Oslava dvou Wrightových stříbrných medailí pak byla údajně velmi dlouhá a divoká.
Jo, bylo to fajn, to musí bejt. Vždyť nikdy předtím jsme takové výsledky nedělali.
Už po sobotním medailovém sprintu si navíc realizační tým USA musel v rámci sázky oholit vlasy. Když jste za nimi dorazil až v neděli, vlastní vlasy jste tím zachránil?
No... zaslechl jsem teď nějaké hlasy, že bych s nimi měl něco provést. Ale zatím na hlavě drží.
Manželka (Kateřina Emmons) by s takovou změnou image nesouhlasila?
Asi ne. Já taky osobně moc nesouhlasím. Nakonec jsem jim jen řekl, že když budeme mít ještě i zlato, můžeme se o tom pobavit.
Čekal jste, že se Wright může na šampionátu až takhle prosadit?
Viděl jsem, jak trénoval. Nějaké dobré výsledky už letos měl, sice ne medailové, ale dokázal se umisťovat vysoko. Překvapilo mě hlavně, jak o víkendu běžel. Vím, že byl ve formě, ale že je v až takové, jsem netušil. Zato dobrou střelbu jsem očekával.
Ze Zélandu a šesti paland za štěstím. O Wrightově bláznivé stříbrné pouti |
Střelecky vyrostl?
Hodně. Má teď nějakých 85-86 procent úspěšnost. A hlavně, i když je pod tlakem, stále to je dobré, nevidíte výkyvy jako u jiných.
Protože si z ničeho nedělá velkou hlavu?
Hlavu má úplně perfektně nastavenou právě na ty vypjaté momenty. Osobností je typický Novozélanďan nebo Australan.
Což znamená?
Velký optimista. Je v takovém hlučném prostředí jako doma, cítí se dobře před spoustou lidí. Prostě je tu spokojenej. Řekne: O.K., tak jdeme si zazávodit - a zůstane v pohodě celý závod.
Po vašem návratu k americké reprezentaci jste před sezonou něco na jeho střelbě změnil?
Moc ne. Přišel jsem k týmu v říjnu a víceméně jsme upravovali jen detaily. Trošku jsme předělali ležku. Nebyl jsem úplně spokojený s jeho polohou, střílel sice rozumně, přesto tam byly nějaké drobnosti, které mohl vylepšit. Což zafungovalo. I na jeho stojce sice vidím, kde by mohl být pevnější. Ale když ji teď střílí tak dobře, držím hubu.
Zázemí v americkém týmu pomohlo po Wrightově příchodu z Nového Zélandu rozvinout jeho talent?
Určitě. Má kolem sebe tým, který předtím víceméně neměl. Cítí podporu. Neříkám, že jsme kdovíjak bohatí, to ne, ale když je pro Campbella něco speciálního potřeba zařídit, zvládneme to.
Kde jste vlastně viděl jeho stíhačku, když jste během neděle teprve putoval z Česka na šampionát?
Po cestě jsem zastavil na parkovišti a díval se díky České televizi na internetu. A potom jsem jel zase dál.
Angažmá u českého týmu jste loni na jaře ukončil i kvůli velké časové náročnosti. Jak často nyní býváte s Američany?
V průměru týden měsíčně, i když v téhle době samozřejmě trochu víc.
Ne, Johannesi, nesvlékej se. Až bizarní historky loučícího se krále biatlonu |
Jak se odehrálo, že jste přijal jejich nabídku?
V létě jsem byl na olympiádě s americkými střelci v Chateauroux. A po ní za mnou přišli američtí biatlonisté, ať jdu k nim zpátky. Jejich trenér Armin Auchentaller se mě pořád ptal: „Kdy zase se mnou budeš pracovat?“ Já mu odpovídal, že nevím.
Kdo vás nakonec přesvědčil?
Náš sportovní ředitel Lowell Bailey mi řekl: „Hele, Matte, můžeš si to časově naplánovat, jak budeš potřebovat. My budeme rádi, kdykoliv s námi budeš a pomůžeš nám.“ Tak jsem souhlasil. V týmu byli noví kluci jako Campbell a Maxime (Germain), které jsem tolik neznal. Ale jinak je spousta lidí z realizačního týmu mými kamarády. Lákalo mě to právě i proto, že bych mohl být víc doma než při mé práci s českým týmem.
Právě, doma máte čtyři děti.
Jo, bylo to předtím strašně náročné. Nejhorší bylo, když jsem přijel domů před Vánoci a osmiletá Emička mi povídala: „Hele, tati, potřebuješ být víc doma.“ To vás pak zabolí.
