O Adamu Václavíkovi šéf svazu Jiří Hamza už tři roky říká, že bude velkým a úspěšným závodníkem, až své schopnosti „prošťouchne“ jedním či dvěma povedenými závody. Páteční sprint, v němž dojel s pěti trestnými koly čtyřiadevadesátý, ovšem takovým závodem rozhodně nebyl.
Že by se ho mohla týkat nedělní štafeta, Václavík ani neočekával, i když mu trenéři říkali: „Buď připravený, stát se může všechno. Uvidíme po stíhačce, jak na tom starší kluci budou se silami.“
Potom trenéři dospěli k závěru, že Ondřeji Moravcovi přijde k duhu den volna, nahlásili tudíž sestavu i s Václavíkem, a ta se dostala na internet dříve, než mu to stihli sdělit.
A tak se před 25letým biatlonistou najednou zjevila sestra, která přicestovala do Hochfilzenu fandit (a je zároveň i manželkou kouče Zdeňka Vítka), a zvěstovala mu: „Jedeš štafetu, už je to na internetu.“
Chvíli na ni koukal, jestli si nedělá srandu. Připadal se zaskočený a ano, trochu se té štafety i bál. No nevím, jestli by neměl radši jet Ondra, přemítal, ale nakonec byl rád, že dostane šanci.
„Jinak bych absolvoval v Hochfilzenu jen jeden závod. Netrénuju celý rok na to, abych během týdne jel jediný závod. Každý start je dobrý.“
V nedělním odpoledni se chystal na startu, po očku sledoval už probíhající štafetu a říkal si: Zatím je to dost dobrý.
TEN NEJSTARŠÍ. Michal Šlesingr
Michal Šlesingr ve svém posledním životním vystoupení v hochfilzenském areálu přivezl Čechy na 8. místě a vyslal na trať Michala Krčmáře, který se před týdnem při östersundské štafetě nedobrovolně odebral na trestné kolo a svým spolubojovníkům se pak omlouval.
„Stejně jsme nejeli o dobré umístění, tak je lepší, když sis to kolo vybral teď, než kdybychom jeli o třetí místo,“ uklidňovali ho ve Švédsku. Češi tam skončili až třináctí, což byl pro ně výsledek potupný, jelikož jak říká Krčmář: „Každá štafeta, kdy nebudeme do osmičky, bude zklamáním. Výkonnost na ni máme.“
V Hochfilzenu to byl úplně jiný Krčmář. Na střelnici deset ran - deset zásahů do terče. A na trati opojný pocit: Já můžu.
Už po stíhačce mu sportovní ředitel Ondřej Rybář říkal: „Oproti loňsku je tvůj projev nesrovnatelný. Loni jsem tě v Hochfilzenu viděl, jak v kopci sotva dáváš nohy před sebe, zato teď do toho dokážeš bouchnout.“
PRECIZNÍ STŘELBA. Michal Krčmář
Přesně to také dělal. Držel se v popředí skupinek silných. Až na posledním kopci mu cuknul slovinský Chorvat Jakov Fak, přesto přivezl českou štafetu na výborné páté pozici a vyslal Václavíka do boje.
„Snažil jsem se trochu pracovat s vlastní hlavou,“ vyprávěl později Václavík. „To znamená soustředit se stoprocentně na všechno, co mám dělat, nic nevymýšlet, nepustit dovnitř žádný strach.“
Nenechal si nahlodat sebevědomí negativními pocity z minulých dnů, kdy dumal nad tím, že mu hochfilzenská střelnice se svým příjezdem mírně do kopce nesedí a nesedí.
Ležku zvládl s jediným dobíjením.
Už byl před Slovincem Klemenem Bauerem, zezadu sice přiletěl Nor Tarjei Bö, ale Václavík se s Francouzem Fabienem Claudem přetahoval o čtvrtou příčku.
Takhle vepředu dosud nikdy ve štafetě Světového poháru neujížděl. Hlavně neblbni, nenech se strhnout tempem, nařizoval si.
A před ním byla kritická položka vstoje.
Krčmář ho pozoroval z prostoru cíle a uklidňoval své okolí: „Já vím, že Adam v tréninku umí rychlou stojku za nula.“
Tu tentokrát nepředvedl. Dvě chyby.
„Už se mi trochu začínaly třást nohy. A čím dále člověk na střelnici stojí, je to horší,“ přiznal později Václavík.
ZVLÁDL TO. Adam Václavík
Přišla však dvě zdařilá dobíjení.
„Malinko mě vylekal,“ ulevil si Krčmář. „Ale je to super!“
Václavík se vydal do svého posledního kola za Francouzem Claudem, jehož tempo mu v předchozích kolech nepřišlo kdovíjak silné. Vida, malinko tuhne, pomyslel si, na louce Francouze předjel a chtěl mu ujet.
