Ve 33 letech tak dosáhla na své druhé nejlepší umístění kariéry v této disciplíně. Oproti čtvrtečnímu sprintu si polepšila hned o dvanáct míst. Vyjela si start v závěrečném nedělním hromadném závodu. A navrch v celkovém pořadí Světového poháru podruhé za život překonala hranici 200 bodů.
„Myslím, že v posledním trimestru mám docela formu,“ povídá. „Závěr sezony si vždycky každý dlouho pamatuje a chce si ho udělat co nejhezčí. Jsem ráda, že se mi to tady povedlo.“
Famózní stíhačku ovládla Hanna Öbergová. Všechny Češky v první dvacítce |
Měla jste velmi povedený začátek i konec sezony, jen mezitím to občas haprovalo. Přesto jde o jednu z nejlepších sezon ve vaší kariéře, že?
Myslím, že jo. Byla to dobrá sezona. Ten střed mi bohužel dlouhodobě nejde. A také určitá místa, kde pravidelně závodím hůř, i když na to se nemohu a nechci vymlouvat. Oberhof bych nejradši škrtla. Podobně Otepää, kde mě náročná větrná střelnice vždycky pošle dolů.
Dnes byl závod podobně náročný také na trati. Sníh se hodně bořil?
Organizátoři nám to tu zrovna neulehčují. Trať byla hodně těžká a bořivá, ještě víc než při sprintu. Trať už je nasáklá i vodou. Ale v porovnání s Otepää je zdejší sníh bílý, čistý a má pořád nějaká zrna, tím pádem i rychlost. V Otepää vás všechny ty špíny ke sněhu přisály a nemohli jste se z něj pohnout, vyzouval vás z bot. Tady, ačkoliv je hluboký, dá se na něm ještě jet relativně dobře.
Soudě podle běžeckého času se vám tentokrát jelo přímo výborně. Ze všech biatlonistek jste ho měla třetí nejrychlejší.
Spousta závodnic už je docela unavených, naopak já jsem takový stabilní držák a výkonný motor, který na to docela dlouho má. Možná mi i pomohlo, že jsme letos strávili přes tři týdny v Anterselvě, kde jsem nasbírala nadmořskou výšku, ze které stále těžím. Navíc jsem jela i dobře technicky.
Což znamená?
Snažila jsem se vzhledem ke své konstituci na lyžích hodně nadlehčovat, díky tomu jsem spíš jen lehce lízala sníh. Nechtěla jsem do závodu jít těžce silově, abych se na trati probořovala, rozhazovala si tím vršek těla a rotovala. Radši jsem jela tak nějak úsporně.
Lucie Charvátová na trati stíhacího závodu v Oslu
Prozradila na vás Tereza Voborníková, že by vám vůbec nevadilo, kdyby sezona ještě pokračovala.
S takovým pocitem jsem už končila spoustu sezon. Samozřejmě, trošku unavená jsem i já, ale připadá mi, že ostatní jsou na tom hůř. Kdybychom mohli vyrazit někam víc na sever, kde jsou podmínky stále dobré, já bych pokračovala.
Rovněž střelecky šlo ve vašem podání o dobrý závod. Pokud se ohlédnete za celou sezonou, cítíte na střelnici větší jistotu než v minulých letech?
Rozhodně. Nejvíc se to projevilo ve štafetách, z nichž jsem až na Oberhof každou zvládla bez trestného kola. Nabrala jsem jistotu, kterou jsem potom využívala i v individuálních závodech. Dnes byla rozhodně hodně důležitá poslední, čistá položka. Byla navíc i rychlá, zaúřadovalo při ní takové mé zdravé naštvání. Prostě jsem se s tím nepárala a pálila. Nechtěla jsem zopakovat až moc rozvážnou střelbu ze třetí položky, kde jsem první ránu najížděla dvakrát a dlouho, z čehož jsem byla celá stažená. Čtvrtá položka byl sice risk, ale poslal mě na osmé místo.
Přitom právě střelby vestoje jste se v minulosti nejen ve štafetě vnitřně obávala. I takové pocity letos zmizely?
Jo. I když mi do toho hlava začne příliš skákat, dokážu reagovat racionálně a zklidnit se. Od prvního pohárového kola v Östersundu, kde jsme dojely ve štafetě třetí, jsem nabrala sebevědomí, že by to mohlo jít střelecky kupředu – a toho jsem se celou sezonu držela.
Ve stíhačce jste všechny tři Češky dojely v první dvacítce. Takže nálada v týmu musí být velmi dobrá.
