Sama nabídla, aby následující rozhovor na lince Östersund - Praha vznikal pro iDNES.cz poněkud kuriózním způsobem. Klusala se sluchátky na uších po švédské krajině a vyprávěla při tom o svém tak vydařeném dnu.
Nejen že jste vyhrála vytrvalostní závod, ale také jste vybojovala žluté, červené i modré startovní číslo zároveň. Víc už nešlo.
Tak to je dané tím, že šlo o první závod. Radši bych byla, kdybych žluté číslo nosila třeba v půlce sezony než po jednom závodě. Ale jinak jasně, že jsem za něj moc ráda.
Čekala jste, že by váš výkon mohl být až tak výborný?
Že dám čtyři nuly, jsem nečekala. A běh ještě není žádný zázrak.
Máte desátý běžecký čas dne.
No jo, ale bývala jsem schopná jezdit výš. Doufám, že se do běhu ještě dostanu. Samozřejmě, nestěžuju si. Jenže když je Elvíra Öbergová odskočená o skoro minutu a půl...
Ale Elvíra Öbergová se pětkrát netrefila.
No jo, ale co není, může příště být.
Ondřej Moravec coby televizní spolukomentátor dnes podotkl, že vy ani po vítězství nejste při rozhovoru úplně spokojená. Nepletl se, že?
Asi ne, asi má pravdu. (směje se) Ale určitě mám radost, hodně si dnešního vítězství vážím, je to všechno super. Jenom mi užívání si toho momentu jde trochu těžko. Máte po závodě spoustu povinností, den je najednou strašně rychlý. Hned po nás jeli kluci a i my zítra závodíme znovu.
Na světovém šampionátu v Pokljuce jste následující den po vašem vítězství žádný start na programu neměla, ale váš tehdejší zlatý závod byl v porovnání s Östersundem velmi tichý, bez diváků. Tady jste po dlouhé době jejich povzbuzování zaslechla.
A určitě bylo lepší, že tu zase byli. V Östersundu sice nechodí tolik lidí jako jinde, ale i ti, co se sešli na tribuně, byli fajn. Fandili fakt všem, myslím, že jsem viděla i české vlajky. Navíc jsem tu měla kamaráda, který je kousek odtud na stáži, a přijel se za mnou podívat.
Jak jste do závodu vyběhla? Rozvážně? Takticky? Třeba i proto, že ani po kontrolních závodech ve Sjusjönu jste se svým během nebyla spokojená?
Já o tom popravdě moc nepřemýšlím. Vyběhla jsem tak nějak, že jsem prostě vyběhla. Ale po chvíli jsem na trati potkala Tiril (Eckhoffovou), která už jela své druhé kolo, tak jsem byla ráda, že jsem mohla jet s ní.
DVĚ HVĚZDY. Markéta Davidová (vpředu), obhájkyně velkého glóbu Tiril Eckhoffová za ní. Chybující Norka tentokrát skončila až třicátá.
Však také Eva Puskarčíková říkala, že když uviděla, jak se na trati držíte Eckhoffové, hned si pomyslela, že to s vašim během bude dobré.
Ona mi pak Tiril začala trochu poodjíždět, a to měla oproti mně v nohách o kolo navíc. Ale jo, celkově si myslím, že mě jízda s ní trochu nakopla a uklidnila, že se toho nemusím tolik bát.
Uklidnila vás i první bezchybná položka?
Popravdě, já dnes ze střelby vůbec nebyla nervózní. Moc jsem nad ní nepřemýšlela. Byla jsem docela zmrzlá a na trati jsem poněkud bojovala sama se sebou, takže ta střelba mi byla tak nějak jedno.
Jedno?
Tedy spíš jsem měla říct, že jsem jí dělala automaticky, jako na tréninku. Fungovalo to. Asi mi prospělo, že jsem nad ní moc nepřemýšlela.
Což je ideální stav, o který jste přece už nějaký ten rok usilovali.
Rozhodně. Nevymýšlet na střelnici žádné blbosti a dělat, co umím v tréninku.
