Prozraďte, jak moc nervózní jste byl?
Jako blázen. Opravdu. Přišel jsem na start svého úseku a říkám: To si ze mě dělají pr..., na jakém místě mi to předávají (Hornig přijel třetí). Ten moment, než jsem vyjel na trať, byl hroznej. Musel jsem se od té nervozity nějak oprostit. Na druhou stranu, když jsem potom vnímal, jak všichni ostatní šíleně prožívají u trati ta má poslední kola, byl jsem byl rád, že jsem na trati, protože tam s tím aspoň můžu něco dělat.
A přišla klíčová stojka, kde jste dvakrát dobíjel. Co jste při ní prožíval?
Popravdě moc si ji nepamatuju, jen tu první dobíjenou ránu, co jsem poněkud uspěchal. Jinak jsem byl úplně ponořený ve svém závodním režimu. Pro mě byla mnohem horší než střelba následná informace, že jen devět vteřin za mnou jedou Johannes (Bö) se Samuelssonem.
Stříbrná senzace pro Česko! Smíšená štafeta vybojovala světovou medaili |
Jenže vy jste jim nedal šanci, aby dosáhli na medaili. Kde jste bral síly do posledního okruhu? Věřil jste, že náskok udržíte?
No, moc jsem tomu nevěřil. (Vedle stojící Voborníková: Já jo. Já věřila.) Ale psychicky mi pomáhalo, že jsem z předchozích dvou kol věděl, že mám perfektně připravené lyže, což jsem odpozoroval, už když jsem jel s Giacomelem a Strelowem. Dal jsem si po stojce jediný úkol: být nahoře na mezičase před Johannesem a Samuelssonem, protože pak už je to jen dolů s krátkými přechody. Když jsem viděl všechny z týmu u trati v euforii a Ondru Moravce, jak se dokonce na přechodu rozsekal, když mě povzbuzoval, tak jsem si řekl: Musím se tady ztrestat a dát to.
Michal Krčmář po trati smíšené štafety na MS v Lenzerheide přímo letěl.
Nakonec nešlo „pouze“ o uhájení bronzu. Naopak, razantně jste zaútočil na stříbro. A ono to šlo.
V posledním kopci jsem viděl Justuse Strelowa, že je unavenější. Tak jsem si řekl: Zkusím s tím něco udělat - i když s takovým plánem jsem vůbec do posledního kola nevyjížděl. Myslel jsem, že to bude tuhý boj o třetí místo, ale najednou jsem se rval na druhé. A zkrátka to dopadlo, týmový výkon byl neskutečný a já jsem rád, že jsme to dokázali. Protože takový závod nám všem pomůže do budoucna, dá nám vědomí, že to děláme dobře. Tohle je perfektní odměna za veškerou předchozí práci.
Kdy jste opravdu uvěřil, že budete mít medaili?
Nahoře na kopci, když jsem se ohlédl. Tady na stadionu, když za mnou běžel celý tým, všichni pištěli a ječeli, to pak už byly čiré emoce, nepopsatelné sdílené pocity. Tohle (ukazuje na medaili na hrudi) je dobré do vitríny, ale vzpomínky a prožitky ve vás zůstanou napořád.
OBRAZEM: Tři medaile Moravce a stříbrný šok. Když Češi září ve smíšené štafetě |
Jediný z aktuálního kvarteta jste byl také u bronzu ze smíšené štafety v Anterselvě 2020. Máte i olympijské stříbro ze sprintu z roku 2018. Dá se dnešní úspěch s těmi dalšími porovnat?
Z obou těch týmových závodů mám podobné emoce a řadím je nesmírně vysoko. Mám štafety nejradši, protože kolektivní radost je něco jiného, co ani nejde porovnávat s individuálním olympijským stříbrem. To mě na štafetách právě baví, že nejsou jen o jednom člověku.
Vzpomínám, jak jste na šampionátu v Oberhofu 2023 ronil slzy zklamání po mužské štafetě, ve které jste na třech úsecích jeli na prvním nebo druhém místě, ale po posledním úseku Jonáše Marečka skončili čtvrtí. Tentokrát došlo naopak na slzy štěstí?
Docela jsem se udržel, což se divím. Jinak jsem totiž měkouš a v takových momentech často brečím, i radostí. A ta medaile z mužské štafety... To je můj sen, který ještě nemám splněný. Kdyby se mi povedla i ta, tak už můžu s čistým svědomím skončit a nic víc nepotřebuju. Snad nejemotivnější byla mužská štafeta na olympiádě v Koreji, kde jsme půl závodu jeli o zlato, ale koncovka s Jardou Soukupem nám nevyšla. Uvidíme, třeba se to někdy opravdu povede.