Viděla jsem před poslední stojkou na trati za sebou další naše holky (Terezy Voborníkovou a Vinklárkovou) a říkala si: Dáš jednu ránu vedle a najednou můžeš být poslední Češkou. Někdo na instagramu napsal, že to bylo dobré kino, tak myslím, že i diváci si tuhle stíhačku užili. A to, že Terka Vinklárková dala tady v Oslu ve dvou závodech jen samé nuly, bylo super.
Lucie Charvátová, Tereza Vinklárková a Tereza Voborníková v cíli stíhacího závodu v Oslu
Pokud by se Tereza Vinklárková takhle loučila s kariérou (což ještě nemusí být definitivní), byla by to až pohádková rozlučka.
To ano. Možná i pocit, že je to třeba naposledy, vám pomůže k tomu, že se lehce uvolníte. Načež si říkáte: Proč jen to nebylo takhle jednoduché celý život?
Jak to bude dál s vámi? Máte už jasno, že chcete závodit dál?
Ano. Zůstávám. Mrzí mě, že ve své kariéře jsem měla sezony, které bych teď nejradši škrtla, nebo bych si je dala znovu. Hlavně ty kolem olympiády v Pekingu a roky 2017 a 2018, kdy jsem byla relativně mladá, ale byly to pro mě ztracené roky.
Teď už sice nejste ve startovní listině ta mladá, ale...
... ale baví mě to. Chci si trochu vynahradit právě i roky, co jsem ztratila. Současným koncem sezony si dokazuju, že na to pořád mám. Samozřejmě bych skončila v momentu, kdy bych cítila, že se má fyzická výkonnost zhoršuje a vy víte, že budete na hraně stíhačky, i když se ve sprintu trefíte. Jenže nic takového zatím necítím. Naopak, i v té naší tréninkové skupině jsem jedním z tahounů a motivátorů, kteří se snaží být aktivní a vymýšlet i různé tréninkové trasy na běhání a na kolo.
Poněkud jste nás zaskočila na olympiádě, když jste prozradila, že by vás lákalo vrátit se po mateřství.
Teď se tu chci zrovna potkat s Paulínou Bátovskou-Fialkovou a zeptat se, jaký její návrat byl. Mrzí mě, že letos končí i moje vrstevnice Lisa Hauserová, věřila jsem, že to ještě dva roky do mistrovství světa v Hochfilzenu dá. Chápu samozřejmě všechny ty ženské aspekty, které holky táhnou domů, ale zároveň cítím, že návraty po porodu jsou teď podporované napříč všemi sporty a hormony pak u žen nějakým zvláštním pozitivním způsobem fungují. Proto bych ráda podpořila všechny ženy, které se takhle chtějí vrátit.
Lucie Charvátová na trati stíhacího závodu v Oslu
Pohárový peloton se v příští sezoně výrazně promění. Končí Wiererová, Preussová, Hauserová, možná i Vittoziová a další přední biatlonistky. Je to zvláštní pocit, když se ženy, které s vámi závodily deset i více let, najednou ze scény vytrácejí?
Je to strašné. Přála bych si nestárnout a znovu prožívat všechny ty roky, které jsem si nestihla tolik prožít, a navíc s lidmi, z nichž mnozí už tu ani nejsou. Není mi úplně příjemné, že teď budu jedna z nejstarších. Ale pořád je biatlon sportem dost šetrným k mému tělu, nemám problémy s pohybovým aparátem, nebývám nemocná. Nepřipadám si moc opotřebovaná, i když psychicky je to někdy náročné.
Než celá tahle sezona skončí, čeká vás v neděli na Holmenkollenu ještě hromadný závod. Ten bude pro vás i jakousi odměnou, protože kdo by nechtěl zakončit sezonu ve finálovém závodě pro třicet nejlepších.
Přesně tak. Kdyby to měl být hypoteticky můj poslední závod kariéry, budu končit spokojená. A když takhle končím sezonu, jsem šťastná, že jsem udělala, co jsem mohla. V Kontiolahti mi masák utekl o 1,1 vteřiny, tak si to tady vynahradím. Pochopitelně, že mi půjde o výsledek, ale je to i závod, kde už stát na startu je čest. Spoustu lidí si přenáší do další sezony, jak končí tu předchozí. A já ji budu končit spokojená.
Navíc vás pouhé čtyři body dělí od posunu do třetí desítky konečného pořadí poháru, o kterou stále můžete zabojovat.
A bylo by moc pěkné v ní být, když jsem se docela skokově pořadím posunula. Nějaké mé svěťáky bohužel nebyly podařené, probendila jsem body v Ruhpoldingu, Novém Městě i Otepää. Stále nejsem z těch úplně stabilních závodníků - a ráda bych byla.
