Mnohými tolikrát odepisovaná žena prožívala osobní satisfakci za rozhodnutí, že své další biatlonové snažení nevzdala. A věřte tomu, že ji takové myšlenky opakovaně přepadaly.
Loni na jaře zatím naposledy.
Vždyť jak na houpačce odehrávala se dosud kariéra 27leté biatlonistky z Vrchlabí. Se vzestupy v podobě občasných nadějných výsledků a následnými hlubokými propady a tápáním.
Loni zvažovala, jestli nebude smysluplnější, aby se radši naplno věnovala studiu ekonomie a managementu na liberecké univerzitě. Bojovala s poruchou metabolismu, kvůli které její tělo obtížně zpracovává sacharidy. Hrozilo jí vyřazení z reprezentačního A-týmu.
Jak vzdáleně to dnes zní.
Přitom i tato sezona byla mikrokosmem celé divoké biatlonové pouti Lucie Charvátové.
Nejprve veliká radost, když v prosinci 6. místem ve sprintu v Hochfilzenu po dlouhé době dala všem hlasitě na vědomí: Haló, já jsem tady.
PŘEDZVĚST. Spokojená Lucie Charvátová po vydařeném prosincovém sprintu a 6. místě v Hochfilzenu
Na Vánoce se dobře naladila 11. místem v hromadném závodě v Le Grand-Bornard. Potud dobře.
Zato pak? Štafetové blackouty přibývaly a rozleptávaly sebevědomí.
Nezastírala, že právě ze střelby ve štafetách už má obří psychický blok. Ve 13 z celkem 14 štafet, které ve Světovém poháru v životě absolvovala, musela na trestné kolo. Po té lednové v Ruhpoldingu vyřkla: „Doufám, že tohle byla má poslední, už na to fakt nemám. Nevím, co s tím. Nevím, jak se mám omlouvat. Kazím to ostatním, zamotáváme se v tom všichni. Týden co týden ztrácím ve štafetě jistotu a složitě se z toho sbírám.“
MS v biatlonu 2020 v AnterselvěSpeciální příloha iDNES.cz |
Lidé ji v diskuzích a na sociálních sítích ani trochu nešetřili, dokonce jí posílali urážlivé zprávy i na mobil, bůhví kde splašili její číslo. Zabal to, nedělej ostudu, jdi radši prodávat do supermarketu. Tolik zlého si přečetla.
„Schytávala to hodně. Spoustu kritiky,“ přitakal Jiří Holubec, asistent kouče.
Ze štafetového kolapsu v Ruhpoldingu se dávala dohromady ještě další týden v Pokljuce. Na rozdíl od zbytku týmu se potom nevydala na otočku domů, ale okamžitě jako první vyrazila na soustředění v Ridnaun.
Až tam zase nalézala pohodu. Za pomoci muže, o němž tvrdí, že bez něj by se na stupně vítězů nikdy neprobila: Egila Gjellanda. Na norského kouče Češek nedá dopustit.
„Egil mě dostal zpátky,“ prohlásila. „Vždycky mi pomůže, když za ním jdu se svými pochybnostmi nebo pro radu. Zároveň mi nic nezakazuje, nesnaží se mě vychovávat. Dává mi na výběr různé varianty, každou zdůvodní a nechá na mně, jaké rozhodnutí udělám. Takový přístup mi vyhovuje.“
Co s ní tedy provedl tentokrát, v týdnech před šampionátem?
„Potřebovala v Ridnaun uklidnit a znovu dělat základní věci,“ řekl Gjelland. Těsně před startem pátečního sprintu k ní promlouval: „Prostě jdi a zmákni to. Nepřemýšlej. Jen odpracuj, co umíš. Biatlon je jednoduchý.“
Na nástřelu zůstávala klidná, připravená. „Jindy tu Lucka bývá plašan. Tentokrát ne,“ odpozoroval Holubec.
A pak se to stalo. Další z podivuhodných a zároveň tak kouzelných příběhů, které umí biatlon psát.
Tady je.
Ten sprint nemám šanci přežít
Slunce, modrá obloha, tvrdý podklad, bezvětří na střelnici. Takové podmínky si přála pro sprint Markéta Davidová. Právě v Anterselvě ho loni při Světovém poháru překvapivě vyhrála. Tady má i letos sehrát hlavní českou roli.
Slunce se krátce po pátečním poledni konečně klube zpoza mraků.
Ale ten sníh...
