Jak teď s odstupem času berete ten prazvláštní konec sezony? V Kontiolahti se končilo předčasně a poslední kolo Světového poháru v Oslu se ani nejelo.
Pořád vzpomínám trochu hořkosladce. Na posledních závodech jsem se zase dostala do pěkné běžecké formy, takže mě trochu mrzelo, že jsme museli takhle narychlo odjet, protože Oslo je vždycky pěkné rozloučení se sezonou. Je tam hezké počasí, familiární atmosféra. Je to škoda, mohla jsem na posledních závodech ještě zabodovat, i když to se nedá nikdy říct.
V Kontiolahti vám to ale šlo slušně – 23. a 28. místo v individuálních závodech.
Připsala jsem nějaké body do Světového poháru, takže jsem to zakončila velmi pěkně.
Ve Finsku to muselo být dost hektické, když se informace měnily z hodiny na hodinu.
Bylo to poměrně složité. Ani jsme nebydleli s ostatními týmy, takže jsme se ptali sami mezi sebou, co bude. Bylo i trochu zvláštní, že diváky pustili do areálu a pak je těsně před závodem zase vyhnali, protože se najednou více jak 500 lidí nemohlo shromažďovat. Vzpomínám si, že když kluci závodili ve sprintu, tak Česko vyhlásilo nouzový stav. Nikdy jsem to nezažila, tak jsem netušila, co můžu čekat. Ne že by mě to zasáhlo, ale přemýšlela jsem, co bude. Když jsem šla další den závodit, rozhodla jsem se, že se vyhnu od rána všem médiím, která upozorňovala na to, jak se situace všude zhoršuje. A myslím, že mi to pomohlo, povedlo se mi lépe koncentrovat na závod a nepřipouštět si, co se ve světě děje.
O to těžší by pak ale bylo odcestovat do Osla a ještě týden nesledovat okolní svět.
To by v téhle situaci, která se vyvrbila, ani možné nebylo. Jednoznačně bylo dobré řešení, že se to takhle ukončilo. Nás jako biatlonisty to vlastně ani moc nepostihlo, proto teď hodně soucítím se všemi letními sportovci. Nikdo nechce, aby se posouvala olympiáda, aby se rušila celá sezona. My jsme vyvázli ještě dobře a domů jsme se dostali za pět dvanáct.
Zpětně se dá asi i lépe pochopit, proč fanoušci nebyli připuštěni do Nového Města na Moravě.
Rozhodně. I teď máme poměrně striktní opatření oproti jiným státům, jak to tak sleduju. Tohle bylo první velké opatření, proto se o něm dost diskutovalo. Ale když se podíváte zpětně, ne že by koronavirus byl malichernost, ale nevěstilo to nic dobrého. Tohle byl jen první střípek a na globální podstatě věci to už nic nemění.
Jak vlastně berete uplynulou sezonu? Životní díky bronzu na mistrovství světa, ale s hořkou tečkou?
Ne, vůbec ne. Budu na ni vzpomínat úplně nejkrásněji. Naopak si říkám, že kdyby teď náhodou někdo zakázal všem sportovat, tak bych mohla říct, že jsem skončila tak, jak se mi to líbilo. Samozřejmě o konci kariéry neuvažuju, doufám, že nás to nečeká, že zase budeme moct normálně sportovat a vyjedeme za hranice. Ale sezona pro mě byla skvělá v tom, že jsem se vrátila po dlouhé době na pozice, o kterých jsem si myslela, že by pro mě tenkrát mohly být udržitelné. Bohužel jsem prošla různými fázemi, propady, pády, vypadalo to jako začarovaný kruh. Tendence byly různé – i takové, proč to ještě dělat. Ale je to vytrvalostní sport a chce to nějaký čas.
Lucie Charvátová s bronzem, který si vyjela ve sprintu na MS v Anterselvě.
A tak jste bojovala, navíc přišel k týmu norský kouč Egil Gjelland, který vám sedl.
Když před dvěma lety přišel, viděla jsem v tom smysl, myšlenku. Viděla jsem, že je to dlouhodobější věc a že je potřeba vytrvat. Jsem ráda, že jsem vytrvala, protože až teď se trochu ukazuje jeho práce. Je to dlouhodobý koncept, nedá se soudit hned. I pro mě je určitě zadostiučinění, že už nejsem jen do počtu, ale kolikrát můžu do bojů o lepší příčky zasáhnout.
Jaký byl návrat domů z Finska? Předpokládám, že bez velké euforie, bez oslav.
