Chumelí. Chumelí. A chumelí. Už od pátečního odpoledne. Hrabla a košťata jsou před sprintem žen v Chiemgau Areně v permanenci.
List Tageszeitung i Magdalena Neunerová vyzývají fanoušky: „Držte palce následnici trůnu.“ Následnicí má být Laura Dahlmeierová. Snad. Jednou na ten trůn možná usedne. Jednou... Ale velký glóbus loni držela jiná žena. A tatáž žena má nyní na hotelovém pokoji žlutý dres první dámy poháru letošního.
„Cítím se líp než včera,“ hlásí v sobotním ránu Gabriela Koukalová. Pravda, po štafetě to na ni padlo. Únava, která vysává. Ale co bylo, bylo. „Ještě že v Ruhpoldingu nejedeme trojdenku a v pátek jsme měly volno,“ uleví si.
Sobota je novým dnem.
„Bolí mě nohy,“ říká sice kouči Zdeňku Vítkovi, ale... už se zase těší. Však i Vítek je přesvědčen: „Nebude to tak hrozný.“
Předpověď hlásí, že během dne bude chumelenice ustávat. Trenéři i proto nasadili Koukalovou, Puskarčíkovou a Vítkovou do třetí losované skupiny. Až budeme startovat, roztrhá se to a bude dobře, uklidňuje se Koukalová při fujavici během nástřelu.
TROCHU NA NÁS CHUMELÍ. Gabriela Koukalová na nástřelu.
A navíc, i kdyby chumelit nepřestalo, tak nevadí. „Loni tu bylo podobně,“ utrousí šéftrenér Ondřej Rybář. Loni tady Koukalová „spurtovala“ v posledních možných vteřinách na start hromadného závodu - a pak ho vyhrála.
„Gábi, jeden doprava a jeden dolů,“ říká jí mezitím Vítek při nástřelu, jak upravit miřidla. Potom je konečně spokojen: „Pěkná položka, nech to bejt.“
Nástřel končí. Rybář zprovozňuje u dalekohledu notebook, jehož vlastnosti v podobných nevlídných podmínkách obzvlášť ocení. „Je outdoorový, používají ho v armádě. Funguje také jako touchbook, reaguje na doteky i v rukavici.“
Tak jako dříve drží některý z českých trenérů (tentokrát Aleš Ligaun) službu u počítače, pěkně v suchu, klidu a teple. Zároveň však mají notebook k dispozici též oba trenéři na střelnici.
„Okoukali jsme to od silných zemí,“ vysvětluje Rybář. „Tenhle typ stojí 95 tisíc korun, ale my ho koupili starší a mnohem laciněji od Kurvinena, co vyrábí terče.“
Každopádně jde o pořádně bytelný přístroj.
„Dala by se s ním rozbít i hlava, kdybych ho hodil třeba po Blekym,“ pohlédne šéftrenér na parťáka Vítka alias Blekyho. „Ale proč bych ho po něm házel?“
Lucie Charvátová s číslem 27 jako první z Češek vyráží na trať. Při položce vleže jednou míjí. Pak Eva Puskarčíková - a stejný příběh. „Evik rychlopalba, ale za jedna,“ hlásí Vítek do vysílačky.
A do třetice: Veronika Vítková a jedna chyba vleže.
Čeká se na českou nulu.
Předpověď nelhala, přestává sněžit. Za bouřlivého jásotu tribun se blíží na střelnici následnice trůnu. Laura Dahlmeierová zalehne na podložku, nachystá se - a zčistajasna se Chiemgau Aréna obklopí až nábožným tichem očekávání.
Pět nadšených výkřiků tribun následuje. Následnice odjíždí s čistým kontem.
Koukalová už se také rve na trati. A rozjíždí se do sprintu rozvážně.
„Gábina má plus 10 na Kaisu (Mäkäräinenovou) na prvním mezičasu,“ hlásí Ligaun od počítače. Blonďatá finská raketa je opět jednou měřítkem všech běžeckých věcí.
Ale tentokrát nejen běžeckých. Po bezchybné ležce se Finka nemýlí ani vstoje a rázem odjíždí se střelnice s převahou 35 vteřin. Vítek jen kroutí hlavou: „Když dá Kaisa ve sprintu dvě nuly, je potom z toho sama v takové euforii, že ji nikdo nemůže předjet.“
PODPORA. Čeští fanoušci v Ruhpoldingu
Pozor, dvě Češky teď míří na střelnici. Puskarčíková se nulou vestoje vrací do hry a první patnáctku. „Evik je pátá, jede stejně s Darjou (Domračevovou),“ komentuje šéf svazu Jiří Hamza a vybízí: „Žeňte ji, má to natěsno.“
Takřka současně pálí Koukalová vleže. Také nula! Hned je veseleji.
„Byl tam jeden kalibr, zaplaťpánbůh spadl,“ říká Vítek.
„Gábina druhá, jen devět vteřin ztráty na Kaisu,“ sděluje Rybář. „A to od Kaisy dostávala deset vteřin už na prvním mezičasu.“
BOJ O KAŽDÝ BOD. Eva Puskarčíková (14.) a Veronika Vítková (21.) na trati.
Eva Puskarčíková se řítí do cíle, bojuje, ale... „Škoda, dvě desetiny za Darjou.“
Dahlmeierová je i vstoje čistá, jenže za Mäkäräinenovou zaostává o 25 vteřin. Teď Koukalová. Nohy už českou ženu ve žlutém zase bolí. Nechci jet ani metr navíc, přesvědčuje samu sebe. Což znamená: trestné kolečko je nepřípustné. Třikrát se trefuje do černého. Před čtvrtou ranou cítí, jak jí sjede ruka. Terč znovu zbělá, ale ona moc dobře slyší, jak pomalu se sklápěl.
