Předloni dvakrát čtvrtý v individuálních závodech na šampionátu v Novém Městě a bronzový se smíšenou štafetou. Loni třikrát olympijským medailistou. A teď zlatý v Kontiolahti! Na prahu třicítky zažívá Ondřej Moravec nejkrásnější léta kariéry.
Tři roky na vlně? Je to tak?
Asi ano. Těší mě, že jsem byl schopný navázat na olympijský rok. Už v létě jsem cítil, že to může být dobré. Rozhodně jsem neplánoval, že bych si dával nějakou pauzu.
Myslíte odpočinkovou sezonu?
V mém případě by to byla chyba. Když vím, že na to mé tělo zrovna má, není nic lepšího než ho ždímat, co to jde. I když to zní blbě. Ono mi pak jednou řekne dost.
Už vám to někdy naznačovalo?
Spíš jsem míval období, kdy jsem na to sice měl fyzicky, ale ne psychicky. Teď mám pocit, že jsem si konečně našel svoji cestu. Je to jen o tom být v klidu a mít čistou hlavu.
A myslet pozitivně, jak české biatlonisty nabádá šéftrenér Rybář, že?
Stoprocentně. Roli hraje i spousta věcí, které nejsou spjaté se sportem. Hlavně rodina. Pokud je vše v pořádku, což v mém případě poslední tři roky je, funguje to pak i ve sportu. V některých sportech, kde hlavu tolik nepoužíváte, dokážete závodit, i když například vaši blízcí mají problémy. Ale v biatlonu je to skoro nemožné. Na to musíte mít pořádně silný žaludek, abyste takové věci pustili z hlavy ven.
I proto jste po únorovém soustředění zůstal ještě další tři dny v Pokljuce, kam za vámi přijela manželka?
Určitě. Nejsem stroj, který by vydržel být sedm týdnů od ní pryč, Oslem počínaje a finálem svěťáku v Rusku konče. To by bylo strašně moc. Už po měsíci mimo rodinu cítím, že jedu přes závit.
Přitom ukrajinská reprezentace trávila nyní mimo domov souvislé tři měsíce.
Říkal mi to Semjonov. To je neskutečné, nechápu to. Proti nim se máme ještě zlatě. Já na Pokljuce potřeboval vypnout a být chvíli s manželkou. Navíc jsme tam měli i psa, bez něj by ani nikam nejela. Vše bylo v pohodě. To jsou drobnosti, o kterých by normální člověk neřekl, jak velký vliv potom mohou mít na výsledek. Ale u nás je to někdy klíč.
Kdy vás ta dřina bolí nejvíc?
V létě, po dovolené. S tím mívám obrovské problémy, hlavně když během dovolené nic nedělám. Většinou tak měsíc potom chodím z každého tréninku domů totálně vyřízený. Přípravu na sezonu začínáme větším objemem, a ty tréninky jsou pak hlavně o morálce.
Zkuste uvést příklad takového opravdu tvrdého tréninku.
Kolem tří hodin na lyžích, i víc než 50 kilometrů. Při kratších, intenzivnějších trénincích je bolest silná, ale krátká. Zato když jedete tři hodiny, stav bolesti trvá třeba 45 minut. To jsou pak dardy. A znovu je to i o hlavě. Takové stavy moc dobře znají profesionální cyklisté. Ti kolikrát své tělo pořádně ždímají. A trénují ho třeba i tím, že jezdí ráno na hlad před snídaní.
Zdeněk Štybar si po nejdelší etapě Kolem Algarve, která měřila 215 kilometrů, přidal ještě dalších 60 kilometrů tréninkově.
Četl jsem o tom. Na první pohled to možná vypadá, že takovým zápřahem posíláte tělo do kopru, ale je to jinak. Vy se tím naopak snažíte připravit hlavu, že až se opravdu dostanete do kritického stavu, dovolí vám mnohem víc než dřív. Kolikrát se totiž stává, že by tělo ještě mohlo, ale člověk už to nezvládne hlavou a vzdá se. Takže takovými drsnými tréninky simuluji stavy, které jsou strašně nepříjemné, a učím se s nimi vypořádat.
A co na střelnici? Tam to není o výdrži, ale o pevné ruce...
... a zase o hlavě. Když jsem psychicky na vlně, nepřipouštím si chybu. Nejhorší je, když se střelby bojíte. Přijíždíte na položku a říkáte si: Sakra, teď mě čeká stojka a ta mi zrovna nejde.
Tohle si údajně myslí Gabriela Soukalová skoro pokaždé a stejně se většinou trefí.
Já kdybych si to říkal, tak bych střelbu nezvládl. Asi je Gábina hodně silná osobnost. Jenže já potřebuji věřit ve své schopnosti. Když v závodě střílíte o umístění, psychika je zase klíč. A dost záleží i na tom, kolikrát jste si už takovou situací prošli.
Jestliže si potom jedete do cíle pro jisté zlato, cítíte i určitou satisfakci?
Ne, tak v tu chvíli nedokážu myslet. O tom jsem přemýšlel až pozdě v noci po štafetě, před usnutím. Najednou jsem si uvědomil, že jsme dosáhli na ten nejvyšší možný stupeň.
A nemohl jste usnout?
Já tušil dopředu, že se nevyspím. Ale Verča Vítková mi říkala, že je zrovna úplněk, a při něm já mívám obzvlášť problémy. Ještě o půlnoci jsem se šel ven proběhnout.
O půlnoci?
No jo no, dřív jsem to nestihl. Ani vyjet jsem se po štafetě nebyl. Až v jednu v noci jsem šel spát. A vzbudil jsem se v pátek už v šest ráno. Na chvilku jsem ještě usnul, ale v osm jsem se už jen převaloval a měl hlad.
Nyní vás čeká sprint. Jaká jsou se zlatem v kapse vaše očekávání?
Pořád platí, že s každým umístěním do desítky budu spokojený. V pátek dorazilo do areálu to, co jsem nechtěl, tedy větrné poryvy. Střílel jsem deset položek vestoje a dal z nich jen dvě nuly. Pokud bude dál takhle větrno, půjde opět jednou o hodně těžký závod.
Jenže zlato je zlato, jak jste říkal. To už vám nikdo nevezme.
Díky tomu se snažím být víc v klidu než obvykle. Vím, že se mi tu už jeden závod povedl. A z něj si chci vzít to pozitivní i do těch dalších.
