K nápravě chyb nestačily Norovi ani tři náhradní náboje. A tak se zdržel nejen na podložce, ale také na trestném kole.
Na dlouhých 450 metrů.
Švéd Sebastian Samuelsson, jenž dojížděl jako druhý, zavětřil: „Jestli máme někdy vyhrát, tak teď.“
Za 21 sekund vybílil všechny terče.
A ve stejné chvíli se stal i švédským hrdinou.
Střelecky to sedlo. Čeští biatlonisté ve štafetě vybojovali sedmé místo![]() |
„Byl jsem nervózní, protože za mnou běželi Quentin (Fillon Maillet) a Benny (Doll). Tušil jsem, že pokud zastřílím špatně, nebudu mít medaili. Ale taky jsem věděl, že máme šanci vyhrát. Když jsem vkročil na podložku, už jsem se soustředil jen na sebe,“ popisoval Samuelsson po závodě, zatímco si už na krku hýčkal zlatou medaili.
Pro Švédsko historicky první z mužské štafety na světovém šampionátu.
„Získat medaili je pěkné, ale vyhrát je absolutně nepopsatelné. Měníme švédskou historii,“ jásal.
Na prvním mistrovství světa, kde byla mužská štafeta na programu, získali švédští biatlonisté v roce 1966 bronz. Stejně tak o rok později. Pak 54 let nic. Až před třemi lety v Pokljuce slavili stříbro a loni opět bronz.
„A teď půjdeme spát jako světoví šampioni,“ smál se trenér Johannes Lukas. „Což je po těch těžkých nocích zadostiučinění.“
Švédové totiž v Novém Městě na Moravě zůstávali daleko za očekáváním. Ve smíšené štafetě sice hned první den doběhli třetí, na individuální medaili však nedosáhli.
Ovšem v sobotu čtyři hrdinové jménem Viktor Brandt, Jesper Nelin, Martin Ponsiluoma a Sebastian Samuelsson dojem ze šampionátu zachránili.
Obrovský úspěch oslavovali hlasitými pokřiky, silnými objetími a hulákáním jeden přes druhého. Zkrátka vším, co si u čerstvých vítězů dokážete představit.
Finišman Samuelsson si užil emotivní chvíli, kdy do cílové rovinky přijížděl se švédskou vlajkou a podpořen hlasitým koncertem fandících diváků.
„Vůbec jsem nevěděl, co mám dělat, prostě jsem jel a mával vlajkou na tribuny. Byl jsem nesmírně šťastný,“ přiznal závodník, jenž byl společně s kolegou Nelinem i u senzačního zlata z olympijských her v korejském Pchjongčchangu.
„Teď jsme ale ještě silnější než tehdy. Proč bychom zase neměli vyhrávat,“ smál se.
Velkou premiéru naopak prožil na mistrovství světa Brandt, jenž vítěznou štafetu startoval. A svou roli zvládl bravurně, dvě netrefené rány rychle dobil a zkušenějším kolegům vytvořil komfortní pozici k honu za úspěchem.
„Dlouho jsme přemýšleli, jestli Viktora do štafety poslat, lidi naše rozhodnutí kritizovali. Ale my udělali úplně vše správně a on tu teď stojí jako světový šampion,“ říkal kouč Lukas.
„Bylo to mnohem lepší než všechny scénáře, které jsem si před závodem připravoval,“ vtipkoval 24letý Brandt. „Jsem pyšný, jak jsem svůj úsek zvládl. Ani byste nevěřili, kolik se dá vymyslet způsobů, jakými můžete štafetu pokazit.“
Vetle Christiansen by mohl vyprávět.
Ta minuta, kterou měl před klíčovou stojkou na Samuelssona k dobru, se zdála být celou věčností. Jenže on se v té věčnosti utopil a položka se stala jeho noční můrou.
Roztřásla se mi kolena
„Při poslední střelbě se může stát cokoliv,“ říkal. „Bohužel jsem to tentokrát prožil na vlastní kůži. Jsem tak moc zklamaný, Odstřílel jsem svoji nejhorší položku v životě.“
Co se při ní stalo?
„Nevím. Najednou se mi roztřásla kolena. A potom už nebylo cesty zpět.“
Když se vymotal z očistce na trestném kole, nalézal se Samuelsson v nenávratnu a před Christiansena se nacpal dokonce i francouzský finišman Quentin Fillon Maillet.
Norský finišman si pomyslel: Má snad být má potupa až taková? To zase ne! „V posledním kole mě hnala zloba. Byl jsem šíleně rozčílený na sebe za tu stojku. Chtěl jsem ji tedy aspoň částečně odčinit tím, že pro nás vybojuju stříbro. Za dané situace pro mě bylo stříbro maximem možného.“
Jak si slíbil, tak učinil, posunul norskou štafetu na závěrečném kilometru na druhé místo.
„Je hrozné, co se Vetlemu stalo. Z biatlonu jsme zvyklí, že se věci rychle mění, ale stejně je to hrozné,“ prohodil Johannes Bö.
Dokonce i triumfující Samuelsson navzdory třeskuté rivalitě Švédů a Norů říkal: „Trpím s Vetlem, protože chápu, jak mu teď je. Ale my jsme předtím pro změnu trpěli skoro celý šampionát.“
Norové už na prvním úseku nabrali ztrátu, když na jedno trestné kolo vyrazil Sturla Holm Lägreid.
„Pokud po něm i nejlepší norský střelec musí kroužit, jde o malou senzaci,“ říkal tehdy komentátor NRK Jann Post. Což Lägreid doplnil slovy: „Štafeta na mistrovství světa je jiná než ve Světovém poháru, tlak je při ní větší. Dnes jsem se s ním nevyrovnal. Nebylo právě jednoduché koncentrovat se, když vám za zády hučí 30 tisíc diváků.“
Tarjei a Johannes Böové na dalších dvou úsecích vytáhli Nory zpět do čela, navíc s velkým náskokem, který Christiansen až do stojky dál navyšoval.
Vzápětí z osmi výstřelů šestkrát minul. A všechno bylo pryč.
Po medailovém ceremoniálu se svěřoval: „Stříbro je v podstatě dobré, ovšem pro mě má dnes extrémní pachuť, k tomu se vám upřímně přiznám.“
Později norským kolegům i novinářům nabídl: „Dnes ze mě klidně udělejte obětního beránka a hoďte na mě vinu, že jsme se Švédy prohráli. Zasloužím si to. V tom přece tkví kouzlo sportu. Měli byste být chváleni za dobré výkony a být k sobě naopak silně kritičtí, pokud se nedaří.“
Šampionát v Novém Městě se pro něj proměnil v tobogán emocí, bolestivých i radostných. Úmrtí dědečka těsně před prvním závodem. Pak premiérové individuální medaile z mistrovství světa v jeho kariéře, bronzy ze sprintu a stíhačky. Potom naopak selhání ve vytrvalostním závodě. A teď tohle.
I proto mu vůbec nikdo z týmu nic nevyčítal.
Budou další štafety.