Pro borce pocházejícího z Vrchlabí jsou velmi důležité, neboť předcházejí olympijské sezoně. Do ní vstoupí jako člen širší světové špičky a jeden z kandidátů na přední umístění v olympijských závodech, k nimž dojde v jihokorejském Pchjongčchangu.
Tam jste si už v této sezoně mohli vyzkoušet tratě i prostředí. Jak na vás působily?
Připadalo mi, že to je místo, kde nikdo nežije. V areálu bylo prázdno, tratě vedly na golfovém hřišti. Byl už březen, nebylo moc sněhu, prostředí nebylo moc hezké. Ale kdybych měl hodnotit tratě, ty se mi líbily a těším se tam příští rok na olympijské závody.
Kde se vám závodí nejlépe?
Mám čtyři oblíbená střediska: Pokljuku, Nové Město na Moravě, Ruhpolding a Oslo. Ale nejraději mám díky úžasné atmosféře Nové Město. Co tam zažíváme za emoce a zážitky, to není za celou sezonu nikde jinde.
Michal Krčmář
|
Jak za sebe s odstupem času hodnotíte tu nedávno skončenou?
Hodnotím ji pozitivně, protože po té předcházející jsem zaznamenal posun dopředu. Vylepšil jsem si svoje postavení ve Světovém poháru, vyjel jsem i nějaké body. Samozřejmě se najdou i věci, které se tolik nepovedly a v nichž by se dalo přidat, ale sezona trvá čtyři měsíce a je přirozené, že občas se dostavují slabší momenty.
Ve světovém biatlonu už máte velmi dobré renomé. Vzpomenete si, jak jste s ním začínal?
Vlastně jsem ho zdědil. Můj otec biatlon dělal, a dokonce byl v roce 1994 na olympiádě v Lillehameru, kde reprezentoval Slovensko. Základní vazba k biatlonu tedy vedla přes něj.
Začínal jste hned právě s ním?
To ne. Ve Vrchlabí jsem pod vedením Aleše Suka začínal s lyžováním, od něj mám lyžařské základy. Od páté třídy jsem studoval na „sportovce“, tehdy jsem k lyžování přidal ještě biatlon.
Ještě v žákovských letech jste přešel do Letohradu...
To byl asi stěžejní krok k biatlonu. Bylo mi třináct a odstěhoval jsem se k otcovým rodičům do Žamberka, odkud je to kousek do Letohradu. Můj otec věděl, že tam dostanu přesně to, co do budoucna budu potřebovat. Svoji roli rovněž hrálo, že jsem nemusel bydlet na internátu, ale mohl pobývat u babičky a dědy, kde jsem měl všechno, na co jsem si vzpomněl.
Jaký je váš současný vztah k rodnému Vrchlabí?
Vrchlabí a Lánov, kde si naši před časem postavili domeček, jsou pro mne místa, kam si jezdím odpočinout a zregenerovat síly. Tréninkové centrum máme v Jablonci nad Nisou, proto jsem se tam musel odstěhovat a žiji tam. Do Vrchlabí se rád vracím, mám tu rodinu, jezdím sem odpočívat a užívám si to tu.
Fotogalerie |
Závodíte na světové úrovni v době, kdy je biatlon velmi populární, což výrazně platí i o Česku. Jak to vnímáte?
Když jsem byl letos po jedněch závodech hostem ve studiu České televize, tak se mě ptali, jak se cítím jako celebrita. Já jim na to řekl, že si vůbec tak nepřipadám, že nás sleduje jen o trochu více lidí. Ale moderátor se nedal a uvedl, že zatímco v roce 2007 sledovalo přenosy 27 tisíc diváků, nyní už jich je 900 tisíc. Někdy dokonce i přes milion. To už je přece desetina republiky.
Čím si to vysvětlujete?
Myslím, že za velkou popularitou biatlonu stojí výsledky, které lidi k přenosům přitáhly. Ale zároveň tento sport pohlcuje svojí dramatičností, je to super zábava a pro mnohé nervy či adrenalin. Stále se tam něco děje a do poslední střelby není jisté nic.
To vám i vašim kolegům přináší velkou popularitu a zájem médií a fanoušků.
My jsme však stále stejní, snažíme se lidem rozdávat radost a vždy nás potěší, když nám přijde dopis od někoho, komu jsme udělali radost či vrátili chuť do života. Přesto si stále uvědomujeme, jak je to vrtkavá pozice. Je tu totiž mnoho fanoušků, kteří chtějí dobré výsledky a chtějí je stále.
