Radost, medaile a euforie jsou jen malou součástí příběhu.
Na druhé straně stojí samota, psychická i fyzická dřina, nepochopení a čas strávený daleko od přátel i rodiny.
I o tom Markéta Davidová v upřímné zpovědi pro Red Bull mluví. Štáb ji navštívil během vánočních svátků v rakouském Obertilliachu.
Markéta Davidová.
„Dlouho jsem přemýšlela, jestli to budu chtít nějak uvést, ale pak mi někdo připomněl tuhle jednoduchou větu, která to řekne sama. Je v pořádku nebýt v pořádku,“ uvedla Markéta Davidová dokument na svém Instagramu.
Sama si možná před pěti lety, když v listopadu 2016 v devatenácti letech vyhrála první závod v IBU Cupu, nepomyslela, co všechno zažije.
Že se velmi rychle probojuje mezi absolutní biatlonovou špičku. Že bude vyhrávat závody Světového poháru, malé křišťálové glóby, že se stane mistryní světa.
To všechno s sebou ale přináší i ztrátu soukromí a fakt, že její výkony jsou téměř každý zimní víkend pod drobnohledem celého národa.
„Lidi nás často berou jako stroje. Ale my jsme taky lidi a taky máme svoje osobní problémy. Je období, kdy se nedaří a někdy se zase daří. Ale to patří ke sportu i k životu. A musíme s tím bojovat, všichni s tím musíme bojovat,“ vysvětluje ve videu rodačka z Jizerských hor.
Sama vnímá, jak velký tlak na ni v posledních týdnech a měsících doléhá.
Vytváří si ho na sebe sama tím, že chce být úspěšná, chce zajíždět nejlepší výsledky, kterých je schopna. Vytvářejí ho na ni i trenéři, kteří po ni chtějí to nejlepší. A pochopitelně také fanoušci, kteří kolikrát hlavně v anonymním světě dokážou být nemilosrdní.
„Každý s něčím bojuje, jenom někdo s tím bojuje ještě před dalšími lidmi, kteří mají pocit, že sport děláme pro ně. Dávají nám sežrat, že koukali na závod a my jsme špatně závodili, z čehož oni mají blbý den. Já z toho mám taky blbý den, když blbě závodím,“ říká pětadvacetiletá biatlonistka.
O to náročnější pro ni je fungovat v současném světě, ve kterém se kvůli sportovní kariéře často musí vzdát i svých blízkých.
„Už druhé Vánoce jsem trávila bez rodiny,“ přiznala v dokumentu. „Viděli jsme se jen venku v rouškách. Všichni by si měli moc vážit toho, že se s rodinami můžou vidět, že s nimi můžou být. Jsou dny, kdy si říkám, že už prostě nemůžu. Že už nemám kam jít.“
Byla už jsi někdy psychicky na dně? ptali se jí tvůrci dokumentu.
„Jo… myslím, že jste mě zrovna přistihli.“
Jak jsi se odrazila?
„Ještě moc ne. Ale určitě mě to posune. Jsou věci, které člověk musí zvládnout a vždycky nějak zvládne. Nehroutí se celý svět,“ řekla biatlonistka se slzami v očích.
Mluvila i o tom, jak je ráda, že může mimo sezonu utíkat ke zvířatům, která nemluví a které necítí nenávist. I proto dál zůstává jejím velkým snem veterina.
Kdyby si každopádně mohla znovu vybrat sport, zvolila by zase biatlon.
„Spoustu mi toho dal, mám z něj skvělé kamarády, a to je prostě nejvíc. Dal mi i pracovitost, sebekázeň a vytrvalost,“ říká.
Snaží se všechny věci dotáhnout do konce. Nerada nechává cokoliv rozdělaného. Snaží se jít za svým cílem.
„Pro mě byl největší zážitek, když hrála česká hymna na mistrovství světa. To jsem si uvědomila: Wow, to je super pocit. Chtěla bych ho zažít ještě někdy znovu,“ má jasno.
Třeba se to povede za pár dní v Pekingu.
