Teď už dvaačtyřicetiletý Dostál poznal jako jeden ze dvou českých biatlonistů pocit vítězství v individuálních závodech mistrovství světa. Ten pocit, kdy vystoupil na vrchol pódia a při němž byl ověšen zlatým kovem, a zaslouženě si tak mohl užívat velké životní chvíle slávy a obdivu od biatlonových fanoušků.
O stejný zážitek budou při MS v Novém Městě na Moravě už za necelých čtrnáct dní usilovat Dostálovi nástupci, jako například Michal Šlesingr, Ondřej Moravec, Jaroslav Soukup nebo z ženského družstva Veronika Vítková a Gabriela Soukalová, s nimiž je prý v každodenním kontaktu.
Budete při únorovém mistrovství expertem v České televizi stejně jako při Světovém poháru, který byl v Česku v lednu minulého roku?
Ano, s Ivanem Masaříkem pokračujeme.
A popravdě, mrzí vás, že se nebudete moct zapojit jako závodník?
Ne že by mě to mrzelo, ale zdravě to závidím současným klukům. Kdyby to bylo o dva roky dřív, třeba místo olympiády ve Vancouveru, tak bych šampionátem v Česku ukončil kariéru. Ale prodloužit kariéru fakt nešlo. Nebylo by to smysluplné. Když jsem končil, tak jsem byl už starý. Fyzicky bych na to možná ještě měl, ale hlava už to nebrala. Chtěl jsem být s rodinou. Po závodění už mi tak smutno není, spíš po pobytu mezi kamarády sportovci.
Neříkáte si, proč já jsem se nenarodil o pár let později?
Ne, to ne. Já jsem s kariérou spokojený. Nejen s výsledky, i když to až tolik ne, nepatřil jsem k typům, co je Michal Šlesingr. Já měl výkyvy. Musel jsem si cestu dost vyšlapat sám. Ale jsem za to období rád. Vzpomínám na to v dobrým.
Komentátorské zkušenosti a vaše pětadvacetiletá biatlonová kariéra, to se nedá srovnávat. Závodů jste odjezdil nespočet, odkomentovaných jich máte minimum. Jste při mluvení do televize nervózní?
Já i Ivan nejsme až tak na živé přenosy zvyklí. Takže každé natáčení bude lehký stres, ale pohybujeme se v prostředí, které známe, což je výhoda.
Děláte něco pro to, aby stres byl co nejmenší?
Člověk na to nesmí myslet. Pro mě je to takové hobby. Je to spíš o tom, že se člověk chce vrátit ke sportu, který provozoval. Stresuje mě to spíš v tom směru, že je těžké to skloubit s prací. Přeci jen máme teď v penzionu v Jizerských horách hlavní sezonu.
Času tedy asi moc nemáte. Přesto - najdete si čas na komunikaci s českými reprezentanty?
Je to banda, se kterou jsem to všechno absolvoval. Dá se říct, že jsem s nimi v každodenním kontaktu.
Dáváte jim instrukce, nebo si do toho nenechají kecat?
Instrukce ne. Člověk si občas chce zdravě rýpnout nebo spíš je podpořit, když se nedaří. Nějaké zkušenosti mám, takže vím, jak závodník reaguje. Do jejich mysli mám opravdu dost blízko. Každou sportovní osobu, co tam je, znám i povahově do detailu. Každý má notu. Nejsou to rady, spíš podpora.
Když je tak znáte, neplánoval jste se zapojit do realizačního týmu?
Nedalo by se to s penzionem skloubit dohromady. Nicméně třeba v létě jsem byl s juniorským týmem, pomáhal jsem Vlastíkovi Vávrovi. Chtěl by pomáhat i přes zimu, ale jsou tam dva otazníky. Jednak ten můj čas a také to, že nemají peníze na to, abych s nimi mohl být. Každopádně nikdy jsem neřekl, že bych se k biatlonu nechtěl vrátit, lákalo by mě to. Ale zatím ta situace nenastala.
První den jsou smíšené štafety, kapacita zhruba 26 tisíc je prý už téměř vyprodaná. Uvidí Vysočina Arena medaile na krcích českých závodníků?
Bude hrozně záležet na tom, co se odehraje v posledních dnech. Formu na to mají, což dokazují od začátku sezony. Půjde hlavně o to, jestli jim vydrží zdraví, a také o to, co s nimi udělá atmosféra. Tlak na ně bude velký. Co jsme viděli loni při Světovém poháru, hlavu jim to zamotalo hodně. Ale není to omluva. Prostě závodník se s tím musí umět srovnat. Takže jedinými nepřáteli jsou podle mě nemoc a bouřlivá atmosféra.
A v jiných závodech šance na placku jsou?
Pokud se sejdou se správným dnem, tak šance jsou pomalu v každém závodě. Třeba ty smíšené štafety se stlačují, že dvě holky a dva kluci jsou na tom velmi dobře. A třeba i Jarda Soukup by se mohl dát dohromady, takže v chlapech jsme na tom fakt výborně. Uvidíme, co s nimi udělá ta atmosféra.
Jste jeden ze dvou českých závodníků, který se může pyšnit titulem z MS. Vzpomenete si ještě někdy na ten svůj slavný závod?
Ale jo. Hlavně díky tomu, že jak provozuji penzion, tak se mě na to lidi dost často ptají. Je příjemné si o tom popovídat. Až mě překvapuje, kolik lidí o tom ví. Ti totiž skutečně museli ten biatlon fakt sledovat, tenkrát se vše odehrávalo v úplně jiných podmínkách, když to srovnám se současností. Teď jde biatlon i díky výkonům nahoru a je mnohem více sledovaný. Fanoušci to vnímají jinak než dřív. Má to svoji hodnotu.
Jak opečováváte svůj cenný kov?
Já jsem měl medaili schovanou doma. A pak mě kamarád truhlář donutil, že na penzionu musím mít vitrínu, takže ji mám díky němu vystavenou. Aspoň ji lidé mohou vidět.
Někteří sportovci si medaile ukládají do trezoru, jelikož se bojí, že by jim ji mohl někdo odcizit. O to strach nemáte?
To víte, že by mě to mrzelo, ale beru to tak, že by se mohly stát horší věci. Jsem tak trochu důvěřivý, že by se mi to ztratit nemělo. V trezoru by byla prd platná. Kdybych ji totiž uschoval, tak bych pomalu zapomněl, že něco takového mám.
