Před deseti lety prožil v Chanty Mansijsku vrchol kariéry, ve sprintu skončil třetí.
V Novém Městě na Moravě vyjel na trať se startovním číslem 117, na konci startovního pole. Jeho kolegové už měli dávno odstříleno, v cíli kroutili hlavami, co všechno se jim v závodě nepovedlo.
Vítek také zpytoval svědomí, jediný trestný okruh musel absolvovat kvůli nepřesné poslední ráně vestoje. "Viděl jsem ji v terči zbytečně moc brzo. Myslím, že to bylo nahoře a nebylo to ani daleko."
Běžecky v první části letošní sezony překvapil, jezdil solidně. Jenže o Vánocích ho na čtrnáct dnů skolila viróza. Po návratu se ideálně necítil. "Optimální to nebylo. Nevěděl jsem, jak jsem na tom, co od sebe můžu čekat."
Chvíli se cítil dobře, chvíli se na tratích a střelnici trápil. Poslední závod před šampionátem, IBU Cup v Itálii prý byl "na houby". Sebevědomím v Novém Městě na Moravě nehýřil. "Takže v podstatě na tu bídu to bylo docela dobrý. Ale mohlo to být i lepší."
Záda, která ho chytla v Itálii, necítil. "Jeden den se mi tam záda kousla, ale už s tím mám bohaté zkušenosti. Umím se pořádně rozcvičit, to bylo v klidu."
Zato nohy na těžkých kopcovitých tratích dostaly zabrat. "Zdálo se mi, že se mi bolest přesunula do nohou. Jen jsem viděl kopec, už mě bolely nohy," rozesmál se.
Že byl ve svém věku z českých biatlonistů nejlepší? "To je pro ně ostuda, když se nechají porazit, ne?" vtipkoval. "Ale o věku to není. A my mezi sebou nezávodíme."