Možná mě to trochu mrzí, protože na to, že byla sezona, se hodně rychle zapomnělo. I na jaře si to sportovec může prodloužit určitými momenty – jde na vyhlášení sportovce, setká se s ministrem vnitra… Ale tady najednou přestaly všechny tyhle zábavné složky. Sezona byla ukončena, od té doby jsem nikde nebyla, s nikým jsem se neviděla, takže medaili mám doma, můžu se na ni podívat, ale tím to končí. Je to škoda, ale jsou to jen společenské věci, které se neslučují se sportovními výkony. Důležité je, že jsem si ten den prožila, užila jsem si celou sezonu.
Šéf českého biatlonu Hamza: Zeměkoule se nepřestane točit |
Ani doma žádná oslava neproběhla?
Doma asi nejsme úplně ti, kteří by si na velké oslavy a ovace potrpěli. Gratulace jsem dostala hlavně po mistrovství světa, ale po konci sezony už ne. Věnuju se studiu, podívám se po Krkonoších. Není potřeba to několikrát oslavovat. Svůj závod jsem i viděla, prožila jsem si to ještě jednou, ale můžeme jít dál.
Vás se vlastně po návratu ještě dvoutýdenní karanténa netýkala.
Ne ne, měli jsme ten trochu zvláštní přílet. Sportovci letěli v neděli a tím, že Finsko nebylo v rizikové oblasti, jsme do karantény nemuseli. Zbytek trenérů letělo o den později, a to bylo hodně komplikované, protože jim rušili lety. Do karantény museli jeden trenér a jeden servisák, protože jeli autem přes Německo.
Od té doby podnikáte alespoň výlety po Krkonoších?
Procházky jsou povolené. Když ale vidím tady u nás na horách, kolik potkávám nemístních, tak mě to trochu zaráží. Ale já jsem rozhodně ten typ, který se teď do hor vydává. Sněhové podmínky jsou pořád výborné, mrzne, sněží, zima ještě neskončila a já jsem milovník zimy. Na skialpech si pochodím, na běžkách jsem byla taky, samozřejmě bez velkého kontaktu s lidmi.
Čím dál se během těch dlouhých dní zabavíte?
Vlastně nakonec musím tuhle nešťastnou dobu uvítat. Měla jsem velké plány na jaro – chtěla jsem jet do Alp na lyže, chtěla jsem jet k moři, to mi nevyšlo, ale asi můžu být ráda.
Jak to?
Letos na jaře mám dokončit vysokou školu, takže se věnuju intenzivně diplomové práci. Psala jsem ji poctivě v průběhu celé zimy, abych na jaře mohla mít volněji, i tak teď trávím celé dny tím, že hledám, jak to zanalyzovat, jak to uchopit. Komunikuju se školou, s Českým olympijským výborem, se kterým spolupracuju. Máme i nějaké semináře online, takže mám docela pestrý program.
Což je asi lepší varianta, než kdybyste školu neměla a v jediném měsíci, kdy můžete coby biatlonistka vyrazit na dovolenou, byste jen trčela doma, ne?
No jo. Nemůžu si teď stěžovat na to, že nikam nemůžu, je to povinnost pro všechny. Ale měla bych se věnovat i jiným věcem – naparafínovat si lyže, udělat si domácí věci – třeba vytřídit oblečení po sezoně, udělat trochu pořádek.
Na to máte ještě spoustu času. Kdy vám vlastně začíná oficiální trénink?
Začátkem května, i když to teď bude asi komplikovanější s otevřením hranic. Asi bychom byli hodně nešťastní, kdybychom se s Egilem (Gjellandem) už nemohli nikdy setkat, to nevím, jak by se řešilo. Ze začátku může trénink probíhat individuálně, půjde o to vrátit se do nějakého systematického režimu, začít chodit běhat, na kolečkové lyže, když to půjde. Proto se i teď musím udržovat aktivně.
Jak to ještě děláte?
Teď jsem si třeba zaběhla orienťák. Náš orienťácký klub vyznačí trasu, my si stáhneme aplikaci do mobilu, mapu si vytiskneme a můžeme jít do lesa, kdy chceme. Jakmile jste pak blízko té kontroly, mobil vám to zaznamená. Na dálku si můžete porovnat výsledek, což je fajn zpestření. Celé jaro je potřeba po fyzické stránce něco dělat.
A doufat, že se situace ve světě co nejdřív zlepší.
Ono je otázka, jak moc se to přeceňuje, je to těžké… Nikdo nemůže rozhodnout o tom, že by sportovci mohli trénovat, protože to by pak házelo blbý pohled na populaci, přestože sportovci asi nejsou rizikovou skupinou. Samozřejmě můžou být přenašeči, ale těžko říct. Nikomu v Evropě se zatím trénink profesionálních sportovců moc nepovedl uchopit, je to velmi smutná atmosféra. Ale snad se to zlepší aspoň do zimy. Ne, vlastně do května, protože musíme začít trénovat.