Chodí vám i negativní reakce, když se závod nepodaří?
Já to moc nevnímám, ale když občas zabrousím na internetovou diskusi, i já vidím, že tu existují stovky lidí, kteří - když se nedaří - to potřebují nutně zmínit a napsat to. Ale v poměru k těm, kteří nám drží palce a mají nás rádi, je jich absolutní minimum. Na druhou stranu my kritiku uznáváme, protože někdy je potřebná.
Tváří a magnetem českého biatlonu je Gabriela Koukalová. Jak byste ji popsal jako člověk, který ji vidí i jinde než na trati a tráví blízko ní hodně času?
Výjimeční lidí jsou výjimeční. A tak bych nazval i Gabču. Ona je v tom dobrém slova smyslu svá. Má svoji cestu a po ní si jde. Ale známe okamžiky, kdy si s ní nemáme co říci, protože ona je zkrátka někde jinde. Je velmi kulturně založená a my se s ní nemůžeme o kultuře a podobných věcích bavit. Ale bavíme se o tom, jak to šlape doma a tak. Když ji budeme hodnotit po sportovní stránce, ona je sportovec, který jde do závodu naplno a má neskutečně závodní hlavu. Dokáže se v krizových momentech koncentrovat a v tom je základ jejího úspěchu.
S dalšími českými reprezentanty trávíte velké množství času i mimo hlavní sezonu. Jaké jsou mezi vámi vztahy, vypadají velmi idylicky?
To je faktor, na kterém jsou postaveny naše výsledky. Máme super atmosféru v týmu a to je dvacet lidí, kteří jsou k sobě naprosto upřímní. Když se někomu něco nelíbí, tak si to dokážeme říci na rovinu a nechodíme okolo horké kaše. Jistě, pak můžeme být na sebe chvilku naštvaní, ale máme mezi sebou rovinu a není to žádné pomlouvání za zády.
Do biatlonu se dostává stále více peněz a také se o tom stále víc mluví. Nevadí vám to?
Že se vždycky na konci sezony zveřejňují žebříčky, kolik si kdo vydělal a kolik dostal za medaile, mi nevadí. Ať to lidé vědí. Beru, že jsem nějakým způsobem veřejně známá osobnost.
A ty peníze?
Zrovna biatlon není ohodnocen tak, abychom lítali někde v oblacích. Když to řeknu upřímně, na svoji úrovni, pokud se udržím výsledkově tam, kde jsem, budu mít po skončení kariéry zajištěno bydlení, budu mít auto a finančně zabezpečen budu tak na rok, maximálně na dva. Ale na žádné dožití bez práce to není. Normálně budu pokračovat v pracovním životě. Ale o penězích, které jsem si vydělal, jsem přesvědčen, že jsou zasloužené. To dokážu obhájit i před těmi, kteří si myslí, že jsme přepláceni.
Dovedete si představit, že se po konci své kariéry vrátíte do Krkonoš, nebo už sem budete jezdit na návštěvu a za odpočinkem?
Přemýšlel jsem nad tím několikrát. Ale co se mnou bude, v tuto chvíli dokážu říci jen těžko. Vše se bude odvíjet od mého zaměstnání, až skončím s vrcholovým závoděním. Studuji trenérskou školu a trenéřina by mě lákala. Ale je to jen jedna z variant. Dovedu si představit, že bych mohl být jedním z trenérů v lyžařském klubu ve Vrchlabí. Ale samozřejmě vše ovlivní rodina.
Biathlon je dnes populární tak, že je o něj velký zájem mezi dětmi. Jak přijímáte tuto skutečnost?
Vím, že už tu jsou malí kluci a holky, kteří se biatlonu věnují a mají vzor v Gabče, v Ondru Moravcovi a mně je příjemný pocit, že mnozí vidí vzor i ve mně. Ale vím, že je to pro mě břemeno i čest a tu si nechci pokazit. Uvědomuji si, že svá mnohá gesta i skutky musím pořádně vážit, protože je vidí i mnoho jiných lidí, kterým už je třeba nedokážu vysvětlit. Nárůst zájmu dětí je viditelný, už nyní na závody jezdí dvakrát více malých kluků a holek než v dobách, kdy jsem na tyto závody jezdil já.