Tři položky ze čtyř jste zvládla za 30 sekund, to je zrychlení oproti loňsku o zhruba pět sekund. Tak nějak jste si to představovala?
Samozřejmě, že bych si ráda představovala, jak se zrychlím rovnou o 10 vteřin na položku, jenže to asi není reálné. Každá položka pod 30 je pro mě úspěch a 30 je dobrý průměr. Myslím, že jsem dnes střílela v rytmu a nijak jsem se nerozhazovala.
Jen jedna položka byla za 39. Co se při ní stalo?
Ani nevím. To byla ta ležka?
Ano, třetí položka.
Cvakala jsem si tam (upravovala miřidla) a trochu jsem si hlídala vítr. Ale že bych při ní ležela o tolik déle? To nevím. Až jsem si pomyslela, jestli se tam časomíra nějak nezasekla. Ale třeba jsem se na té ležce opravdu trochu zapomněla.
Před poslední střelbou vám členové týmu hlásili, že i s jednou ranou mimo terče byste mohla vyhrát?
Ne, vůbec. Dnes jsem jela v nějakém podivném transu, že ani nevím, že by mi něco na trati říkali.
Určitě vám hlásili, že jste první.
Asi něco ano, ale já je nějak nevnímala.
Kdy jste si tedy uvědomila, že si nejspíš jedete pro vítězství?
Po té poslední položce. Mají tu dobře postavenou tabuli, vidíte na ní pořadí. Zaregistrovala jsem, že vedu asi o minutu dvacet. Řekla jsem si: Hlavně nesmíš nikde spadnout a snad to dopadne. Že by měl někdo jiný poslední kolo rychlejší o 1:20 minuty, to mi bylo jasné, že se nestane.
Také při šampionátu na Pokljuce jste už v průběhu posledního kola věděla, že si patrně jedete pro zlato. Dokážete si pak závěrečné kolo v uvozovkách víc vychutnat?
Na Pokljuce jsem neměla až tak veliký náskok a ze závodnic startujících za mnou ještě mohla některá skočit dopředu. Navíc poslední kolo si nikdo nevychutnává, při jakémkoliv závodě. Podvědomě jsem dnes věděla, že už se nemusím rvát o každou vteřinku, ale to je jen nějaký takový malý červíček, a stejně jedete naplno až do cíle.
Spousta elitních biatlonistek měla dnes střelbu nepovedenou, Wiererová minula čtyřikrát, Eckhoffová a Hanna Öbergová pětkrát, Simonová dokonce sedmkrát. Čím si to vysvětlujete? Vítr na střelnici přece moc nezlobil.
To ne. Ale záludné bylo, že šlo o první závod sezony.
Kdy tělo ještě není v pravidelném závodním zápřahu?
Myslím si, že lidi z prvního startu mají i strach. Netuší, jak jsou na tom a jak ostatní. To je normální, takové stavy zažíváme všichni. Někdo se s nimi vypořádá líp, někdo hůř. Ten první výsledek ještě moc nevypovídá o tom, jak je kdo připravený na sezonu.
Zítra vás čeká sprint, kdysi vaše nejparádnější disciplína. Jak se na něj těšíte?
Těším. Ocenila bych, kdyby nebyla taková zima. Dnes tu měli minus osm, ale pocitovku horší, byla jsem zmrzlá jak blázen. Sprint zase bude úplně jiný, nový závod. A budu muset jet o něco rychleji, když je to jen 7,5 kilometru. Uvidíme, jak tělo rozhýbu.
V minulosti jste neměla ráda čtyřpoložkové, a už vůbec ne dlouhé závody. Přitom teď jste vyhrála dva poslední vytrvalostní závody. Už je tedy vaší oblíbenou disciplínou?
Asi ne. Je příliš dlouhý. Čtyřpoložkové závody jsem sice už začala mít docela ráda, ale mnohem radši mám kontaktní masáky, kdy nejedu sama. Ale kdo ví, možná jsem v těch vytrvalostních závodech dobrá právě proto, že je nemám ráda.
V tom případě ho začněte před olympiádou nenávidět.
No to jo... Vím, že v něm mohu ostatní potrápit. Ale to může i x dalších holek.
