Rok co rok přitom francouzští trenéři vytahují na hlavní scénu biatlonu nové tváře, které velice brzy pronikají do absolutní světové špičky.
Erik Perrot odjel teprve loni svoji první plnohodnotnou sezonu ve Světovém poháru a letos už v Lenzerheide slavil titul mistra světa ve vytrvalostním závodě.
Océane Michelonová ještě před rokem závodila v druholigovém IBU Cupu a najednou je stříbrnou medailistkou z hromadného závodu a spolehlivou členkou zlaté ženské štafety.
Dominance, kterou právě ve štafetě ženy Les Bleus předvedly, byla až ohromující. Vždyť Simonová a spol. ji vyhrály před Norkami o 1:04 minuty, s největším náskokem za posledních šestnáct let.
„Lou Jeanmonnotová nás na prvním úseku vynesla na oběžnou dráhu a už jsme z ní nesestoupili,“ jásal kouč Cyril Bourdet. Po poslední střelbě si finišmanka Julia Simonová mohla dovolit oslavná gesta hned na střelnici, načež si v závěrečném kole plácala s fanoušky tak vehementně, až se pod nimi prolomil plot a padali na trať.
„Připadala jsem si jako rocková hvězda. Přeskočila jsem vlajku, co se mi zamotala pod nohy, a pokračovala,“ líčila.
Přesto měl hned následující závod i tuto show zastínit – a dodat zároveň hojivou náplast na občas rozbolavělou norskou biatlonovou duši.
KOMENTÁŘ: Český biatlon se odráží vzhůru, ale k rohu hojnosti je stále daleko |
Závod nejprestižnější.
Nejostřeji sledovaný.
Mužská štafeta.
Všechny čtyři, které se předtím v aktuální pohárové sezoně konaly, vyhráli Francouzi. Norští muži naopak čekali na další světový titul z této disciplíny od roku 2021.
„Dnes jsme outsidery,“ vyřkl před sobotním střetem Johannes Bö, hned však s úsměvem dodal: „Ale nandáme jim to. Je čas na revanš.“
Jak řekli, tak učinili. Po okázalé demonstraci sebevědomí a síly.
Johannes Bö finišuje zlatou norskou štafetu.
„Vrátili jsme Francouzům úder. A já ho vrátil i NRK,“ zmínil Sturla Holm Laegreid norskou televizi. Její komentátoři mu totiž den před startem připomněli, že na posledních třech vrcholných akcích musel ve štafetě po stojce pokaždé na trestné kolo a měl z ní hororovou štafetovou úspěšnost pouze 57 procent (zatímco vleže skvělých 91 procent).
„Nebyl nejlepší nápad mě na to upozorňovat těsně před štafetou. Ale nenechal jsem se rozhodit,“ tvrdil.
Endre Strömsheim vyhrál o 12 sekund první úsek a od toho druhého v režii Tarjeie Böa už šlo o působivý norský sólozávod, daleko před Francouzi.
Poslední mistrovskou štafetu bratří Böových na místě sledovali také jejich rodiče Klemet a Aslaug i Tarjeiho manželka Gita, která nadšeně vykládala: „To je čirá euforie.“
Ne, Johannesi, nesvlékej se. Až bizarní historky loučícího se krále biatlonu |
„Nejkrásnější vítězství našich kluků,“ tvrdil otec Klemet Bö.
Laegreid na stojce nezaváhal a koncovku závodu proměnil bezchybný Johannes Bö v zábavné představení.
V závěrečném kole, vědom si minutového náskoku, zastavil ve chvíli, kdy se v protisměru po trati drápal do kopce francouzský finišman Quentin Fillon Maillet, a vyzval ho, ať si dají „pěstičku“. Francouz ochotně souhlasil.
Vive le biathlon, vive Johannes Boe et Quentin Fillon-Maillet ! #lequipeBIATHLON #biathlon #lenzerheide2025 https://t.co/sgI5cFxSfh
„To gesto mě potěšilo. Quentin je kamarád, vždycky mě bavilo závodit proti němu,“ vyzdvihl Johannes Bö. Na zbytku trati rukama naznačoval, že létá, nebo v zatáčce vystřihl telemark. Přesto mu zůstalo 41 sekund k dobru.
Vlastní maximum největšího počtu triumfů z mistrovství světa navýšil na konečné číslo 23. Bratr Tarjei pro změnu dosáhl na svoji rekordní sedmou zlatou medaili ze štafety. Tolik jich v historii světových šampionátů nikdo další nemá. „Je hezké vidět, že můj velký bratr také vyhrává nějaké statistiky,“ smál se Johannes.
Norové Endre Strömsheim, Sturla Holm Laegreid, Tarjei Bö a Johannes Thingnes Bö na stupních vítězů se zlatými medaili ze štafety na MS.
Živou vodou polití Norové si poté doslova přivlastnili nedělní závěrečný závod s hromadným startem: 1. Strömsheim, 2. Laegreid, 3. J. Bö.
„Stalo se cosi fantastického,“ jásal sedmadvacetiletý Strömsheim, jenž do té doby nezískal jakoukoliv individuální medaili z mistrovství světa.
„Endre a já se známe od našich jedenácti let,“ vyprávěl stříbrný Lägreid. „Endre byl vždycky ten, kdo rychle lyžuje a hůř střílí. A já ten, kdo je na lyžích pomalý a celkem dobře střílí. A najednou tu stojíme spolu na stupních vítězů.“
Navíc s kým.
S Johannesem Böem po jeho rozlučkovém startu, při němž dával sbohem světovým šampionátům.
„Endre je divoký sportovec s extrémními schopnostmi,“ vychválil Bö nového mistra světa. „Jakmile se ocitne na dobré pozici ve finálovém kole, neexistuje na světě nikdo, kdo by ho dokázal porazit.“
Bitvy titánů z Norska a Francie, dvou vládnoucích zemí biatlonu, v Lenzerheide vskutku náramně bavily. A budou určitě pokračovat, i když bratři Böové za měsíc navždy opustí závodní scénu.
Kde jsou ty doby, kdy Martin Fourcade dorazil v roce 2012 do redakce francouzské televizní společnosti TV L’Equipe a přesvědčoval její šéfy: „Kupte práva na biatlon, neprohloupíte. Je atraktivním sportem, který má velký potenciál. Stal se hitem v Norsku a Německu, proč by jím nemohl být i u nás?“
Nyní reportéři TV L’Equipe (která však nevlastní práva na francouzskou fotbalovou či ragbyovou ligu) hrdě oznamují, že loni bylo z deseti jejich nejsledovanějších pořadů devět z biatlonu. Až za nimi končily přenosy z alpského lyžování a pouze vyhlášení Zlatého míče přivábilo ještě víc diváků.
Francie se po vzoru Norů naučila vychutnávat si biatlon.
