Už od druhé střelby vytrvalostního závodu dostával Michal Krčmář od českého týmu na trati víceméně stále stejné hlášení. Slyšel ho opakovaně také v předposledním kole, zatímco se blížil na všeřešící stojku.
„Jedeš třetí.“
„Jedeš třetí.“
„Jedeš třetí.“
Nejspíš až moc o té informaci přemýšlel.
„Hrozně se mi dostala do hlavy a nedokázal jsem se od ní oprostit,“ přiznal.
O den dříve si Franziska Preussová po vytrvalostním závodě žen stěžovala, že hlášení od jednoho z německých trenérů ji na trati natolik vykolejilo, že následně rozhodující stojku nezvládla a připravila se tím o stupně vítězů.
Krčmář jel ve vytrvalostním závodě o medaili. Poslední střelbu ale nezvládl |
Ovšem Krčmář žádné takové důvody nehledal. „Rozhodně si nemyslím, že by mi lidé z týmu neměli hlásit pořadí,“ řekl. „Pokud dáte tři nuly ve vytrvalostním závodě, stejně tušíte, že jedete hodně vepředu. Když mi to tým potvrdil, aspoň jsem měl jistotu. Kdyby naopak mlčeli, přemítal bych: Oni mi možná nic neříkají, protože jsem běžecky v pytli.“
Chtěl dorazit na poslední stojku co nejčerstvější, nepřehnat tempo. „Trochu si teď na trati i polevil,“ všiml si u tabletu s mezičasy exmistr světa Roman Dostál. V sázce bylo mnohé.
Toho dne hořelo – a v některých případech už shořelo – tolik favoritů.
Johannes Bö, jenž měl dle mnohých expertů dál plout na víkendové vítězné vlně, minul hned třikrát na úvodní ležce a celkem pětkrát. Americký zázrak Campbell Wright chyboval čtyřikrát, švédský expres Sebastian Samuelsson šestkrát, francouzský rychlopalník Emilien Jacquelin pětkrát, přičemž do cíle dojížděl posléze zcela demotivován až na 67. místě.
„Nepamatuju závod, ve kterém tolik favoritů takhle střelecky selhalo,“ poznamenal Dostál. „Ono se to sice nezdá, ale vítr je dnes zrádný.“
Ne, nešlo ani zdaleka o silné poryvy jako při zachumeleném ženském sprintu. Obloha se vymalovala do modra a praporky na střelnici jen trochu poletovaly. Jenže problém spočíval v tom, jak poletovaly.
„Dnes jsem na palebné čáře vítr ani necítil, protože foukal jakoby až za ní,“ popisoval Vítězslav Hornig, jenž dvakrát minul na úvodní ležce a později přidal ještě další dvě chyby.
„Podle pocitů se dnes nedalo reagovat,“ dodával. „Třeba má třetí ležka. Cvaknul jsem si (upravil miřidla), zacílil a kvůli sluníčku jsem měl klapku zleva i zprava, aby mi nešlo do očí, takže jsem po zahájení střelby už praporky ani neviděl. A potom uprostřed položky zvednu hlavu a koukám, že vítr fouká najednou z úplně opačné strany než o sedm vteřin předtím.“
Také Krčmářovi vítr už při jeho zahajovací položce zamotal hlavu. „Cvakal jsem tři cvaky oproti nástřelu, protože se otočil. I na první stojce jsem pak musel pracovat s lehkými poryvy. A na další ležce jsem zase dva cvaky vracel, protože vítr se vrátil do stavu z nástřelu.“
Nejdelší klání biatlonistů se tudíž stávalo složitou hrou s tahy a protitahy na malorážce, jak se každý biatlonista snažil co nejchytřeji zareagovat na vytrvale se měnící podmínky.
„Až jsem se v těch cvacích nakonec ztratil,“ doznal Hornig.
„Zmapovat si pořádně prostředí byl dnes klíč,“ povídal Krčmář.
Michal Krčmář se na trati vytrvalostního závodu potkal s Niklasem Hartwegem, který přes stejný počet chyb skončil o tři příčky lépe.
Startoval s vyšším číslem 55, lyže mu jely, běh měl rychlý, dokonce devátý nejlepší ze všech, a všechny tři úvodní položky vynuloval. Naděje rostla a zvětšovala se. Stačilo vypořádat se i s poslední střelbou.
„Tak teď,“ vydechl Dostál.
Krčmář stál na střelnici. Vítr se znovu trochu stočil, pohrával si s už tak napjatými nervy.
Na první ránu dlouho čekal, než vystřelil.
Trefil. Druhou také. Ještě tři.
„Jenže potom mě přepadl třes nohou, asi z únavy, jak jsem dlouho na té položce stál,“ usoudil.
Třetí a čtvrtý terč mu nezbělal. Pátý ano, ovšem vidina medaile se mezitím rozplynula.
„Nešlo o daleké rány, ale ani o úplně kalibry,“ hlásil od dalekohledu trenér Michael Málek. „Letěly asi cenťák od terče do zhruba stejného místa, na sedm a osm hodin. Zdálo se mi, že po té třetí ráně si chtěl Michal tu čtvrtou pohlídat, ale byla trochu delší a nespadla taky.“
Ne, Krčmář si neulevil žádným sprostým slovem, když vyrážel opět na trať. Prostě jsem to nezvládl, bliklo mu v hlavě.