Bronz CharvátovéServis iDNES.cz |
„Trať je jedovatá,“ řekne Davidová. „Člověk si vůbec neodpočine, pořád si musíte hlídat nohy, aby se vám nerozjely. Je to ledovaté, moc se na tom jet nedá. Ale je to pro všechny stejné.“
Na střelnici si navíc vítr při závodě hraje na honěnou. Tedy jak kdy. Chvíli je klid a najednou fúúúú, poryv. Pak zase klid a další nečekaný poryv.
„Točí se to ze strany na stranu,“ ukazuje Holubec. Právě ve chvíli, kdy Davidová střílí ležku. Třetí terč nezbělá. „Vítr Makuli celou položku strhával trochu do strany, ale zrovna na tu třetí ránu přišel krátký poryv a vyhodil jí ránu daleko mimo. To neuhlídáte,“ prohodí kouč.
S jednou chybou Davidová stále není mimo hru, jenže ve stoje přidává další dvě. Nesvádí je na vítr. „Prala jsem se tam s tím,“ poví.
S PRVNÍ DÁMOU POHÁRU. Markéta Davidová (vlevo) a Tiril Eckhoffová na trati.
O den dříve se s kamarádkou a spolubydlící Evou Kristejn Puskarčíkovou ocitly na vrcholu blaha, s bronzem ze smíšené štafety na krku. Zapily ho večer na hotelu vodou. „Tedy asi třemi litry vody,“ líčila Davidová.
Emocionální vír s nimi cloumal i v noci na pátek. „Byla jsem taková rozševelená,“ vyprávěla Puskarčíková. „Ve dvě v noci jsem se probrala, do čtyř jsem nemohla usnout, až pak jsem zase zakápla.“
Ráno před sprintem měla Puskarčíková problém vyjít do schodů, jak ji po štafetovém vzepětí pálily holeně. Když se před závodem projížděla po trati, pronesla: „Ten sprint nemám šanci přežít.“
PANORAMA ANTERSELVY. Eva Kristejn Puskarčíková ve sprintu.
Přežila ho. Ovšem se střeleckou bilancí 1 + 1 i ona v cíli ví, že jí přední příčky zůstanou zapovězeny. „Také ostatní holky se netrefují. Měla jsem toho víc využít,“ zkritizuje se.
Davidová s bilancí 1 + 2 odchází od trati se dvěma plyšovými jednorožci na batohu. Jenže ani její oblíbené talismany jí tentokrát štěstí nepřinesly.
Odeberou se do buňky, aniž by věděly, že odtud za nějaký čas přiběhnou zpět k další české oslavě.
Pohřebiště nadějí
Žena se startovním číslem 80, Lucie Charvátová, totiž teprve vyráží na trať. Začíná pro ni závod, který si už mezitím vydobyl označení Pohřebiště favoritek.
Tiril Eckhoffová ve žlutém čísle vládkyně Světového poháru po dvou chybách vleže míjí dokonce čtyřikrát vstoje. Totální zmar nadějí! Její krajanka Ingrid Tandrevoldová po čisté ležce rovněž čtyřikrát chybuje vstoje.
Lena Haeckiová - celkem pět chyb, Kaisa Mäkäräinenová - čtyři. Italské hvězdné duo Dorothea Wiererová, Lisa Vittozziová po dvou. Denise Herrmannová - tři, Hanna Öbergová nula vleže, ale pak taky za tři.
V pomysleném zlatém křesle se v tu chvíli sluní Marte Olsbuová-Rösielandová s „pouhou“ jednou ranou mimo terče.
STŘELBA NA MEDAILE. Marte Olsbuová-Röiselandová (vlevo) a Susan Dunkleeová.
„Dneska bylo moc těžké číst vítr, pořád se měnil,“ povídá Norka. „Ale snažila jsem se soustředit jen na sebe a dařilo se mi to.“
Velezkušená Američanka Susan Dunkleeová, až 38. žena Světového poháru, skolí dokonce všech deset terčů, vyřítí se ze střelnice s náskokem 12 sekund na Röiselandovou, jenže ve třetím kole si připadá vymačkaná jako citron.
„Málem nám Susan na posledním kopci umřela,“ říká Petr Garabík, bývalý český reprezentant a nyní servisman amerického týmu.
V cíli je o 6,8 sekundy pomalejší než Röiselandová, řadí se na druhou příčku, zřítí se na sníh a minutu na něm takřka bezvládně leží.
