U sebe doma v Budíkově se mnou tehdy procházel okolní les, vyprávěl mi o geologickém složení skal i ochraně přírody, popisoval debaty na obecním zastupitelstvu, jehož členem se za Nezávislé stal. Pochlubil se tělocvičnou, kterou vytváří ve vlastní garáži, nebo i fotografiemi, jak svépomocí vystavěli malou vodní elektrárnu v Jablonci.
Měl tolik vizí. Stále mi ukazoval: Tady bychom mohli vybudovat tohle... a tady tohle. „Jen kdybych na to měl čas. Zatím ho nemám.“
S bagrem zvládne Rybář cokoliv. Je jeho, stojí u baráku v Budíkově, stejně jako stará "vé tři eska" opodál.
Ondřej Rybář byl a je renesančním mužem, univerzálem, jenž se s vervou vrhne do mnohých, na první pohled bláznivých projektů a umí rozdmýchat zápal. Vlastně i projekt, který si před lety usmysleli zrealizovat s Jiřím Hamzou a partou dalších nadšenců, takový byl.
Pobláznit Česko do biatlonu.
Stalo se.
Rybářova manželka Petra občas na oko hartusila, že doma není chvilku klid, protože každých pět minut zvoní mobil a manžel zas a znovu zařizuje, kdo obstará kombinézy, kdo kam koho doveze, kam má přijet na jednání se sponzory. O všem chtěl mít přehled, má to v povaze. Řídil reprezentační tým jako generál. Možná i to se nakonec obrátilo proti němu.
Večer tu a tam úmyslně zapomínal doma mobil, sedl si před chalupu a vdechoval ticho. Předloni mi tam také říkal: „Přijde mi líto, když jsem na závodech a dozvídám se na dálku, jak si náš šestiletý Víťa obul lyže a šel za barák sám lyžovat. Děti mi rostou a já u toho nejsem.“
POSLEDNÍ HRY. V Pchjongčchangu v roli šéftrenéra.
Poprvé chtěl kvůli rodině odejít od týmu po hrách v Soči 2014. Už měl i vymyšlenou budoucí profesi, vše bylo připraveno. Tehdy jej šéf svazu Jiří Hamza usilovně přemlouval, ať zůstane, a víceméně pro něj stvořil dříve neexistující funkci šéftrenéra.
Další medailové i křišťálové sezony následovaly. Rybář byl hrdý, že stvořil tým fungující jako semknutá parta, a chtěl vychovat svého nástupce, který jej brzy nahradí.
Nástupce stále neexistuje. Přesto Rybář vyřkl: Dost. Už nebudu šéftrenér.
Vzápětí se vyrojilo mnoho spekulací, proč se tak rozhodl. Že se chtěl hřát jen s úspěchy a nechce už být u ústupu z pozic. Nebo že poslední kapkou byl středeční rozhovor Gabriely Koukalové, v němž se vyzpovídala, jak ji zklamali někteří lidé z českého biatlonu.
Český biatlonAktuální vývoj |
Ovšem ti, kteří Ondřeje Rybáře dobře znají a vědí, jak dlouhodobě vždy plánoval, podobným úvahám nemohli uvěřit. Myšlenku, že se skutečně začne víc věnovat rodině, nosil v hlavě i po hrách v Soči, každý další rok. Proto nyní tvrdí: „Můj odchod není spontánní. Je ryze pragmatickým rozhodnutím kvůli rodině.“
Rezolutně popírá, že komplikovaná sezona je hlavním důvodem, proč skládá funkci. „Tlak zvenčí mě nemohl zlomit. Vážím si všech fanoušků, které máme. Ať nás i kritizují, jsme na to připraveni. Ale měli by zároveň při té kritice zohlednit i veškeré skutečnosti, například seriál zranění před sezonou, který byl tentokrát nebývalý,“ zdůraznil.
Olympijská zima byla i pro něj tobogánem emocí. Výsledkové trápení v prosinci, kauza Gabriely Koukalové, i zklamání, že se vzájemně odcizili. Povedený leden a medailová euforie v Koreji, ale vzápětí nevýrazný dojezd sezony, kdy špatných dnů bylo více než dobrých.
Přestože turbulence této zimy i přicházející kritika nemusely být hlavním důvodem Rybářova odchodu, mohly se stát spouštěčem, který v jeho podvědomí mocně aktivoval dávné a prozatím odložené rozhodnutí odejít do ústraní k rodině. Zvlášť když vnitřně cítil, že dlouho pospolitý tým se mu tříští v občasných názorových neshodách.
SEM HO TO TÁHLO. Dva roky starý snímek Rybářovy rodinky pohromadě.
Jiří Hamza nyní věří, že ho v jiné roli pro svaz udrží.
Bylo by to jen dobře.
Biatlon za Rybářovy éry, jež byla bez jakýchkoliv diskusí mimořádná a skvostná, vyrostl v Česku ve velký sport, ještě větší, než si sami biatlonisté dokázali představit. Přesto stále nemá dost kvalifikovaných lidí formátu Ondřeje Rybáře, kteří by odcházejícího šéftrenéra dokázali plně nahradit.