Na střelnici je to mentální hra, říká Matt Emmons. Jaké fígle používá u biatlonistů |
Nyní tedy v zimě pomáháte biatlonistům USA a kromě toho nadále celoročně trénujete střelce v Plzni?
Jo, když mám čas, jsem s nimi v Plzni na střelnici, ačkoliv poslední měsíc a půl toho času tolik nebylo. Zato během léta jsem tam hodně. Každopádně doma zvládnu mnohem víc věcí a děti si mě víc užijou. Říkám jim: „Děcka, budu pryč týden.“ A ony: „No tak jo, tati, v pohodě, to je fajn.“ Úplně jiné bylo, když jsem jim dřív říkal: „Uvidíme se za měsíc.“
Našel jste rovnováhu mezi prací a rodinou.
Jo, vždycky člověk hledá v životě balanc, ať už děláte cokoliv. A teď je můj život mnohem víc v rovnováze.
Když jste ještě doma sledoval v televizi zahajovací smíšenou štafetu šampionátu, cítil jste hrdost i na české závodníky, kterým jste dva roky pomáhal?
No rozhodně! První dva úseky jsem viděl na mobilu a pak jsem přijel domů a hned pouštěl televizi.
S MICHALEM KRČMÁŘEM. Ještě před rokem radil Emmons se střelbou českým biatlonistům.
Na velké drama při stojce Vítězslava Horniga?
Jo, na Víťu a potom na Bimba (Michala Krčmáře). Byl jsem strašně rád za tu medaili, skákal jsem v obýváku ke stropu.
Co říkáte na letošní Hornigův vzestup?
No to je bomba. Já chápu, když člověk mezi sezonami vyskočí nahoru, ale jak a o kolik vyskočil Víťa v běhu, je fakt neskutečné, prostě bomba. Viděl jsem předtím, že má potenciál. Má na biatlon hlavu, umí střílet. A teď přidal běh a je to tam, fantazie.
Prozraďte, baví vás víc být biatlonovým, nebo střeleckým koučem?
Velmi dobrá otázka. Sportovní střelbu mám v srdci, dělal jsem ji dlouho a dobře jí rozumím. Neříkám, že biatlonu nerozumím, ale je to trošku jiné. Tady jsou ale kolem mě opravdoví sportovci, což se mi líbí.
U sportovních střelců je to jiné?
Jen někteří střelci jsou ve své mysli zároveň také sportovci. Já to během své kariéry bral ve stylu: Ano, jsi střelec, ale v první řadě musíš být sportovec a udržovat se fyzicky ve formě. Každý ze střelců však takhle neuvažuje. Ale co se týče té vaší otázky, jaký sport trénuju radši, mám to tak 50 na 50.
Po konci tréninku na mistrovství světa si staronový střelecký trenér americké reprezentace Matt Emmons našel chvilku na povídání s českými novináři.
Coby plzeňský střelecký kouč jste určitě vnímal i výsledky českých střelců na hrách v Paříži, kde zůstali tentokrát bez medaile. Byla jejich bilance pro vás zklamání?
Jirka Přívratský byl čtvrtý, chyběl mu jen kousek. A Petr Nymburský devátý. Obecně, pokud se podívám na předchozí závody, byl jsem z olympiády trochu zklamaný, protože vím, že mají na víc. Ale na druhou stranu to ani nebylo kdovíjak strašné.
Jak se momentálně vede vaší manželce?
Katka učí. V pondělí má konverzační angličtinu a kromě toho ještě začala v pondělí a úterý učit tělocvik, protože člověk, který ho učil loni, ze školy odešel. Ředitelka jí řekla: „Katko, to zvládneš.“ Nechala se přesvědčit. Po zbytek týdne dělá fyzioterapii. Studovala ji, tak jsem ji sám nabádal: „Pusť se do toho, vybuduj si vlastní klientelu.“ Je spokojená. A víte co je ještě nového?
Povídejte.
Naše Julča za mnou přišla a řekla: „Tati, já chci střílet.“ Ona hraje na flétnu, i v orchestru, a taky zpívala. Ale jednou v lednu přišla na střelnici, stála se mnou na tréninku a najednou z ní vypadlo: „Chci to taky zkusit.“
Geny se probraly?
Minulý týden jsem dali všechno dohromady, vzala si Kačky vzduchovku, starší střelecké kabáty a já se ještě jednou ujistil: „Opravdu se do toho chceš pustit a chodit pravidelně na tréninky?“ Ujistila mě: „Jo, tati, chci.“
