Překvapily vás ovace vestoje?
Vůbec mi to nedošlo, byla jsem z toho vykulená, dojatá. Ani nevím, co jsem pořádně na pódiu říkala.
Návrat k biatlonu už byl nereálný?
Tělo mě nepustí, už nevydržím. Ty problémy byly moc vleklé, chronický únavový syndrom se propletl s těmi autoimunitními protilátkami. I kdyby mi lékaři řekli, že budu schopná zas závodit, tak by mě hlava nepustila. Buď sportu dáte všechno, nebo nic. A já už bych se s tím pudem sebezáchovy bála jít přes závity.
Dlouho jste o definitivním rozhodnutí přemýšlela?
Ano, ale tak nějak mi bylo jasné, že půjde těžko vrátit se zpátky. Po třech měsících totálního nepohybu jsem se postavila na lyže a říkala si, že to prostě nejde. Pochodovala jsem a to už tak člověku začne docházet, že to asi nebude ono.
Bylo těžší srovnat se s tím v hlavě?
Samozřejmě. Nepopírám, že jsem musela docházet na různé psychoterapie, nebylo jednoduché být doma a vypotácet se z toho problému. Ale díky dobrým lidem se mi to povedlo a teď si troufnu říct, že u toho biatlonu ráda zůstanu a chci mu být nablízku. Jak těm lidem, tak i tomu sportu.
Byly chvíle, kdy jste se nedívala na biatlon ani v televizi?
Ano, i takové chvíle nastaly třeba kolem Vánoc, když jsem ležela bezmocně doma. Měla jsem k tomu sportu averzi. Ale v březnu jsem si s chutí pustila Světový pohár v Oslu a pak mi dojetím tekly slzy, když si ta Gábina stoupla na stupně. U ní je to už trochu zvyk, ale nikdy se to neokouká.
Když vás Ondřej Rybář pozval na pódium, vzpomněla jste si na ty nejhezčí chvíle, které jste v kariéře zažila?
Já vůbec nevěděla, že se něco takového chystá. Byla jsem z toho tak překvapená, že se mi málem rozskočilo srdce. Říkala jsem si: Co mám teď dělat? Až tam mi to všechno došlo, že už v tom systému nebudu fungovat.
Co vám na pódiu říkala Gabriela Koukalová?
Že jsem její biatlonista roku a dala mi tu monstrózně těžkou trofej. Řekla jsem jí, že ji mile ráda podržím do konce a že jí to pak vrátím. A ona, že to ne. Tak jsem jí říkala, že ona je biatlonistkou století.
Když se ohlédnete za svou kariérou, co v ní bylo nejkrásnější? Ročník 2014/2015 a zisk křišťálového glóbu se štafetou?
Určitě. Musím vytěsnit ty poslední dva roky, protože ty byly krušné. Ale nejkrásnější byl samozřejmě štafetový rok. Vzpomínky na tu křišťálovku, na to se nezapomíná. V mé paměti to zůstane navěky věků.
Co vás čeká teď?
Prioritně si dokončím školu. Teď jsem odevzdávala diplomku, v červnu mě v Brně na Masarykově univerzitě čekají státnice – studuju jednooborové učitelství tělesné výchovy. Od září bych pak ráda začala učit na základce, k tomu si chci dodělat ještě jednu aprobaci a zároveň se nějak motat kolem biatlonu podle dohody s Ondrou Rybářem.
NEJKRÁSNĚJŠÍ OKAMŽIK. V sezoně 2014/2015 byla Jitka Landová stabilní členkou ženské štafety, která získala malý křišťálový glóbus.
Komentovat se nechystáte?
To nevím, nad tím jsem neuvažovala. Kdyby bylo potřeba, určitě bych ráda přispěla. Ale je to dost na pováženou, člověk si musí dávat pozor na jazyk a nesmí ventilovat kde co. Ale jsem přístupná kdečemu.
Od Koukalové dostala trofej„V našem týmu mi bude konkrétně ona moc chybět, protože je mojí kamarádkou od základní školy. Byly jsme spolu na olympiádě v Soči a přispěla strašně moc ke spoustě skvělých výsledků,“ řekla Gabriela Koukalová. “Dala jsem ji svoji cenu a řekla jsem jí: Pro mě jsi letos biatlonistkou roku ty.“ |
Od Ondry Rybáře už jste dostala nějakou nabídku na trénování?
Mluvili jsme spolu o konci kariéry a on se mě ptal, co budu dělat. Řekla jsem, že bych ráda působila ve školství a učila. A on se ptal, jestli ne biatlon. Tak jsem mu řekla, že teď jo, ale kdyby se mě zeptal před pár měsíci, zavrtělo bych hlavou, utekla a zavrtala hlavu do písku. Teď bych asi byla ráda, kdybych v tom mohla působit, asi by se to motalo kolem dětí. Vždycky jsem byla strašně šťastná, že můžu být sportovec, můžu se hýbat a nemusím mrznout za dalekohledem. To jsem nikdy nechtěla dělat. I proto by to bylo spíš něco u dětí – přípravka, žáci.
A jednou by z vás mohla být asistentka trenéra Zdeňka Vítka.
No to by měl radost (zasměje se).
