Ve čtvrtečním večeru, po smíšené štafetě, si na hotelu posteskne manželovi Petrovi: „Kousla jsem se ve štafetě hrozně moc, tak jako loni v Oslu. Tehdy mi to potom ve sprintu nešlo. Mám strach, že to tady dopadne stejně.“
Hned ji uklidňuje: „Jsi o rok starší a zkušenější. Něco sis v sobě pro sprint nechala.“ Šéftrenér Ondřej Rybář v podobné tónině přidává: „Všechny favoritky se přece v té štafetě zmáčkly.“
Už v těchto chvílích začíná její zlatá cesta, na jejímž konci si bude moci říci: Jsem mistryní světa.
Fotogalerie |
Trenéři jí přinášejí startovní číslo pro sprint: 96. Nevěděla předtím o jejich pokeru s počasím a čísly. Vyděsí se: Cože, až tak dozadu jste mě nasadili? „Podle našich měření trať přimrzne a bude o něco rychlejší,“ vysvětluje Rybář.
Dobře, tak nejprve srovnat tělo. Koukalová se na hodinu a půl svěří do péče fyzioterapeuta Romana Karpíška, pobude u něj nejdéle z aktérů smíšené štafety. „Sáhla jsem si dost na dno,“ říká také jemu.
Proto s ní provádí komplexní uvolnění těla. Záda, ruce, krk, prsní svaly. A trocha psychologické poradny jako bonus.
Ve čtvrtek po půl druhé hodině odpolední se mužem, udílejícím poslední pokyny, stává šéftrenér Rybář. Právě dokončila jako poslední Češek poněkud zmatečný nástřel, doprovázený točícím se větrem.
NÁSTŘEL. Ne, v poklidu rozhodně neproběhl.
Rybář nyní promlouvá svěřenkyni do duše: „Jdi do buňky, uvolni se. Pak se půl hodiny před tvým startem na zahřívacím kole zase zapracuj. Dělej vše, jako bys jela s číslem 1. Nevnímej dění okolo, nezabývej se tím, jak jedou soupeřky. Ty závodíš sama. Jdi na start s čistou hlavou.“
Hledí na něj, přikývne, usměje se, odjede ze střelnice.
Zatímco tribuny už vzdychají po dvou minelách Kaisy Mäkäräinenové a bouří při trefách Němek, ona se uzavírá do vlastního světa. Jen já, lyže a malorážka. Že kdosi kdesi křičí? Já nic neslyším.
Promlouvá k sobě: Neřeš ty tribuny.
Pak krouží nezvykle sama za buňkami po zahřívacím kole a představuje si, jak bude najíždět každou zatáčku na trati.
Neskočíš tam jak zajíc z brázdy
Dobře, už je čas. Přestože Gabriela Koukalová platí za věčnou opozdilkyni, objevuje se tentokrát v prostoru startu nezvykle brzy, v desetiminutovém předstihu.
Masérka Petra Sedláčková je tu posledním členem týmu, který před závodem stráví čas s ní. Zkontroluje, jestli má česká jednička napáskované zásobníky, načež ji propleskne po zadku. To je jejich zažitý rituál.
Později bude Sedláčková vyprávět: „Takovou strašnou jistotu jsem z Gábiny dlouho necítila.“ Navenek snad. Nicméně teď jí Koukalová jí sděluje: „Bojím se. Nechci jet.“
Sedláčková se pousměje. Pokud tohle Gábina říká, jde o dobré znamení. Většinou pak závod vždy dobře dopadne.
Koukalová mezitím přemítá: Ještě před rokem jsem si myslela, že čtvrté místo je pech. A že já tě čtvrtých míst z mistrovství světa i olympiády už mám! Zato dneska když budu čtvrtá, budu to považovat za velký úspěch.
Konečně. Startovní číslo 96 vyráží na trať. Vsugerovává si svůj osobní plán pro první kolo: Necháš si v něm rezervu, abys vydržela i další dvě kola. Pojedeš hlavou a neskočíš tam jako zajíc z brázdy, protože jinak dostaneš v posledním kole hrozný náklep, hlavně od Laury. Zato když teď v zahajovacím kole pět vteřin ušetříš, budeš moct v posledním ještě zrychlit.
Přesto se kouč Aleš Ligaun od počítače záhy ozve: „Gábina vede.“
Na trati na ni křičí: „Máš dvě vteřiny k dobru.“ Nechce se jí této informaci věřit. Pomyslí si: Pane jo, a co to udělá, až pojedu plné kramle?
