Lucie Charvátová převzala na druhém úseku štafetu od Jessiky Jislové na třetím místě, na střelnici však šestkrát dobíjela a musela na dvě trestná kola. Předávala Tereze Voborníkové coby devátá. Zaznamenala sice třetí nejlepší běžecký čas úseku, přesto na něm strávila 20:44,5 minuty
Kristýnu Otcovskou vyslala Voborníková na trať na šestém místě a do cíle dorazila osmá. Na obou položkách dvakrát dobíjela, trestného kola se však vyvarovala. Zaznamenala dvanáctý běžecký čas úseku a potřebovala na něj celkem 19:54,5 minuty.
(Srovnání časů s Charvátovou však není „čisté“, protože na posledním úseku míří závodnice na rozdíl od těch předchozích přímo do cíle a neobjíždějí už zatáčku kolem střelnice.)
Ženská štafeta v Hochfilzenu osmá, Charvátová chybovala. Slaví Němky |
„Jsem už stará,“ hlesla jednatřicetiletá Charvátová, když sundala lyže. Ani rychlý běh jí náladu rozhodně nezlepšil. Už ve stíhačce zaujala třináctým nejrychlejším běžeckým výkonem dne, přitom tvrdí: „Moje pocity na trati jsou naprosto otřesné, vůbec těm časům neodpovídají.“
Ovšem její kardinální problém se jmenuje střelba.
Při položce vleže minula ve štafetě hned první tři rány. Proč? „Asi jsem byla málo zadejchaná?“ dumala.
Málo?
„Snažila jsem se jet první kolo víc v klidu, abych na střelnici nepřijela ve stavu přes limit,“ vysvětlovala. „Jenže byla jsem tam naopak nejspíš dost pod mým limitem. Ty rány pak byly příliš dole. Před závodem si totiž nastřeluju lehce pod terč, protože při závodní zátěži se mi pak položky posouvají nahoru. Jenže jak jsem nebyla zadejchaná, letěly ty rány moc dolů.“
Takovou příčinu si však v první chvíli vůbec neuvědomila: „Koukala jsem jen kolem sebe a vůbec nechápala, která bije. Že mám rány moc dole, mě nenapadlo. Takže byla ještě klika, že jsem z té ležky vykouzlila jen jedno trestné kolo.“
Na něm později kroužila i po stojce. S tou bojuje od začátku sezony.
„Přitom v létě jsem neměla žádné náznaky, že by to mělo být s mojí střelbou až takhle špatné. I na prvním sněhu mi poloha seděla, všechno se zlepšovalo, dávala jsem v tréninku jen nuly a jedničky. A najednou bum, první závody, a má hlava zase jen přemýšlí nad tím, co se děje.“
Lucie Charvátová během štafety žen v Hochfilzenu.
Do hry opakovaně vstupuje faktor štafeta, tedy disciplína, ve které už v minulých letech měla psychický blok. „Navíc teď kazím i individuální závody. Jsem v tom všem totálně zamotaná.“
Trenér Lukáš Dostál soudí, že psychika sehrává v případě Charvátové obří roli. Trestných kol ve štafetách je dlouhodobě příliš.
„Lúca se snaží, co to jen jde, ale bohužel mentální stránka věci jí do toho hází vidle,“ soudí kouč. „Jde určitě i o záležitost hlavy. Chodí jí od lidí spousta ošklivých zpráv, což nedělá Lucčině mentálnímu zdraví vůbec dobře.“
Víš co, Markéto, budeš jezdit na delších lyžích. O návratu servismana Davidové |
Hochfilzen je společně s Anterselvou místem, kde Charvátová dosáhla na své největší úspěchy. Tady byla v roce 2015 ve sprintu senzačně pátá a v roce 2019 šestá. Tady dokázala v minulosti pookřát.
Letos ne.
„Nejhorší je pořád jen vzpomínat. Lepší je žít přítomností,“ povídá.
