S postupem času se ovšem místním trenérům společně s Českým biatlonovým svaze podařilo nevídané. Vybudovali zde nejen profesionální zázemí, ale především vychovali většinu velkých jmen posledního desetiletí v čele s Gabrielou Soukalovou.
O nadějné talenty v klubu není nouze ani nyní, jedním z nich je devatenáctiletá Kateřina Gotvaldová. Svěřenkyně trenéra Jindřicha Šikoly má na svém kontě například několik republikových titulů, stříbro ze štafety na olympiádě dětí a mládeže nebo také čerstvou účast v kontinentálním IBU Cupu mezi dospělými.
V kolika letech jste s biatlonem začala a byla to tehdy jasná volba?
S biatlonem jako takovým jsem začala ve třinácti, ale už před tím jsem dělala několik let hlaďařinu (běžecké lyžování, pozn. redakce). Byl to tehdy takový trend, že jsme všichni kolektivně přešli k biatlonu asi rok poté, co český tým začal sbírat ty světové úspěchy a všichni tím žili. Zároveň jsme už k tomu klasickému běžkování asi potřebovali nějaké oživení, což biatlon díky střelbě rozhodně přinesl.
V Jablonci nad Nisou a jeho okolí má biatlon i díky zmíněnému medailovému období nevídaně pevnou základnu. Hraje to při výběru také svou roli?
Myslím, že určitě, lidé na úspěchy slyší. Biatlon je u nás navíc dobře dostupný a je tu i celorepubliková základna pro celou českou reprezentaci. Podmínky jsou tady díky Jizerkám, areálu Břízky a centru, kde máme posilovnu, regeneraci a další zázemí, opravdu skvělé.
Je biatlon pro rodiče finančně náročný?
Řekla bych, že asi podobně jako ostatní sporty. Stejně jako u běžeckého lyžování jsou potřeba běžky a hůlky, ale zbraň se u mládeže půjčuje. S postupem času ji už potom máme u sebe, takže je de facto naše, bereme si ji domů a staráme se o ni, ale není v našem vlastnictví.
Jak se s tak složitým sportem začíná? Předpokladem bude asi běžkování na dobré úrovni, jak se potom ale postupuje u střelby?
Dobrá úroveň běžkování je určitě výhodou, obecně bych ale řekla, že je potřeba, aby tam byla všeobecná průprava a kladný vztah k lyžování. Ze začátku se třeba u žáků v tréninku hlavně běžkuje a potom se dvakrát týdne chodí střílet, což je ale spíš jen tak pro zábavu. Následně se přestoupí do dorostenců, kde je hlavní změnou přechod od vzduchovky na malorážku, a to je hodně velký rozdíl. Teprve tady v podstatě začíná ten opravdový velký biatlon. Celá střelba se piluje úplně od základů a je to často běh na dlouhou trať.
Jak se následně způsob trénování vyvíjí? Jste už ve věku, kdy máte srovnatelné tréninkové dávky jako dospělí z A reprezentace?
Vůbec ne, na rozdíl od dospělých trénujeme kvůli věku i školním povinnostem většinou jen jednu fázi denně. Je v tom opravdu velký rozdíl, ale s věkem se tréninkové dávky hodně zvyšují, takže nás to rozhodně čeká.
V minulosti jsme už byli svědky toho, že právě přechod mezi juniory a dospělými byl leckdy poměrně složitý a dlouhý proces. Mnohdy to také rozhodlo o tom, zda před kariérou nedostane přednost třeba studium, nebo práce. Je to stresující období?
Ten přechod je někdy složitější po té sportovní i studijní stránce. Myslím si, že si ale člověk musí sám v hlavě říct, co od toho sportu, nebo naopak od studia, vlastně chce. Já si třeba vybírám výšku částečně i podle biatlonu, protože mě to pořád hodně baví. Takže teď chci studovat něco, co půjde skloubit s tím vrcholovým sportem a když by to nešlo, tak to třeba přehodnotím.
Takže myslíte i na zadní vrátka?
Ráda bych nějaká měla, protože biatlon není na vždycky a někdy to celé skončí, aniž by člověk chtěl. Od mala jsem ve sportovním prostředí a dost mě zajímá fyzioterapie, takže bych se tím směrem ráda vydala, je to takový můj sen. Uvidíme ale, jak to budu zvládat, bude to chtít určitě hodně úsilí.
A co cíle pro letošní sezonu? Koná se také juniorský světový šampionát…
Příprava letos nebyla ideální, protože jsem si v létě natrhla meniskus. Rozhodně jsem neodtrénovala tolik, kolik bych chtěla, což mě trápí, protože z toho člověk potom těží celou sezonu. Navíc k tomu letos trochu bojuji se střelbou, u které se mi zatím nedaří přenést věci z tréninků do závodů, takže jsem ráda za každý závod, co se povede.
Odpověď na tuhle otázku je už asi trochu klišé, ale co je pro vás tím největším kariérním cílem?
Já to skoro ani nechci říkat nahlas. Něco v sobě mám, ale spíš si dávám vždycky cíl na následující sezonu a chci, aby mě bavila, naplňovala a abych zůstala v reprezentaci. Úspěchy jsou určitě důležité, vyloženě jeden ale nemám, i když olympiáda je samozřejmě něco výjimečného a sní o tom asi každý sportovec.