Charvátová hned první terč vleže míjí. Potom už je neomylná. „I s tím jedním kolem na kontě se drží sedmnáctá, což je dost dobré,“ pozoruje Holubec.
„Ostatní stojku hodně kazí,“ ozývá se ve vysílačkách.
Stojka vždy byla i její horší disciplínou.
„Lůca je taková vabank hráčka. Někdy na ni přilítne a dá tři rány mimo. Jindy umí nulu,“ povídá Holubec. Co asi bude platit dnes?
A pak všichni jen užasle zírají.
Nevím, kde a jak jsem střílela
Jeden terč, druhý, třetí, čtvrtý, pátý. Za 22 sekund vybílí Charvátová všechny! V rytmu, suverénně, sebejistě, ve druhé nejrychlejší stojce celého závodu.
„Jednou jsem se nadechl... pak jsem vydechl... a Lucka byla čistá a odjížděla pryč,“ popisuje Holubec u dalekohledu.
„Tohle byla střelba bomba la bomba,“ obdivně pronese Gjelland.
Slečna Charvátová zariskovala a ono to vyšlo.
Později sama přizná: „Konečně jsem se při té stojce cítila jako pravý biatlonista, který v hlavě nemá jedinou myšlenku. Nevím, kde jsem střílela, jak jsem střálela, za kolik, ani že jsem střílela rychle. Ale fungovalo to.“
Are in the zone! Charvatova goes clean on the standing and is hunting for medal #antholz2020 https://t.co/4ys6fBAiLS
Vydává se ze střelnice do posledního kola na druhém místě, před zraky omámených českých trenérů.
„Tohle už Lucka uvisí, bude medaile,“ věří Holubec.
Ovšem jisté to zdaleka není.
Na dalším mezičase na metě 6,1 kilometru se v pořadí podle očekávání zařazuje nejen za Dunleeovou, ale už také za Rösielandovou.
„Bolelo to. Hodně to bolelo,“ popíše své poslední stovky metrů. „Věděla jsem, že si musím takticky rozložit síly, takže jsem nezačala moc rychle, ale v půlce kola jsem zjistila, že už nemám odkud brát. Tak jsem se modlila, abych vydržela až do cíle a aby z toho ta medaile vážně byla.“
Stíhací závod žen v AnterselvěSledujte online v neděli od 13 hodin. |
Sportovní ředitel Ondřej Rybář na střelnici na tabletu zběsile překlikává mezi aktualizujícími se mezičasy a do vysílačky vykřikuje: „Musí mastit, křikněte to na ní. Egile, tlač ji. Je třetí, 20 sekund za první, ale jede skoro stejně s Pidhrušnou.“
Další mezičas, 300 metrů do cíle: Charvátová má na třetí pozici náskok osmi sekund na Ukrajinku Olenu Pidhrušnou, která startovala nedlouho před ní.
V cíli mezitím Pidhrušná sesazuje z třetí pozice Němku Hermanovou.
Už se sem blíží i Charvátová. Rybář se žene ke kraji stadionu, od hrazení na ni křičí: „Máš tři sekundy na bronz. Jeď, Lůco, to musíš dát.“
Dá to! Protíná cíl o 4,2 sekundy před Pidhrušnou. Padne na kolena, lehne si na břicho. Dlouho vůbec nemůže popadnout dech. „To se mi nestává.“ Načež se zvedne, usměje, zamává, pošle polibek tribunám.
NA KOLENOU, A PŘESTO SLAVÍCÍ. Lucie Charvátová v cíli.
„Dámy a pánové, toto je senzace,“ říká do mikrofonu komentátor německého Eurosportu. „Nikdy předtím nebyla Lusy Čarvatova na mistrovství světa lepší než osmnáctá a teď sahá po medaili.“
Ještě není její bronz definitivní, ještě je na trati Vita Semerenková se dvěma nulami, ale ta je příliš pomalá, uvadající. Ne, Charvátovou rozhodně neohrozí.
1. Röiselandová, 2. Dunkleeová, 3. Charvátová. Dokonáno jest.
Kdo by takové pořadí tipoval?
Američtí trenéři a servismani na sebe skáčí a v euforii křičí jak smyslů zbavení. „Vůbec mě neštve, že máte bronz, když my máme stříbro,“ zvesela oznamuje Čechům „Američan“ Garabík.