Slunce se kloní k obzoru, když zaléhá k ležce. Při nástřelu, když se měnil vítr, jí Rybář s Vítkem připomínali: Hlavně si před ležkou zkontroluj, jak fouká, a případně uprav miřidla. Po závodě se nicméně přizná: „Jak jsem se soustředila, tak jsem na to zapomněla. Vůbec nevím, jestli foukalo.“
Rány míří mírně doleva, přesto do terče. Ta třetí je na hraně, kalibr, terč však zase padá. Bleskne jí hlavou: Najela jsi tu ránu moc ze strany, nespěchej, najdi zase tu starou Gábinu.
Přeruší položku, zhluboka vydechne. Ta chvilková uklidňující pauza, kterou si naordinuje, je možná i pauzou zlatou.
Zbývající dva terče skolí.
„Cítila, že třetí rána nebyla, jak má. Věděla, že se zkoncentruje,“ chválí Rybář.
Dál na trati slyší od trenérů i servismanů, že vede. Cíl mezitím už protla soupeřka největší. Němka Laura Dahlmeierová s číslem 64 s čistou střelbou vede – a čeká. Čeká na jedinou ženu. Ještě dlouho bude čekat.
SOUBOJ NA DÁLKU: Dahlmeierová (vlevo) versus Koukalová.
Petr Koukal vybíhá od střelnice na kopeček nad stadionem. „Tady a teď!“ řve na manželku smluvené heslo. Chceš být mistryně světa? Tak teď je ta chvíle. Den, který se už nemusí nikdy opakovat. Šance, kterou už nemusíš mít.
Stojka mnohé rozhodne. Pět ran - a pět terčů zbělá! Rybářovi se podlomí radostí kolena, zvedne ruce k nebesům. Vítek prolomí flegmatický výraz obličeje a oslavuje. Šéf svazu Jiří Hamza bleskově mrkne na počítač a vyběhne naproti k hrazení, kudy za chvíli Koukalová projede.
„Deset, máš deset vteřin na Lauru,“ křičí na ni.
Vzápětí těch vteřin bude dvanáct. Koukal už ani nekřičí a jen se modlí. Vítek poodejde s vysílačkou a vybízí pomocníky na trati: „Žeňte ji, ať jede.“ ̈
Věří ve zlatý happy-end?
„Ne, až v cíli.“
Gabi, pojď, frekvence
Přichází poslední mezičas, 400 metrů před cílem. „Už jen 6,9 vteřiny má,“ lekne se Rybář.
Je před ní delší sjezd.
Riskuj, v něm můžeš na Lauru něco získat, nabádá se.
KDY, KDYŽ NE DNES? Poslední kolo Gabriely Koukalové.
Sjíždí do tunelu před stadionem, vletí v zatáčce do hlubokého sněhu, podjede jí lyže a zavrávorá. „Já myslela, že poletím přímo na zem,“ přizná po závodě. Rybář má tep snad 200.
„Gabi, odšlapuj, odšlapuj,“ vykřikuje. „Pojď, frekvence!“
„Ona ví, co dělat,“ uklidňuje ho Vítek.
Rybář dál na dálku ponouká: „Vzpomeň si, jak jsi tu na podzim při přípravě jezdila tu cílovou rovinku.“
Kupodivu ona si na to vzpomene. Jak tehdy na kolečkových lyžích tahala v místní rovince na gumě za sebou Zdeňka Vítka i kolegyni Lucii Charvátovou. Těžší trénink snad v životě nezažila. Nyní z té vzpomínky čerpá sílu do posledních metrů.
Dahlmeirová hledí na časomíru, stále ještě zlatou vidinu před očima. Vteřiny utíkají, jenže pro Němku neutíkají dost rychle.
Už jen deset metrů, pět, tři. A cíl.
„Jo, jo! Máme zlato,“ zahulákají čeští trenéři a vzápětí vytvoří velmi neforemnou valnou hromadu absolutní radosti.
Zlatá euforie: Valná hromada českých trenérů ve chvíli, kdy se Gabriela Koukalová stala mistryní světa. https://t.co/rDSmATbCt3
Gabriela Koukalová padne na kolena a dlouze zhluboka na sněhu vydechuje. Ani nestihla pohlédnout na časomíru. Naštěstí slyší řvát svého Petra jak smyslů zbaveného. Ono se to povedlo, dochází jí.
