Přitom ještě po druhé střelbě, během které ani jednou neminula, myslela jen na to, že by mohla skončit v první patnáctce. Vítězství? Ani nápad!
„Tři sta metrů po druhé střelbě mi servisman hlásil, že vedu o 11 vteřin. To jsem si říkala, že to snad není možné. Mívám teď slabší poslední kola, tak jsem ani nevěřila, že bych ten náskok mohla udržet. A za další kilometr jsem dostala informaci, že jsem ho ještě o devět sekund zvýšila,“ divila se po závodě Soukalová.
Co vás napadlo v tu chvíli?
Nejdřív jsem úplně žasla a nechápala to. Ale taky jsem tušila, že na tom posledním kopci, který zbýval do cíle, se už nedá ztratit tolik vteřin. A začala jsem věřit, že bych opravdu mohla vyhrát.
Jaké pocity převládaly, když se to skutečně povedlo?
Hrozná radost. Úplně šílená. Po tom, jak jsem se trápila v úvodu sezony i před jejím začátkem... Byla jsem hrozně unavená, ani motivace nebyla taková, jak by měla být. Proto je tohle vítězství do další práce hrozně důležité.
V Pokljuce se vám daří dlouhodobě, vyhrála jste tam i svůj první závod Světového poháru před dvěma lety. Asi by bylo pro vás fajn, kdyby se tam závodilo častěji, že?
Sama nechápu, proč se mi zrovna tady tak daří. Snažím se tomu přijít na kloub. Asi to bude tím, že přes léto tu trávíme hodně týdnů, je to už vlastně druhý domov. Vládne tu taková pohoda. A taky hraje roli, že je to docela vysoko, což mi vyhovuje. Je to vidět i na fyzických testech, mívám ve vyšších nadmořských výškách lepší výsledky. Možná jsem na to líp schopná reagovat a víc mi to sedí.
Pomohly i vzpomínky na to, jak se vám tam v minulosti dařilo?
Vždycky, když sem přijedeme, tak je to první, co se mi vybaví. Jak jsem vystoupila poprvé na stupně vítězů... Bylo to pro mě hrozně cenné vítězství a ráda na to vzpomínám.
Střelba vám vyšla bezchybně, jak jste se cítila běžecky?
Už od víkendové štafety, kde jsme byly s holkama třetí, jsem si začala víc věřit, cítila jsem se na trati líp. Byla to velká vzpruha, což ukázaly i dosažené časy. Taky jsem necítila, že by mi nějak došlo. Rozjížděla jsem si to rozvážně, věděla jsem, že ta trať umí být zákeřná a když to člověk přepískne, ve třetím kole se mu to může vrátit. Snažila jsem se promýšlet každý metr, každý pohyb, každou ránu.
Cítíte se už v top formě?
Určitě ne. Ale když to porovnám se začátkem sezony, je to nebe a dudy. Cítím se teď mnohem líp, asi to chtělo svůj čas. Byla jsem nemocná, brala dvoje antibiotika. Byl by zázrak, kdyby se mi jezdilo dobře. Teď jsem se cítila silnější, ale pořád cítím, že to není stejné jako v Soči. Tam jsem se po běžecké stránce cítila nejlépe v životě.
Máte teď ještě větší motivaci do dalšího průběhu sezony?
Spíš to beru jako zadostiučinění a útěchu po tom začátku. I kdyby se mi teď už v sezoně nic nepovedlo, kdo může říct, že vyhrál svěťák? Je to super pocit. Zvlášť když vidím, že ve špičce jsou minimální rozdíly a udržet se v ní je rok od roku těžší.
