Dvacetiletý Jonáš Mareček si však po sezoně naordinoval hlavně relax. „Snažím se co nejvíc odpočívat, i když se samozřejmě nemůžu jen tak válet. Občas si chodím zalyžovat, výjimečně posiluji, ale většinou se snažím relaxovat doma. Sezona byla fakt náročná a tělu chci dopřát odpočinek,“ řekl v rozhovoru pro iDNES.cz, který poskytl přímo ve Vysočina Areně – u závodní trati, na níž by chtěl brzy bojovat o body do Světového poháru nebo šampionátu v elektrizující atmosféře největšího biatlonového kotle.
Od trenérů na toto období rozpis nemáte?
Ne, jen obecně, že máme splnit v týdnu nějakou aktivitu.
Vyhovuje vám, že se ve Vysočina Areně lyžuje ještě v půlce dubna?
Na jednu stranu je to hezké, na druhou stranu už bych rád šel na kolo. Těšil jsem se na silničku, ale počasí tomu zatím nepřeje. Upřímně, lyžování už mě nebaví, na tratích je to nahoru dolů, to se za chvíli omrzí.
Chápu, chce to změnu. Kdy vám začíná příprava?
Asi za tři týdny pozvolna začneme, nejdřív individuální přípravou, termín prvního soustředění ještě nevím.
Mluvíte o odpočinku po náročné sezoně. Jaká byla?
Hektická, rychle utekla. Hodně ji ovlivnil koronavirus, i když já ho naštěstí ještě neměl. Ale dotklo se to celého týmu.
Měli jste v juniorské kategorii podobně striktní anticovidová pravidla, jaká IBU nastavila ve Světovém poháru?
Bylo to téměř stejné, v době závodů jsme chodili pravidelně na testy. Za sezonu jsem jich absolvoval tak kolem třiceti. Než začali dělat výtěry z krku, bylo to kruté.
Na jednu stranu je prodloužení sezony hezké, na druhou stranu už bych šel rád na kolo.
Kvůli covidu jste měl napilno v lednu, když jste musel nejdřív splnit kvalifikační body v IBU Cupu v bavorském Arberu, abyste mohl o den později zalepit mezeru v české štafetě ve Světovém poháru v durynském Oberhofu v situaci, kdy tým rozložily pozitivní případy.
Bylo hrozně krásné být na Světovém poháru. Kdybych byl v lepší fyzické kondici, užil bych si to víc. Ve finále mě to mrzelo, že jsem na trati předvedl nic moc výkon a nebylo to úplně podle mých představ. Určitě to nebylo cestováním, to nakonec trvalo jen čtyři hodiny.
Český biatlonista Jonáš Mareček v závodě štafet v Oberhofu.
V Oberhofu jste nejlepším na trati nestačil, ale zato jste musel na střelnici jen jednou dobíjet. Jste biatlonista, co spoléhá víc na střelbu, nebo na běh?
Vždycky jsem víc sázel na běh, jenže letos se to absolutně obrátilo. Dařilo se mi střelecky a běžecky to bylo špatné. Ale když už se mi běh povedl, byly z toho solidní výsledky jako třeba v Obertilliachu na juniorském mistrovství světa.
Víte, čím to bylo?
Celkově jsem byl po přípravě unavený, tělo si nedokázalo odpočinout, v závodní sezoně pak stačí jen troška únavy a už se to nabaluje.
Jonáš Mareček
|
Zmínil jste juniorské mistrovství světa, které se obecně českým juniorům povedlo. Kromě medaile ze štafety jste se blýskl hned na úvod pátým místem v individuálním závodu...
To bylo krásné! Na ten závod jsem se hodně těšil, v té době už jsem se cítil dobře na lyžích, docela mi šla střelba a zvládl jsem také čtyřpoložkový závod. Ten se povedl i dalším klukům, byli jsme tři v top 10, měli jsme z toho v týmu velkou radost. Když se vzájemně podpoříme, získává tým sílu.
Pak jste ale nemohl kvůli nemoci nastoupit do sprintu. Co jste chytil?
Měl jsem zánět nosohltanu, cítil jsem se při testu lyží tak slabý, že jsem to vyhodnotili tak, že bude lepší být připravený raději do štafety, kde jsme měli šanci jako tým. Udělal jsem dobré rozhodnutí, vyplatilo se to, získali jsme bronz.
Loni, ještě v dorostenecké kategorii, se vám osobně také povedlo mistrovství světa. Tehdy jste měl stříbrnou medaili ze štafety a ve třech individuálních závodech jste byl nejhůře jedenáctý. Umíte se připravit na vrchol sezony?
(směje se) Možná to tak vypadá, ale v dorostu jsem měl závody v sezoně ještě lepší než na šampionátu, na kterém jsem to úplně nepotvrdil. Chtěl jsem předvést ještě o něco víc.