Jak se však v přítomnosti ze střelecké krize vymotat? Rada nad zlato. Přitom teoreticky ví, v čem spočívá její největší střelecký problém. „Nevíme však, jak ho odbourat. Nemám při střelbě stabilní zápěstí, po každé ráně mně to ujede. Trochu jsme měnili pažbu, aby bylo zápěstí stabilnější, ale v závodním stresu ho ani poté nedokážu mít hlavou pod kontrolou - a pak to takhle dopadá. Prostě blbé střelecké návyky.“
Jislová, paní spolehliváŘekly po štafetě JESSICA JISLOVÁ (3. na prvním úseku, bez dobíjení, 6. běžecký čas úseku): „Na trati i na střelnici jsem ze sebe vydala maximum, s čímž jsem spokojená, i když moje svaly nejsou v úplně dobré formě, přes víkend jsem si tu hodně hrábla. Že jsem ve štafetách spolehlivá? Jo, mám je ráda. Ale nechci to zakřiknout, radši zůstávám při zemi. Štafety jsou těžký závod a trestné kolo při nich může chytnout každý, kdo má špatný den.“ TEREZA VOBORNÍKOVÁ (posun z 9. na 6. místo na třetím úseku, 1 dobíjení, 11. běžecký čas úseku): „Šlo už o třetí závod ve třech dnech, ale cokoliv teď vypadá v mém podání aspoň trochu jako závodění, beru (po vleklém onemocnění) všemi deseti. Takže mám radost, že jsem dobře odstřílela a že se mi na trati jelo rozhodně líp než ve sprintu.“ |
Když opouštěla po štafetě stadion v Hochfilzenu, ulevila si: „Tak se budu trápit dál.“
Otcovská: Mé cíle jsou výš, než jezdím
O sedm let mladší Kristýna Otcovská se po své premiérové štafetě ve Světovém poháru naopak usmívala: „Docela povedený debut,“ bilancovala. „Sice čtyři dobíjení, ale žádné trestné kolo. A běžecky? Můj průměr. Nebyla to žádná extratřída, ani propadák. Mám radost.“
Spokojenost dávali najevo také trenéři. „Bylo na ní poznat, že to nechce ostatním pokazit. Popasovala se s tím dobře,“ říkal Dostál.
„Týna byla nejspíš docela nervózní, ale snažily jsme se jí dát najevo, že o nic nejde,“ líčila stejně stará Tereza Voborníková. Ta absolvovala vlastní zatěžkávací zkoušku ve štafetě Světového poháru také v Hochfilzenu, ovšem už před třemi lety – a také s ní tehdy cloumala nervozita. Tentokrát už se coby služebně starší snažila kolegyni uklidňovat.
Otcovská se po závodě zasmála: „Všichni mi říkali, ať nejsem nervózní, až jsem začala být nervózní z toho, jak mi to všichni říkali.“
Vzápětí dodala: „U televize si sice možná někteří diváci říkají, jak je možné, že chodíme na trestná kola, ale my víme, jak snadné je chybu udělat. Holky na mě byly moc milé a ujišťovaly mě, že i kdybych štafetu pokazila, nebudou se na mě zlobit.“
O svém startu se dozvěděla od trenérů až v sobotním odpoledni - a ta informace ji překvapila. Největší nervozitu pocítila těsně předtím, než štafetu přebírala. „Ale jakmile jsem vyrazila na trať, spadlo to ze mě a soustředila jsem se jen na sebe.“
Přesto se určitá „roztěkanost“ z velké premiéry na počínání Otcovské projevila. Uvědomila si to až po závodě. Najednou totiž vyhrkla: „Teď mi došlo, že když sněží, máme si během závodu zandavat klapky (na hlavni). Což jsem neudělala. Ještě že to dopadlo takhle.“
Kristýna Otcovská dobíjí během štafetového závodu žen v Hochfilzenu.
Po závěrečné položce ještě dumala, jestli dokáže zaútočit na průběžně sedmou Ukrajinku Horodnou.
„Začátek třetího kola jsem jela tak, abych nevytuhla, a říkala si: Jestli se mám pokusit Ukrajinku dojet, tak to zkusím v posledním kopci, který je relativně dlouhý a prudký. Na začátku toho kopce jsem tedy začala skákat. Kdybych to (tempo) vydržela, dojedu ji. Bohužel jsem ho nevydržela.“
V cíli zaostala za Horodnou o tři sekundy, což znamenalo definitivu pro české umístění na 8. místě.
Popravdě, v sestavě bez Markéty Davidové se očekával i horší scénář. „S umístěním jsem spokojený,“ řekl kouč Dostál. „Ačkoliv když jsem viděl průběh závodu, mohlo být ještě i o dost lepší.“ Pokud bychom odečetli dvě trestná kola Charvátové, Češky by aspirovaly na pátou příčku.
Otcovská doposud úspěšně zvládá poněkud drastickou kombinaci vrcholového biatlonu se studiem medicíny. Její tatínek kdysi založil biatlonový oddíl, aby mohla v tomto sportovním odvětví závodit.
Kristýna Otcovská během sprintu v Hochfilzenu.
„A teď jezdím ve svěťáku a je to úžasný,“ povídá. „Táta to vše prožívá asi ještě víc než já. Já se snažím moc si svěťák nepřipouštět k tělu, abych nebyla až moc nervózní. Tak se ho snažím brát tak, že je normální, že jsem tady. Mé cíle jsou výš, než momentálně jezdím.“
Jak až vysoko? „Nebudu říkat,“ usmála se.
Vzhledem k velké nejistotě, kdy se vrátí do týmu Markéta Davidová, je klidně možné, že v lednovém Ruhpoldingu čeká další štafetová štace jak na Otcovskou, tak na Charvátovou.