Teprve s odstupem času přemítal: „To dělá závodníky závodníkama, že umí tyhle vypjaté situace zvládnout. Já to dokázal ve štafetě, když jsem střílel o medaili. Dnes bohužel ne. Možná proto, že jsem měl na okruhu až moc času přemýšlet. Štafetové dvoukilometrové kolo bylo naopak tak rychlé, že na něm na žádné velké myšlenky nezbyl čas.“
Rozhodně ani v závěrečném pátém kole nekapituloval. Naopak. Dřel, rval se s tratí a na mezičasech se zase posouval pořadím vzhůru, před Belgičana Thierryho Langera, Švýcara Sebastiana Staldera a dokonce i před norskou hvězdu Endreho Strömsheima.
Po projetí cílem se chytl za hlavu a zvedl ruce s rozevřenými prsty k obloze. „Čímž jsem chtěl vyjádřit, že problém byl v mé hlavě a že bych si ji nejradši urval.“
Michal Krčmář se na sebe v cíli vytrvalostního závodu zlobí po pokažené poslední střelbě.
Hornig, ve výsledkové listině sedmadvacátý, mu vzápětí gratuloval k i tak výbornému závodu, načež novinářům o svém starším parťákovi (a současně spolubydlícím na hotelovém pokoji) vyprávěl: „Na Michalovi je teď vidět, že je z poslední položky mrzutej a trochu naštvanej. Ale top 10 na mistrovství světa je strašně cenný výsledek.“
Podobně hovořil kouč Málek: „Jo, po poslední položce došlo na povzdech zmaru. Kdyby nám však někdo před závodem řekl, že budeme v desítce, takové umístění rozhodně bereme. Buďme tedy za osmé místo rádi a pojďme dál.“
Už popáté v kariéře dokončil Krčmář vytrvalostní závod na vrcholné akci roku v elitní osmičce.
Oslo 2016 – pátý, Hochfilzen 2017 – šestý, Pchjongčchang 2018 – sedmý, Oberhof 2023 – osmý, Lenzerheide 2025 – osmý.
„Jo, osmý, to je hezký,“ prohodil. „Jsem strašně rád, že jsem od začátku závodu mohl pořád na trati poslouchat, jak vysoko v pořadí se držím. Fakt mě dneska závodění bavilo, vždyť hodně dlouho jsem takhle vepředu nejel. Ale...“
Zklamaný Michal Krčmář v cílovém prostoru vytrvalostního závodu.
Samozřejmě, že muselo následovat „ale“.
„...ale těch výsledků v desítce už mám docela dost, a jestli budu čtvrtý nebo desátý, je asi i mým fanouškům trochu jedno, protože oni chtějí vidět medaili,“ dodal. „I když je fajn, že v pětatřiceti dokážu pořád takhle zajet a že práci, kterou dělám, dělám docela dobře.“
„V pětatřiceti, Michale? Nedávno jste přece slavil teprve 34. narozeniny.“
„Fakt? No vidíte, já už ani počítat neumím. To asi bude tím laktátem v mé hlavě.“
Záhy se možná zalekl, aby jeho hodnocení ve stylu „medaile, nebo nic“ nebylo veskrze špatně pochopeno, a přidal: „Pochopitelně, že spokojenost z kvalitního závodu by měla převládat. Jedinou hořkostí je ta nezvládnutá poslední střelba. Takový už je sport. Kdyby každý všechno zvládal, kdykoliv si pomyslí, budou vepředu všichni.“
Na světelné tabuli za ním svítilo pořadí. Teprve třiadvacetiletý Francouz Eric Perrot slavil první individuální zlato kariéry a vykládal: „Úžasné. Tomu se říká uspět v pravý čas. Snažil jsem se o vývoji závodu moc nepřemýšlet a soustředit se jen na to, co právě dělám.“
Ital Tommaso Giacomel se radoval ze stříbra, matador Quentin Fillon Maillet z dalšího bronzu.
ZLATÉ HÁRO DOLŮ. Fabien Claude na nic nečeká a ještě na stupních vítězů zbavuje nového mistra světa Erica Perrota jeho bujného vlasového porostu.
Krčmář si snadno spočítal, že s čistou poslední položkou by byl suverénně bronzový on a dokonce i s jednou chybou by atakoval třetí příčku a dojel by necelé čtyři sekundy na Fillonem Mailletem – a kdo ví, třeba by se za takové konstelace po vzoru štafety vybičoval k ještě ďábelštějšímu úprku na trati posledního kola a pokořil by čas Francouze.
„To jsou ale jen kdyby,“ ulevil si.
Malou útěchou mohlo být, že toho dne porazil kompletní šestičlennou norskou reprezentaci, což se vám povede vskutku jen velice ojediněle. „Cože? Norové nebyli v osmičce?“ divil se.
Takže ještě jednou a naposledy, vytrvalostní závod mužů na mistrovství světa v Lenzerheide 2025 očima Michala Krčmáře, sečteno a podtrženo: „Kdybych věděl, že ani s nulou bych dnes neměl šanci na medaili, nemusím nad tím teď tolik hloubat. Ale když je vše ve vašich rukách a potom tu stojku nezvládnu, tím víc mě to mrzí. Rozhodně však nechci, aby to vypadalo, že se lynčuju. Myslím, že mi ten závod do budoucna spíš pomůže a dodá mi zase sebedůvěru. Čímž bych další diskuze ukončil.“