Letos se hodně mluvilo právě o vás, nadějných juniorech, kteří mají nahradit Michala Šlesingra, který skončil loni, a Ondřeje Moravce. Ten se loučil letos. Jak těžké bude prosadit se do áčka a jezdit solidní výsledky ve Světovém poháru?
Dělat výsledky ve svěťáku bude dost náročné. Těžko se předem odhaduje, jestli budu mít jednou výkonnost na to, abych jezdil v užší, nebo širší světové špičce.
Jeden z milníků pro vaši generaci závodníků bude MS 2024 ve Vysočina Areně, která uchvátila i největší světové hvězdy. Chtěl byste být u toho?
Samozřejmě. (usmívá se) Ale nikdy jsem takto nepřemýšlel. Když tak počítám, bude domácí šampionát celkem brzy. To už budu ve věku, kdy bych měl mít výkonnost. Uvidíme, jak na tom budu já a jak ostatní. Určitě bych doma startoval rád alespoň ve Světovém poháru. Párkrát jsem se tady byl podívat, atmosféra byla neuvěřitelná. Třeba šampionát v roce 2013, to byl hodně silný zážitek. Před pár lety jsem tady při svěťáku dělal předjezdce.
Před osmi lety to byl šampionát Emila Hegle Svendsena a Tory Bergerové. Co se vám z té akce vybaví jako první?
Byla to první velká akce, kterou jsem viděl naživo. Pamatuji si bitvu o zlato ve stíhačce, když Fourcade se Svendsenem jeli poslední stoupání. Nor tehdy vyhrál o špičku boty.
A ke komu jste jako žáček vzhlížel?
Nikoho takového jsem vlastně neměl.
A co váš biatlonový sen?
Nemyslím třeba na olympiádu, ale chci mít takovou výkonnost, abych mohl bojovat o body ve světáku.
Sen? Nemyslím třeba na olympiádu, ale chci mít takovou výkonnost, abych mohl bojovat o body ve svěťáku.
Začínal jste přímo u biatlonu, nebo u klasiků jako řada jiných biatlonistů?
Chvilku jsem dělal i atletiku, ale začínal jsem u biatlonu. Tehdy jsme my mladší byli v Novém Městě na Moravě asi jen dva, tak jsme jezdili často na tréninky i na závody s klasiky. Už ani nevím, v kterém roce jsem začínal, zhruba ve čtvrté, v páté třídě.
Určitě jste začal ještě před velkým tuzemským biatlonovým boomem, kdy po mistrovství světa v Novém Městě a řadě medailových úspěchů v dalších letech začalo přibývat zájemců o biatlon. Co vůbec rozhodlo, že jste si vybral tento sport?
Můj táta se znal s Milošem Buchtou, trenérem žáků a správcem střelnice ve sportovním klubu, a tak ho napadlo, jestli bych to nechtěl zkusit. No a už jsem u biatlonu zůstal.
Poprvé jsem vás zaregistroval asi v době, když jste sbíral medaile na zimní olympiádě dětí a mládeže.
Zase tolik jsem jich neměl. V žákovských kategoriích jsem tak úspěšný nebyl, zlomilo se to v dorostu.
Michal Krčmář zveřejnil nedávno na sociálních sítích video, jak s kolegy z týmu po sezoně řádil na běžkách. U toho jste byl taky?
Ano. Obdivuji ty, co to dokážou, já mám možná až zbytečně velký pud sebezáchovy. Když někdo zvládne salto nebo třistašedesátku na běžkách, je to hustý. Nejdelší skok byl asi 18 metrů. To je úctyhodný výkon.
Nikdo s frakturou na urgentu neskončil?
Ne. Nechápu to, čekal jsem, že minimálně jednou vrtulník poletí, ale nikomu se naštěstí nic nestalo, ani nikdo nezničil běžky.
Co by vám na to řekl reprezentační šéftrenér?
Kdyby se něco stalo, byl by to průšvih. Všichni doufáme, že se nic nestane. Kdo skákal, ví, co dělá, kluci to rozhodně nedělali poprvé. I když to vypadá hodně nebezpečně, zvládnou to v pohodě.
Někteří vaši reprezentační kolegové dohání po sezoně studijní povinnosti. Jak to máte se školou vy?
Vyučil jsem se obráběčem a snažím se doklepat maturitu na obchodní akademii v Jičíně, kde jsou příjemní a vstřícní lidé. Začínal jsem na maturitním oboru na žďárské průmyslovce, ale to se se sportováním nedalo skloubit. Byl jsem ve škole tak dva týdny v roce, praktické věci nešly dohnat. Teď se snažím plnit zadané úkoly a testy přes počítač.