Tohle je satisfakce
Davidová s Puskarčíkovou se vracejí k cíli, celé rozesmáté. Bude se zase slavit, vážení. Přibíhá Gjelland, obejme Charvátovou. Holubec vykládá: „Tohle je pro Lucku satisfakce. Jasně, má v kariéře výkyvy, ale pořád se snaží. Je na dobré cestě. Dnes dostala velkou šanci, využila ji a o tom to je.“
S Röiselandovou a Dunkleeovou kráčí před tribunami na stupně vítězů ke květinovému ceremoniálu. „Přála bych si, aby tyhle momenty mohly trvat věčně,“ svěřuje se česká medailistka. „Je to zadostiučinění po celoživotní dřině. Uspěla jsem na mistrovství světa, v nejkrásnější moment, kdy jsem uspět mohla.“
Na tiskové konferenci má před sebou na stole mobil, do nějž přilétají gratulace, a vypráví, jak dostávala během posledních let i spoustu negativních zpráv.
TAK SE PTEJTE. Lucie Charvátová v nezvyklé roli na tiskové konferenci, vlevo od ní zlatá Röiselandová.
„Někteří lidé si umí vylít zlost vážně nepříjemným způsobem. No, dnes asi nenapíšou,“ usoudí.
Přebíhá v myslí z tématu do tématu a vzpomíná, jak kdysi všechno začalo, když v páté třídě na základce začala chodit do sportovní třídy.
„Přišla jsem tehdy domů a povídám: Mami, tati, budu běžkovat. Do té doby jsem sjezdovala, bydleli jsme ve Špindlu a rodiče si mysleli, že konečně začnu dělat sjezdovky pořádně. Z mého běžkování byli trochu překvapení, ale vzali to a podporovali mě.“
Dotáhla to až do běžecké reprezentace, načež si k lyžím přibrala malorážku. Teď si s ní vystřílela medaili.
Přesto si i ve chvíli dojetí a štěstí zachovává v Anterselvě až nečekanou soudnost. Jen si ji poslechněte: „Takovýchhle medailistů už bylo a brzy se na ně zase zapomnělo. Je to pořád jenom sport. V životě jsou důležitější okamžiky než vyhrávání medailí. Je nádherné, že jsem ji získala, mám ji na celý život, ale není něčím, na čem bych můj další život mohla stavět. Zůstávám nohama na zemi, v realitě. Všechno ve sportu je pomíjivé a není věčné.“
Absolvuje kolečko po trase tisková konference, antidopingová zkouška, rychlá večeře a před 20. hodinou je na medailovém náměstí v Anterselvě nachystána k vyhlášení medailistek.
Když tři medailistky ženského sprintu čekaly večer na slavnostní vyhlášení v centru obce. Na stole byla cedulka: Vyhrazeno pro vítěze. A všechny si tak připadaly, i stříbrná Susan Dunkleeová i bronzová Lucka Charvátová. (Mimochodem, ten přípitek byl vodou...) https://t.co/kxDaC4oRW6
„Lucko, děkujem,“ skandují čeští fanoušci.
Po dvou dnech mistrovství světa biatlonistů nemají žádnou medaili Francie, Německo, Švédsko ani Rusko.
Zato Češi oslavují druhou, Bláznivý den, bláznivý šampionát.
„Kdo by to byl řekl, že jich budete mít stejně jako my,“ skládají poklonu rovněž norští reportéři.
Lucie Charvátová v nadživotní velikosti na videostěně a v reálu na stupních vítězů v zatím největší okamžik její sportovní kariéry. "Poslední sezony byly jak na houpačce, pořád nahoru dolů, těžko jsem se s tím vyrovnávala. Tohle je zadostiučinění po celoživotní dřině." https://t.co/Dr8OXqOI7E
Zní norská hymna, k potemnělé obloze stoupá také česká vlajka. Charvátová už má svoji medaili i fyzicky, směje se. A zároveň přiznává: „Já nevím, jak se tohle prožívá. Nebrečím. Nekoušu do medaile. Nechci vykřikovat, že jsem dobrá, že jsem něco dokázala. Je to výjimečný den, i když jak jsem říkala, je to sport, je to pomíjívé. Ale jsem šťastná. Doufám, že na tyhle chvíle nikdy nezapomenu.“
Egil Gjelland stojí opodál, potichu a chvíli úplně sám tu tenhle tichý norský farmář vstřebává nepopsatelnou chvíli radosti. Říká, že už dávno poznal, jaké schopnosti se v Lucii Charvátové skrývají. „Její potenciál je na té úrovni, co předvedla dnes. Anebo ještě výš.“
V neděli vyběhne ze třetí pozice do stíhacího závodu.
