Už před dvanácti měsíci bylo jasné, že v tmavovlasém mladíkovi dřímá obrovský potenciál.
Zkušeně rozjížděl mužské i smíšené štafety, skvěle střílel, rychle běhal. Na kontě měl medaile z juniorského mistrovství světa, ve dvaceti se dostal na osmé místo v pohárovém sprintu, o rok později už byl třetí v hromadném závodě.
Po mamince Tone Marit Oftedalové, závodící v biatlonových areálech na začátku devadesátých let, zdědil norskou sebedůvěru a pozitivní myšlení, po tatínkovi Franckovi, který dokonce s francouzským týmem získal bronz na světovém šampionátu v sezoně 1994/95, zase má soutěživost a zdravé naštvání.
„Mohl jsem si vybrat, za kterou zemi budu jezdit, ale protože žiju celý život ve Francii, byla to jasná volba,“ vysvětloval před časem.
Ze Zélandu a šesti paland za štěstím. O Wrightově bláznivé stříbrné pouti |
Pro vrcholný biatlon má zkrátka skvělé vlohy, navíc se k němu dostal v momentě, kdy na tratích dominoval Martin Fourcade, a to samozřejmě byla pro začínajícího dorostence obrovská motivace. Během těch mála volných chvil, které má, hraje šachy nebo si sedne ke klavíru. „Nejsem v tom moc dobrý, ale snažím se.“
Jedna rána od vítězství
Už ve dvaceti se dostal na olympijské hry, sice v Pekingu nakonec nezávodil, zkušenost z takové akce ale pro něj byla zásadní. I protože si dokáže lépe představit, co ho čeká za rok v olympijské Anterselvě. Kam zároveň dorazí jako jeden z hlavních favoritů na medaile.
„Budu upřímný, na olympiádu myslím vlastně při každém tréninku. Chci se na ni připravit s dostatečným předstihem, protože nastavení hlavy bude zásadní a já chci dorazit tak nachystaný a motivovaný, jak jen to půjde,“ líčil na začátku sezony.
Training day in Bessans | FRA | Biathlon
To ještě netušil, že bratři Böovi oznámí konec kariéry, takže bude mít na olympiádě o dva velké soupeře méně.
A možná ani neplánoval, jak dobře se povede jemu.
„Chtěl bych být pravidelně do top šestky, nebo ještě lépe na pódiu. Minulou zimu jsem cítil, že jsem od toho v každém závodě jednu ránu,“ vykládal.
To byly přiměřené ambice od závodníka, který do té doby ovládl pouze jediný sprint na závěr sezony v Soldier Hollow. Zároveň si uvědomoval, kde je jeho slabina. „Na začátku minulé zimy jsem nebyl v ideální formě, což mě pak stálo pár míst v celkovém hodnocení. Tentokrát musím být na té nejvyšší úrovni hned od startu.“
Záhy se nejspíš sám divil, že dokázal formu vyladit tak ideálně. Byl šestý ve zkráceném vytrvalostním závodě a jedenáctý ve sprintu. Vítězstvím v závodě s hromadným startem se dostal do čela hodnocení Světového poháru a následný sprint v Hochfilzenu absolvoval ve žlutém čísle.
Éric Perrot finišuje v závodě s hromadným stratem v Kontiolahti.
To sice záhy ztratil, přesto je na třetím místě stále nejlepším nenorským závodníkem seriálu.
Kdyby se klasifikace modrého dresu ještě počítala do pětadvaceti let, byl by jejím suverénním vládcem. Jemu už ale jde o mnohem větší úspěchy.
Naděje, které září už nyní
Na šampionátu v Lenzerheide nejdřív vybílil ve smíšené štafetě všech deset terčů a náskok na čele rozšířil o tři čtvrtě minuty. Znovu slavil světové zlato, tentokrát už ale místo dětského údivu obdivně tleskal dalším štafetám, včetně senzačně stříbrné české.
Ze čtrnáctého místa a více než minutové ztráty ve sprintu byl pochopitelně zklamaný, načež předvedl zdaleka nejlepší stíhačku ze všech a dojel si pro bronz.
„Eric je na svůj věk úžasně vyspělý. Dokáže si srovnat v hlavě, co je třeba udělat, když se věci nevyvíjí podle jeho představ,“ velebil ho trenér mužů Simon Fourcade, který s Perrotem pracuje od juniorů. „Tak jako po sprintu, kde uznal, že si ho pokazil sám, načež předvedl nejrychlejší stíhačku a získal bronz.“
První individuální medailí to pro Perrota v Lenzerheide ale neskončilo.
Hned v následujícím vytrvalostním závodě podal s jedinou chybou na střelnici téměř perfektní výkon a protože na trati mu ten den díky naprostému kolapsu norského servisu konkuroval jen reprezentační kolega Fillon Maillet, získal své vysněné individuální zlato.
JEN ÚSMĚVY. Spokojení medailisté vytrvalostního závodu na mistrovství světa v Lenzerheide. Zleva stříbrný Tommaso Giacomel, zlatý Eric Perrot a bronzový Quentin Fillon Maillet.
Stvrdil tak vzestup nové biatlonové generace, která tuto sezonu rozrazila výsledkové listiny.
Čtyřiadvacetiletý Ital Tommaso Giacomel při závěrečné střelbě hromadného závodu v Ruhpoldingu za 18 sekund vyškolil Johannese Böa a zatímco suverén posledních let kroužil na trestném kole, Giacomel uháněl pro své první kariérní vítězství – ve větším stylu už ho snad ani získat nemohl. Následovala dvě třetí místa z domácího svěťáku v Anterselvě a konečně i stříbro v Lenzerheide.
Na šampionátu pak dvěma stříbry zazářil hlavně dvaadvacetiletý Novozélanďan v amerických barvách Campbell Wright.
Loni v Novém Městě se o těchto závodnících mluvilo jako o nadějích, které jednou budou obsazovat stupně vítězů místo Böa a spol. Perrot nyní ukázal, že je na to se svými vrstevníky připravený už nyní.
Vyšoupnout staré, porazit Nory? Je to jednoduché. Nová generace přichází |
„Tolik jsem o takovém momentu snil, přemýšlel, jaké to asi bude, a teď se to opravdu děje. Je to zvláštní,“ chrlil ze sebe, když získal svůj první titul mistra světa.
První z mnoha?
Další může přidat až za dva roky v Otepää. Pokud zvládne jezdit mezi nejlepšími tak dlouho jako Johannes Bö a francouzská štafeta si udrží momentální vysoký standard, třeba právě Perrot dokáže překonat Böův nový rekord v počtu zlatých medailí z mistrovství světa.
„Chci vyhrát zkrátka všechno. Titul mistra světa, olympijské zlato i velký křišťálový glóbus. To jsou mé tři cíle na tyto dvě sezony. Je to dost ambiciózní, ale věřím si a opravdu to chci dokázat,“ hlásil na podzim.
Jeden ze tří cílů už má splněný. Zbylé dva si může odškrtnout za dalších dvanáct měsíců.
