Překonal totiž vážná zranění z letní přípravy a navzdory původně hodně pesimistickým prognózám stihl mistrovství světa v domácím prostředí. "Třetí místo se ode mě nečeká," připouští třicetiletý bojovník z Jilemnice. "Bylo by to nádherné, ale budu skromný. Spíš doufám, že tady dokážu překvapit."
Můžete připomenout, co se loni v srpnu stalo?
Jel jsem při tréninku na horském kole. A pamatuju si jen to, jak jsem upadl a ležel. Zbytek ne. Vím, že mi ostatní přivolali záchranku a starali se o mě. Ale ze dvou následujících dní po bouračce si vzpomenu tak na hodinu dvě. Víc ne.
Následky byly docela vážné...
Bohužel. Nejvíc to odnesla pravá ruka: obě kosti byly zlomené. Nalomená byla i lopatka, trochu namožená i páteř - první obratle.
Ze začátku prý pro vás byly utrpením i jinak běžné věci jako vyčistit si zuby nebo se učesat...
Je to tak. První dva měsíce tam prostě nebyla stoprocentní hybnost. Právě česání a spousta dalších věcí prostě nešla. Nemohl jsem je pravou rukou dělat. Takže jsem se učil vše zvládat levačkou. Třeba se i krmit.
BRONZOVÝ ZÁVOD. Jaroslav Soukup získal na mistrovství světa v biatlonu v Ruhpoldingu 2012 bronzovou medaili ve vytrvalostním závodě.
Trvalo to dlouho?
Když to teď tak zpětně vezmu, tak se to zlepšovalo poměrně rychle. Docela brzo jsem začal s lehčím tréninkem. Nezatěžoval jsem pouze tu pravou ruku, což myslím, že mi v regeneraci pomohlo.
Nastala někdy chvíle, kdy jste si řekl: Je to v háji, přišel jsem o mistrovství světa?
Na začátku, hned po tom zranění, byly první předpovědi od doktora kruté. Že tahle sezona je ztracená, že se určitě nevrátím. A tak jsem vůbec netušil, jak dlouho to může trvat.
Kdy jste naopak začal věřit, že by sezona odepsaná být nemusela?
Asi v listopadu. To už mi i doktor naznačoval, že se to zlepšuje. Byl při kontrole nadšený, že by to mohlo dopadnout. Trenér přeháněl, že bych se mohl postavit na první svěťák. Ale to jsem začínal s tréninkem. Začátkem prosince jsem začal cítit, že když se zadaří, mohl bych se dostat i sem - na mistrovství světa. Ale jistý jsem si nebyl.
A jak se cítíte nyní, pár hodin před startem?
No, úplně bezbolestné to není. (smutný úsměv) Ale už můžu normálně trénovat jako všichni ostatní. Jen musím být na některé věci opatrnější. Ale už zvládám normální zátěž.
Co atmosféra šampionátu? Cítíte nějakou nervozitu?
Já se hlavně, poprvé od té bouračky, konečně cítím jako normální člověk. Už to není tolik o bolesti. Doufám, že jsem se na přípravném soustředění v Pokljuce rozhýbal. Uvidíme, jak to půjde.
Jak se člověk cítí, když se místo o medailistovi Soukupovi mluví o zraněném Soukupovi, který se musí dát do pořádku?
No, já hlavně doufám, že se prostě co nejdříve srovnám. Uvidíme, jestli jsem se srovnal dostatečně už teď na toto mistrovství. Nebo třeba až na olympiádu, která bude příští rok. Sám jsem zvědavý.
Vnímáte při šampionátu v Česku větší tlak, nebo to berete jako jakékoliv jiné mistrovství?
Zatím to beru jako jakékoliv jiné mistrovství. Ale myslím, že postupem času si to člověk začne víc uvědomovat. Zatím ještě nic takového nepřišlo. Nevím, jak to na mě bude působit po startu. Ale myslím, že to bude akorát příjemné v tom, že zde bude hodně českých fanoušků a hodně lidí, kteří mě budou povzbuzovat. Doufám, že to budu vnímat dobře. Ne že musím být nejlepší. Ale že mi fandí a že se jim to líbí.
Takže se tlaku od fanoušků neobáváte? Přeci jen, atmosféra v Novém Městě bývá bouřlivá...
Pokud bude forma, tak se na to budu těšit. Budu se snažit jet co nejrychleji, divákům se předvést. Horší je, když se mi dobře nepoběží.
Když pak diváci fandí, člověk se snaží a nemůže, tak to pak zamrzí.
