Obsadil až 39. místo, s téměř šestiminutovým mankem za vítězným Němcem Peifferem, které se ve Fourcadově případě rovnalo celé věčnosti.
Nikdy v kariéře neskončil na světovém šampionátu hůře.
„Jsem otrávený a frustrovaný. Moje hlava chce, ale tělo neodpovídá,“ nezastíral své potíže. „Klademe si s trenéry spoustu otázek. Dokonce i o rezignaci a začarovaném kruhu.“
List Dauphiné Liberé následujícího dne v titulku informoval o černém dni francouzských sportovců: „Lyon deklasován v Barceloně, Fourcade utržil debakl.“
V letech předchozích tentýž Fourcade vybojoval sedm velkých glóbů v řadě a 32 medailí z olympijských her a mistrovství světa, včetně 16 zlatých.
Se 72 vítězstvími ve Světovém poháru se přiblížil k historickému rekordu 94 triumfů Oleho-Einara Björndalena.
Zato teď, v Östersundu? „Nevím, co se se mnou děje. Chci obrátit list, ale nejde to,“ tvrdí Fourcade.
Tomáš Krupčík, současná česká jednička, na Francouze hledí a říká: „Nikdo nemůže kralovat věčně. Už jen to, že si držel tak vysokou výkonnost tolik let, muselo být pro něj nesmírně obtížné.“
Fourcade sice vyhrál úvodní vytrvalostní závod zimy v Pokljuce, ale záhy bylo vše špatně. Po 25. místě ve sprintu odstoupil ve slovinském středisku v průběhu závodu ze stíhačky.
Když potom před Vánocemi skončil v Novém Městě ve sprintu až třiačtyřicátý, do stíhacího závodu na Vysočině ani nechtěl nastoupit. Až trenéři jej posléze přemluvili.
Už tehdy ve své mysli vzdával souboj o osmý velký glóbus. Jeho úhlavní sok Johannes Bö byl výkonnostně jinde. „Já se naopak od začátku sezony snažil pochopit a zanalyzovat nadměrnou únavu a nedostatek dynamiky v posledních kolech, ale nenacházel jsem rozumnou odpověď,“ přiznal Fourcade.
V lednu sice dojížděl i na čtvrtých či pátých místech, ovšem to bylo pro někdejšího dominátora málo. „Nebudu lhát, pátá místa mě neuspokojí,“ řekl.
Proto se v únoru pokusil o restart. Vystoupil z rozjetého vlaku, neodletěl na poháry v Americe, zcela přerušil trénink.
„Deset dní jsem doma jen odpočíval a byl s dcerou, úplný táta v domácnosti. Tak jsem se snažil odbourat fyzické i psychické vyčerpání.“
Na svém twitterovém profilu sám sebe charakterizuje: „Milovník biatlonu, hrdý otec.“ Když teď jeho láska k biatlonu procházela zatěžkávací zkouškou, chtěl být především hrdým otcem.
Mistrovství světa v biatlonu 2019Program a výsledky |
S vírou v kouzelnou proměnu se na tréninkové základně v Prémanonu vrátil do přípravy – a hned onemocněl. „Měl jsem opravdu vysoké horečky. Nevzpomínám si, kdy mi bylo tak zle.“
Další týden zůstal mimo hru, než skutečně začal trénovat. Uvědomil si zároveň, že ani jeho tělo nemá ocelové pláty a že je velmi zranitelné. „Došlo mi, jak neuvěřitelné bylo, že jsem sedm let zůstal víceméně zdravý, jsem úplná anomálie. Připadal jsem si nedotknutelný, protože se mi vše dařilo. Možná i proto mě špatný úvod této sezony tak psychicky srazil.“
Dříve byl zvyklý, že i po pocitově méně povedeném závodě extrémně rychle zregeneroval a další den opět vítězil. Nyní ztratil také tuto vlastnost. Na lyžích zjevně zpomalil a cítil to.
Po příletu na šampionát do Östersundu vnímal, jak jej ostatní pozorují a ptají se: Vrátil se ten starý dobrý Fourcade? Sám sebe dostával pod tlak. „Rád bych si řekl: Klid, po tak složité sezoně jsi teď outsider a můžeš jen překvapit. Bohužel, tak to u mě nefunguje.“
Sobotní sprint mu názorně ukázal, kde se reálně nachází. Přestože sestřelil všechny terče, skončil v něm šestý. „Na lyžích už najednou nejsem hrozbou,“ pronesl.
V jeho oblíbeném vytrvalostním závodě, v němž narůstá význam střelby na úkor běhu, věřil ve zvrat. Čtyřikrát však minul terče, byl rozmrzelý z točícího se větru i těžkého sněhu, závod ho přestal bavit. Do posledního kola vyjel demotivovaný.
„Hlava v takovou chvíli mocně ovlivňuje tělo,“ podotkl český trenér Zdeněk Vítek. Francouzský kouč Vincent Vittoz si ulevil: „Nevíme, co si s Martinem počít. Velmi špatně regeneruje.“
I kdyby už Martin Fourcade nic nedokázal, je a do budoucna zůstane jednou z největších osobností v historii biatlonu. Ale je mu stále teprve 30 let. „V biatlonu to jde často velice rychle nahoru - dolů. Samozřejmě, že se opět může vrátit na absolutní špici,“ ujišťuje Zdeněk Vítek.
Jen v této sezoně už spíš ne.
Rovněž Fourcade to tak cítí. „Ocitl jsem se na neznámém území. Ztratil jsem sebevědomí,“ přiznává u hloučku reportérů. Zaslechnout tato slova právě z jeho úst zní, jako by přilétla z jiného světa.
Během volných dnů po vytrvalostním závodě vyrážel na lyžích i mimo závodní tratě, hledal tam vnitřní klid a odhodlání.
Sobotní mužská štafeta v Östersundu měla být vzhledem ke kolektivní síle francouzského týmu největší šancí Martina Fourcada odvézt si i z tohoto šampionátu aspoň jedno zlato, stejně jako ze všech osmi posledních vrcholných akcí počínaje rokem 2011.
„Ve štafetě nepojedu jen za sebe, ale za celý náš tým,“ říkal. „A navzdory mé tolik komplikované zimě mám stále za ten tým odpovědnost.“
Pro zlato posléze uháněli Norové. Fourcade bojoval alespoň o stříbro, jenže po jeho dvou trestných kolech na poslední položce zůstal francouzský tým bez medaile.