Jenže Claude měl v zásobě ještě jeden převodový stupeň. Vyvezl se za Václavíkem a na kopci šel před českého biatlonistu.
„Najednou jako by někdo zmáčknul tlačítko a vypnul mě,“ líčil Václavík. „Pak už jsem se do předávky jen dotlačil očima. Naštěstí i tak jsem přivezl štafetu relativně v kontaktu, za to jsem rád.“
Přesněji, přivezl ji na páté příčce za Německem, Norskem, Kanadou a Francií, jen 18 sekund od bronzové pozice a 18 sekund před šestými Rusy.
Až mnohem dál běžely silné sestavy Itálie či Švédska.
Finišman Jakub Štvrtecký předtím u předávky pobíhal jako tygr v kleci. „Kdo říká, že není před startem nervózní, ten to jen hraje. Každý je nervózní,“ řekl později.
Krčmář na něj koukal, ale uklidňovat ho nešel: „To už bych Kubu jen zbytečně rozhodil, kdybych mu něco říkal. On ví, co má dělat.“
Možná si Krčmář vzpomněl, jak za ním na mistrovství světa v Novém Městě 2013 přišli trenéři a oznámili mu: „Budeš ve štafetě finišovat.“ Bylo mu tehdy 22 let a do štafety býval jen náhradníkem. A najednou rovnou finiš! Navíc doma a na šampionátu!
Jakoby plavce-začátečníka hodili do rybníka a řekli mu: Teď ukaž, co umíš.
Krčmář to v Novém Městě ukázal a finišoval na 6. místě.
Štvrteckému je dokonce jen dvacet. Je totálním benjamínkem, jedním z nejmladších závodníků ve Světovém poháru. Teď má i on poprvé finišovat. „Třeba pojedeš do cíle první s vlajkou,“ vtipkovali o den dříve parťáci, když jim trenéři sdělili nominaci.
POSLEDNÍ ÚSEK. Adam Václavík předává štafetu Jakubu Štvrteckému.
Na vlajku to zrovna nevypadalo, na tu si velmi dlouho myslel Němec Benedikt Doll, než se k němu přihnal norský šinkanzen Johannes Bö. Štvrtecký uháněl dál na pátém místě, mnohem výš, než Čechy předstartovní prognózy řadily.
„Když jedete takhle vepředu, ocitne se najednou v tunelu mysli, kdy nad ničím nepřemýšlí a dělá všechno automaticky. To by mu mohlo pomoci,“ usoudil Krčmář.
Pro každý případ Ondřej Rybář na trati na Štvrteckého vytrvale volal: „Jeď si svůj závod, mysli jen na sebe.“
Ležku zvládl s jedním dobitím, držel dál páté místo a myslel si i na čtvrté, protože „ten Kanaďan (Christian Gow) vypadal, že moc nemůže, a já si namlouval, že by stojku mohl zahodit“.
Stal se pravý opak, Gow střílel výborně, naopak Štvrtecký se zachraňoval až třetí dobíjenou ranou. „Tohle bylo horší jak maturita, při té jsem se tolik nezapotil,“ přiznal.
Ale terč spadl. „Trochu se štěstím,“ řekl mu po závodě trenér Vítek.
„Štěstí k tomu patří,“ reagoval Štvrtecký.
Vydával se do závěrečného kola, nadále pátý, ale nebyl sám. Na střelnici se k němu dotáhl Alexandr Loginov. Veliké jméno, medailista z mistrovství světa, v minulé sezoně druhý ve hře o velký glóbus.
Jenže kdo se bojí, nesmí do lesa. Ani do toho hochfilzenského.
Štvrtecký se Loginova nebál. Musím mu odskočit, předsevzal si. A jak řekl, tak udělal. Vzdaloval se od ruského soupeře dál a dál, jakoby žák školil učitele. „Asi něco špatného snědl, nějak mu to nejelo,“ prohlásil o Loginovovi.
A tak Jakub Štvrtecký, který ještě dlouho bude biatlonovým juniorem, přivážel českou mužskou štafetu do cíle závodu Světového poháru na skvělé páté pozici a v cíli nastalo všeobecné radování a objímání se.
„Možná i to páté místo by si tu vlajku zasloužilo,“ usoudil. „Když se nám v předchozích závodech moc nedařilo, nikdo ho nečekal. Je to síla.“
Po poněkud utrápeném vstupu do sezony by českým mužům mohla štafeta dodat sebevědomí.
„Oproti loňsku vnímám signály, že máme drápky na to, abychom se zachytili vepředu, když se nám všechno sejde,“ bilancoval Krčmář. „Naopak loni, i kdyby se nám to sešlo, jsme na to prostě neměli.“
