Poslední metry. Veronika Vítková uhájí náskok před Darjou Domračevovou a česká štafeta biatlonistek je v olympijském cíli v Soči 2014 čtvrtá.
Anebo vlastně ne...
Finišovala snad o medaili?
Jestliže jsou pravdivé zákulisní zprávy z důvěryhodných zdrojů, jimiž disponuje MF DNES, mezi dvanácti podvádějícími a usvědčenými ruskými medailisty ze Soči, o nichž hovoří McLarenova komise, by měla figurovat i biatlonistka Olga Viluchinová. Což by přineslo vyškrtnutí původně stříbrné ruské štafety z výsledků.
Češky by tak vystoupaly na stupně vítězů. Bohužel, pouze virtuálně. Okradeny o silné emoce.
KDYŽ SLUNCE ZAPADALO. Eva Puskarčíková (vlevo) na trati prvního úseku olympijské štafety v roce 2014.
Koho by to bezprostředně po závodě v Soči napadlo? „Já si neměla předtím dávat ten bramborový salát,“ glosovala čtvrté místo Gabriela Koukalová, v oněch časech ještě závodící pod dívčím příjmením Soukalová.
Film, starý už třiatřicet měsíců, ve vzpomínkách opět ožívá. Prožíval jsem jej v olympijském areálu v Krásné Poljaně s nimi. A šlo o strhující film.
Gabriela Soukalová byla po dvou olympijských stříbrech náramně při chuti. Obrazně i doslova. Však také vlastní tělo v den štafety od rána vydatně zásobovala. Ke snídani spořádala na lačno lososa a bramborový salát. K obědu kus steaku, celé sušenky a kafe se šlehačkou.
„Lidi na mě koukali, jestli nejsem těhotná. Jedla jsem jak zjednaná,“ vyprávěla se smíchem.
Na devátém místě přebrala na druhém úseku štafetu od Evy Puskarčíkové. Záhy se však z vysílaček českého týmu ozývalo:
„Gabča letí, je osmá.“
„Už je za Švýcarkou.“
„Má Američanku.“
„Ze střelnice vyjíždí třetí, osmnáct vteřin za Zajcevovou.“
NEZASTAVITELNÁ. Gabriela Soukalová předbíhala jednu soupeřku za druhou.
Nebyla k zastavení. V duchu k sobě promlouvala: To je paráda, mně se jede super a soupeřky nemůžou.
Kouč žen Jindřich Šikola pohlédl na kolegu Ondřeje Rybáře a prohodil: „Gábina přijede s Ruskou, uvidíš.“
Nepřijela. Předstihla ji. Předávala Jitce Landové druhá, nedaleko za vedoucími Ukrajinkami a o 20 vteřin před pronásledovatelkami. „Uháněla jako motorová myš,“ nadšeně komentovala u trati Eva Puskarčíková.
Landová při ležce trpěla, pročekala na ní příliš mnoho času, třikrát dobíjela. Česká štafeta klesla do party válčící o pátou příčku. Až Veronika Vítková ji během posledního úseku opět vytáhla na čtvrté.
„Ale Darja za ní letí jako blesk,“ varoval asistent kouče Marek Lejsek před dotírající Domračevovou.
Kilometr zbýval do cíle a Vítková měla k dobru už jen 12 vteřin.
„Ou, ou,“ zaúpěl na střelnici Rybář.
Víc však nebylo v silách běloruské královny her. Vítková usoudila, že také čtvrté místo je krásné, a těsně před cílem mávala divákům. Když ne vlajkou, tak aspoň rukou. Pohlédla na tabuli, na níž zářilo celkem čtrnáct českých dobíjení, a pronesla: „S takovou střelbou jsme asi výš ani být nemohly. To čtvrté místo je super.“
A JÁ SI ZAMÁVÁM. Veronika Vítková mává tribunám při dojezdu na 4. místě... a vydechuje po štafetě za cílem.
Nemohla tušit, že její útěk před Domračevovou byl možná i duelem o medaili. Až vzdálená budoucnost měla ukázat, že pořadí z cíle bude zpochybněno.
O 33 měsíců později tu scénu Ondřeji Rybářovi připomínám. „Zpětně nic nevrátíme,“ pohodí šéftrenér hlavou. „Je mi líto sportovců, kteří si medailový okamžik neprožili na místě. A je smutné, jak si někdo dovolí podvádět. Pokud se vše potvrdí, holky si tu medaili určitě zaslouží. Bohužel už bez zážitků. Bylo by to tam pro nás úžasné grande finále her.“
DOČKAJÍ SE PRVNÍ OLYMPIJSKÉ MEDAILE? Eva Puskarčíková (vlevo) a Jitka Landová
Šestá medaile biatlonistů z olympijského Soči, jestli se jí české ženy skutečně dočkají, by byla naroubována do statistik a vystavena ve vitrínách. Přinesla by dodatečnou radost mísící se s pocitem křivdy. A současně nevyřčený vzkaz: Rusky, umíte si vůbec představit, o co vše jste nás tehdy obraly?