Poklekne, sundá si brýle, uvidí na tabuli čtyři vteřiny, co jí zůstaly k dobru, zvedne ruce nad hlavu a rozběhne se k manželovi. Pláče dojetím.
V MANŽELOVĚ NÁRUČI. S Petrem Koukalem v cíli.
„Na stará kolena se začnu dojímat. Ale kdo by se v takové chvíli nedojímal,“ říká Koukal. Manželčině mamince Gabriele Soukalová pak telefonuje: „Je blbý, že už ji nemůžeme popichovat, že se chová jako mistryně světa, když už jí je.“
Co na to všechno říct?
„No co vám mám říkat, je to dneska na ho...,“ vtipkuje Vítek. Vzápětí jásá: „Potřebovali jsme na šampionátu jednu medaili, že jo? A máme ji.“
Mají tu úplně nejcennější, zlatou.
„A to je rozdíl proti loňskému Oslu,“ připomene Rybář. Třináctidílně čekání na další medaili českých biatlonistů z mistrovství světa, datující se od Kontolahti 2015, právě skončilo.
Sním? Je to opravdové?
Koukalová dorazí k Sedláčkové, která na ni čeká s taškou s věcmi na převlečení. „Takhle přešťastnou jsem Gábinu viděla jen jednou, a to když v prosinci vyhrála v Novém Městě,“ usoudí masérka.
Začíná květinový ceremoniál, celý tým je u toho, Eva Puskarčíková se nechává vyzvednout na ramena, aby lépe viděla, a šampionka dostává ke květinám navrch pětilitrovou sklenici s nealkoholickým pivem. Srkne si jen pěny a předá ji týmu. „Plzeň by byla lepší, co si budeme říkat,“ uculí se.
Jiří Holubec, asistent kouče, chraplavým hlasem říká: „Já už vůbec nemůžu mluvit, jak jsem na té trati křičel.“
TRIO MEDAILISTEK. Při květinovém ceremoniálu v areálu se stříbrnou Dahlmeierovou a bronzovou Chevalierovou..
Na tiskové konferenci se šampionka zpovídá: „Laura běhá jako kůň, bála jsem se, že těch deset vteřin nebude stačit,“ povídá a sál se rozesměje.
„Já ten závod zajela nejlíp jak mohlo, líp to nešlo,“ povídá Němka. „Ale Gabi byla prostě lepší.“
Koukalová vypráví: „V cíli jsem myslela, že spím a sním. Je to opravdové?“
„Je to opravdové!“ ujistí ji ředitel komunikace IBU Peer Lange, který celou debatu medailistek moderuje.
Loni v březnu jsme v Chanty Mansijsku po rozhodujícím závodě poháru Gabrielu Koukalovou nabádali: „Řekni si nahlas, jaké to je: Jsem vítězka Světového poháru.“
Teď si může říci jinou větu: „Jsem mistryně světa.“
Udělá to. Jak to zní?
„Neskutečně. To je... já se omlouvám.“ Z očí si znovu otírá slzy dojetí.
Zlatý úsměv před zlatými slzami - Gabriela Koukalová. Když si nahlas řekla: Jsem mistryně světa, zalily se jí oči slzami. https://t.co/bfnEX77k3S
„Už ti zbývá jen olympijské zlato,“ nadhodí manžel. Ale jihokorejský Pchjong- čchang je nesmírně daleko. Tady a teď je v Hochfilzenu a v tomto večeru má plné právo opájet se svým světovým zlatem.
Hodinu a půl trvá, než si šampionka splní všechny ceremoniální a mediální povinnosti. Manžel už podupává opodál v kombinéze a s běžkami.
„Trénuju na Jizerskou padesátku. Tchyně mě přesvědčila, že ji musím zvládnout,“ vysvětluje Petr Koukal. „Takže Gábina se teď bude vyjíždět po závodě a já budu vedle ní lapat po dechu.“
ONA JE VÁŽNĚ MOJE... A JE PRAVÁ. Zlatý poklad mistryně světa.
Když se tak stane, odvezou ji na náměstí v Hochfilzenu, aby si tam při večerním slavnostním ceremoniálu dokráčela pro vytouženou zlatou medaili.
Mise Hochfilzen je splněna.
Cokoliv dalšího tu bude už jen bonus.