Vítek v dalekohledu vidí: Těsná rána na šest hodin.
Koukalová si uvědomuje: Sakryš, vyšlo to, ale byla to fousovka, spadla jen tak tak. Radši se před tou pátou ranou uklidni.
Vyčkává. Vyplatí se to. Trefa! Nula ze stojky!
„Rozumně si počkala, odložila ránu a ustála to. Udělala přesně, co měla,“ raduje se Vítek.
„Ztrácí 12 na Kaisu a má 12 na Dahlmeier,“ vysílá Rybář informace na trať.
Koukalová zaslechne jen první část této zprávy. „Pak na mě křičeli, že za mnou je to ve vteřinách,“ bude později vyprávět. „Tak jsem jela dál na doraz. Oni asi věděli, proč to na mě křičí.“
Na střelnici Hamza prohodí: „Aby dneska porazila i Kaisu, to už by byla trochu magořina, co?“
„Dneska asi ne,“ přitaká Vítek.
„Já bych neplejtval střelným prachem. Ať si to schová na únor,“ přidá se Rybář a myslí na mistrovství světa.
Francouzka Dorinová-Habertová mezitím na střelnici chybuje. Ne, ta ji dnes neohrozí. Dnes budou stupně vítězů opravdu o triu Mäkäräinenová, Koukalová, Dahlmeierová.
„A Laura poslední kolo umí,“ varuje Rybář. Němka protíná cíl, za Finkou zůstala o 30 vteřin. Koukalová přijíždí na předposlední mezičas. Zvěsti od počítače: „Je 23 za Kaisou, má 10 na Lauru.“
Rybář vyzývá na trať trenéry Málka a Holubce: „Nahlašte to Gábině, teď ať ten přechod a most jede pořádně.“ Na posledním kilometru vyzývá: „Ať jde trochu do frekvence.“
Jeho svěřenkyně je toho času nazlobená. Ne na sebe, nýbrž na závodnice, které jí odmítaly a už zase odmítají uvolňovat stopu. Uvažuje: buď neslyší kvůli těm hlučným tribunám, nebo nemají slušné vychování. „Hej,“ vybízí znovu. Nic. Nereagují. Nebo na oko uhybají tak, aby je nemohla předjet.
Tohle je nefér, to si vyprošuju. Já takové věci nikdy jiným nedělám, tak ať je nedělají ani mně, ano? Co naplat, použiju násilí. Stará osvědčená metoda, popíchnout neuhýbající závodnici hůlkou. Neoriginální, ale fungující.
Má velikonoční nadílka, napadne ji.
POSLEDNÍ METRY. Bude to druhé místo, bude!
Už je v cílové rovince. Čas utíká, ale neutíká dost rychle, aby prohrála s Dahlmeierovou. Osm vteřin k dobru Koukalové zůstává. Poráží německou superstar na její výsostné půdě, navyšuje vlastní náskok ve Světovém poháru. Padá za cílem na sníh, jako pokaždé, když si hrábne na samé dno sil.
„Ani dva metry bych už neujela,“ tvrdí.
„Gábi běžela vážně výborně,“ chválí Vítek.
Tři nejlepší ženy celkového pořadí Světového poháru kráčejí pospolu i na stupně vítězů v Ruhpoldingu - a poté se trousí na tiskovou konferenci. První ze všech přikvačí do sálu Koukalová. Vskutku neobvyklý jev.
„Gabi, ty jsi tu první?,“ pronese po chvíli přicházející Mäkäräinenová.
Ruhpolding, tiskovka. @kmakarainen přichází a diví se: Gabi, ty jsi tu první? To není možný. https://t.co/cgflLNu5B8
„To ta bé patnáctka na paměť, co teď beru,“ připomíná Koukalová prášek, který uzmula babičce.
Nastává čas komplimentů.
Dahlmeierová o Mäkäräinenové: „Kaisa byla dneska pro nás všechny příliš silná. Gratuluju.“
A Koukalová o Dahlmeierové: „Já Lauru hrozně obdivuju, protože startovat doma a zajet takhle skvěle, to je tedy něco. Lauru jen tak něco nepoloží.“
O den dříve pro změnu Dahlmeierová pronesla o své české sokyni, že jí „Gabi připadá ještě silnější než před rokem“.
„Jo? Laura asi myslela esteticky, co?“ zasměje se. „V tom případě souhlasím, to je dost dobře možný. Já si dneska taky připadala postavou silnější. Už jsem musela občas i zatínat břicho, abych si neudělala ostudu, jak mi vylejzalo.“
Pak opustí svůj typický humor a zvážní. Loni byla občas až příliš vystresovanou ženou ve žlutém. Zato letos...
„Beru všechno tak nějak jinak. Buď to vyjde a nebo ne - no tak holt nebudu první. Ten nejsilnější ať vyhraje, tak je to spravedlivé. Já se snažím držet si pohodu, co mám, protože ta pohoda mi pomáhá dělat výsledky. A fanouškům můžu slíbit, že se i o ten žlutý dres budu rvát, co to jen půjde.“
Když se na ni Rybář dívá a když ji poslouchá, napadá ho: „Gábina je opravdu zase o kus dál než loni.“
Co z toho všeho může vzejít, si zatím nedovolí ani věštit.
