Převládá spokojenost, nebo přece jen mrzí trestné kolo?
Když to vezmu týmově, tak to je velká spokojenost, protože je to výkon čtyř lidí a holky jely výborně. Já jsem se to snažila taky podpořit svým nejlepším já, které ve mně je, ale pořád jsem dělala chyby, které teď vím, že byly zbytečné. Sice jsem se posunula dál, ale pořád tam chybí to, abych se dostala ještě o kus výš na úroveň, na které bych štafetu chtěla jezdit.
Přitom střelba vleže se vám ještě docela povedla.
Ležka byla přijatelná, s tou jsem to nějak vybalancovala, ale když už jsem dala čtyři pěkné rány vestoje a měla tři náhradní náboje na dobití… to jsem pak byla zklamaná. Tlačila jsem ty rány do terče, čím jsem mohla. I přes Vánoce jsem pracovala na náhradních ranách, dobíjela jsem, neměla jsem s tím jediný problém. V závodě už jsem to nervozitou neudržela, přestože jsem si fakt přála, aby to spadlo. Když jsem viděla záznam, jak to tam se mnou tancovalo, škubalo to se mnou ze strany na stranu, nervy mě doběhly. Ale aspoň ty první byly pěkné. Pak jsem to zas nezvládla. Ale je to krok dopředu, je tam určitý posun.
I v televizi bylo vidět, že prvních pět ran bylo v rytmu, bez problémů. Co se vlastně děje v hlavě biatlonistky při tom dobíjení?
Jakmile jsem tam dlouho, jde třes do celého těla. Už to nedělám tak plynně, jak bych to měla dělat. Najetí do terče je křečovité, skočím po té ráně. Dost jsem se na to zaměřovala, ale asi vždycky budu střelec, který u střelby bude mít prazvláštní pohyby, protože to se mnou tancuje, kam se dá. Někdy mě ta flinta ovládá, což není dobrý. Dobrý je, když cítím, že jsem s ní splynutá, každopádně těch pět ran v rytmu bylo, pak je to o koncentraci a nervozitě. Hlava ale nakonec tak nějak blbě zvítězí.
Lucie Charvátová dobíjí při střelbě vestoje ve štafetě v Oberhofu.
Dnes měla vestoje problémy i suverénka posledních závodů Eckhoffová, která jela na dvě trestná kola…
Koukala jsem pak na výsledky. Vždycky se ve štafetě najde jeden článek, který to svým způsobem buď zkazí, nebo je nejslabší. Ve štafetách jiných národů se ta tíha kolikrát může protočit, u nás je to většinou na mě, což mě netěší, nepomáhá mi to. Ale i v hlavě jsem k tomu dokázala přistoupit líp.
A to i na závěrečném čtvrtém úseku.
To je další level toho, jak jezdit štafety, čtvrtý úsek. Nakonec se mi ale líbil, bylo to docela fajn.
A šesté místo štafety je vždycky velmi povedeným výsledkem.
Jojo. Když jsme se byly s holkama po závodě vyklusat, bylo na nás vidět, že máme radost. Šesté místo se vždycky počítá. Tratě v Oberhofu jsou těžké, mezery byly velké. Když jsem štafetu přebírala na páté příčce, netušila jsem, co s tím budu dělat. Ale Švédka a Ruska střílely dvakrát čistě, jely výborně, dopředu už to moc nešlo. Mrzí mě, že jsem Francii neudržela za sebou, Simonová s tím taky vleže bojovala. Ale v posledním kole mi došlo. Mohlo to být ještě o kousek lepší, ale všichni známe mé ještě o dost horší výkony. Tohle bych hodnotila uspokojivě. Ale prostor pro zlepšení je tam velký.
Na začátku sezony jste dvakrát ve štafetách doběhly jedenácté. Minimálně co do výsledku je to výrazné zlepšení.
Týmově se to sešlo. S takovými ambicemi jsme do toho možná ani nešly, naším cílem bylo vylepšit ta naše umístění, ale asi jsme se neviděly až takhle vysoko.
Už v Hochfilzenu jste běžela poslední úsek štafety, který je na nervy možná nejhorší. Nebo ne?
Právě. Teď jsem to přebírala na pátém místě hned za čtvrtým, což zavání dobrým výsledkem, tam je ta tíha odpovědnosti velká. Když sleduju poslední úsek v televizi, jsem nervóznější než závodníci. Ale když jsem to jela já, snažila jsem se nevidět rozdíl v tom, jaký úsek jedu. Snažila jsem se položit do střelby tak, abych se soustředila na své rány, a ne na to, kdo je kolem mě, kolikáté jsme a tak. Úplně mě to nesundalo. Může to být psychicky náročné, ale dneska jsem to ještě ustála. Ale čtvrté úseky, to je biatlon, to je na tom to zábavné.
A minimálně běžecky jste se vyrovnala nejrychlejším. Třeba Marte Röiselandové.
Jojo, to je docela dobrý. První dvě kola se mi jelo vůbec výborně, ale v tom posledním jsem to napálila ze střelnice, ale pak ten kopec, ten je tak dlouhý a tak prudký. Nesedí mi to. Nepřehodnotím ani celkově názor na Oberhof, pro mě to jsou neskutečně těžké tratě. Preferuju vlnitější terén, kde si můžu líp odpočinout. Kdybych měla ještě s někým bojovat a finišovat, nezvládla bych to. Fyzicky bych na tom mohla být ještě o kus líp, kdybychom závodili třeba v Ruhpoldingu, jako tradičně. Tam to mám mnohem raději.
O to víc se teď musíte těšit do prosluněné Anterselvy, ne?
To je vždycky loterie. Loni se mi tam jezdilo výborně, ale měli jsme na mistrovství světa dobrou přípravu. Nikdy nevím, jak to se mnou v nadmořské výšce bude. Taky se tím člověk může pěkně protrápit. Ale změna prostředí už je potřeba. Čtrnáct dní v Oberhofu je dostatečných, teď je na čase se zabalit a odjet.
