V pěti ze šesti štafet minulé zimy stály společně na stupních vítězů. Tři z nich, v Oberhofu, Ruhpoldingu a Oslu, dokonce vyhrály. Jen tu osmou příčku z mistrovství světa v Kontiolahti by nejraději hned vygumovaly z paměti.
Dnes nastoupí v Hochfilzenu v odlišném složení než před rokem, Jitku Landovou nahradí na třetím úseku Lucie Charvátová. Aktérky spanilé jízdy minulou zimou jsme však ještě předtím nezávisle na sobě oslovili.
Zaslouží si to, nemyslíte?
Takže dámy, jaká byla vaše NEJ z pohádkové štafetové sezony 2014-2015.
DŮVOD K ÚSMĚVU. Štafeta českých biatlonistek dojela v Hochfilzenu v prosinci 2014 nečekaně třetí. Zleva Gabriela Soukalová, Eva Puskarčíková, Jitka Landová a Veronika Vítková.
1.Co si nejdříve vybavíte, když si vzpomenete na loňskou štafetu v Hochfilzenu?
Jitka Landová: Mojí první nezapomenutelnou kytku. Každá z nás dostala na stupních vítězů vlastní. Tu svoji mám dodnes vystavenou doma na obývací stěně. Byla vánoční, s jehličím, a díky tomu vydržela dodnes.
Eva Puskarčíková: Já ji mám taky pořád vystavenou. A vybavují se mi neskutečné pocity v cíli, jak jsme se všechny poobjímaly. Před závodem jsme takový úspěch opravdu vůbec nečekaly.
Gabriela Soukalová: Nezapomenutelný je pro mě cílový okamžik, jak jsme se všechny seběhly a zjistily, že to je realita a že jsme opravdu třetí, mezi nejlepšími týmy světa. Ten závod byl pro nás kapkou naděje pro celou sezonu. Tehdy se to vše zlomilo.
Veronika Vítková: Tu štafetu jsem na rozdíl od minulosti nerozbíhala, ale naopak jsem v ní finišovala. Druhé místo jsem sice neudržela, předjela mě Darja Domračevová. Ale i to třetí bylo krásným zážitkem a začátkem našich dalších úspěšných štafet.
2.Která vzpomínka ze všech ženských štafet minulé zimy je pro vás nejkrásnější?
Puskarčíková: Právě ten Hochfilzen. Bylo to naše první pódiové umístění. Pak přišla i vítězství, ale ta první bedna to všechno rozhoupala.
Vítková: Naše první vítězství v Oberhofu. Jak jsem v posledním kole nastoupila Bescondové a ujela jí.
Soukalová: Ruhpolding. To byl jen a jen náš závod, jiné týmy neměly šanci a my vyhrály víc než o minutu.
Landová: Oslo. Když jsem dala dvě nuly, vypálila jsem ze střelnice a smála se. Naši mi říkali, že to bylo vidět i v televizi. A Elisa Gasparinová mi pak povídala: Ty ses smála celou tu rovinu.
EUFORICKÉ CHVÍLE. Radost z triumfu v Ruhpoldingu (vlevo) a stupně vítězů a druhé místo v Anterselvě (vpravo)
3.A nejbláznivější vzpomínka?
Landová: Ruhpolding. Jak jsem tam ležela na ležce a za žádnou cenu jsem promrzlýma mokrýma rukama nemohla uchopit náhradní náboj, abych ho konečně dala do komory a dobila.
Vítková: Když jsem v Ruhpoldingu na čtvrtém úseku dostala štafetu s náskokem 1:20 minuty a trenér Jiřík Holubec na mě na trati křičel: Já bych ti řekl, jak daleko jsou za tebou ty ostatní, ale pořád nikdo další nejede.
Puskarčíková: Vítr v Anterselvě. A Gábina, jak tam ve větrných poryvech dělala při stojce dřepy.
Soukalová: Mé dřepy v Anterselvě. Tam byl takový vítr, že jsem do poslední chvíle věřila, že ten závod zruší.
FAVORITKY. Světelná tabule v Kontiolahti představuje nejlepší ženskou štafetu zimy
4.Co si pamatujete z oslavy malého glóbu na konci sezony v Chanty Mansijsku?
Puskarčíková: Jak jsem se tam dokrmila. A jak Rusové tu oslavu pojali. Skončila základní ceremonie a najednou číšníci začali chodit s podnosy, na kterých měli deset lahví vodky.
Soukalová: I když mám údajně povahu strašného party queena, tak jsem tam ten malý glóbus ani moc neoslavila. Výjimečně. To byl totiž jediný mejdan v roce, kde jsem byla přeslušná. Nejspíš proto, že jsem tam měla nějaký záchvat.
Vítková: Z mého pohledu byla ta oslava trochu pokažená. Převzala jsem malý glóbus a hned jsem šla na hotel, protože jsem po posledním závodě byla celá potlučená. Ale každopádně to byl krásný pocit, když nás vyhlásili a my jsme kráčely na pódium, abychom tam před všemi dalšími oceněnými převzaly ten glóbus.
5.Co se ve vašem životě za ten poslední rok nejvíc změnilo?
Puskarčíková: Mám bakalářský titul u jména. Jinak vše při starém.
Landová: Dokončila jsem bakalářské studium a díky tomu se mi pořádně ulevilo. A jedu dál na magistra, později bych se už k tomu nedokopala. Zároveň jsem se snažila změnit uvažování v hlavě, tak uvidíme, jestli se to na něčem odrazí nebo ne. Kromě toho jsem se konečně odhodlala dodělat si papíry na motorku, která je mým největším koníčkem. Takže teď už nejsem motorkářkou jen duší, ale i tělem. Mám Hondu CBF pětistovku, pořídili jsme si ji napůl s taťkou.
Vítková: Celkově jsem celá spokojená a nic mi nechybí. A začala jsem na podzim školu, Masarykovu univerzitu v Brně, obor regenerace a výživa ve sportu. Budu poradcem přes výživu.
Soukalová: Jsem cílevědomější než předtím. Jinak platí, že všechno je, jak má být, v rodině i ve zdraví. Vlastně ještě něco: Jsem mnohem víc pořádkumilovnější než dřív. Líbí se mi, když jsou věci uklizené. Petr (přítel Petr Koukal) je naštěstí na pořádek pedant a doma má všechno srovnané pěkně v komínkách. Ale i mě se to začalo líbit. Což mám asi po mámě.
JE TO TAM. Veronika Vítková zvedá ruce - česká štafeta slaví v Oslu další triumf.
6.V čem jste nyní rozumnější?
Vítková: Já jsem furt stejně rozumná.
Soukalová. Zkušenostmi v závodech - i v životě. Doufám.
Puskarčíková: Já a rozumná? Sice stárnu, ale furt si připadám na patnáct.
Landová: V náhledu na život. Umím si vážit i maličkostí. Vždycky si snažím najít radši nějaké pozitivum, než abych truchlila nad tím, že se mi závod nepovedl. Spousta věcí v životě je důležitějších a já už mám hodnoty stanovené někde jinde.
7.V čem jste naopak pořád stejně nenapravitelné?
Landová: V mém tvrdém životním realismu. Nežiju v žádné pohádce, nenosím růžové brýle. Vím, jaký ten svět je.
Puskarčíková: Ve zbrklosti a roztržitosti. Třeba i při střelbě, kdy zatáhnu za spoušť moc brzo.
Vítková: Nepohrdnu sladkým. Občas mám pocit, že těch sladkostí jím až moc. Když na to přijde, zmizí ve mně najednou i celá čokoláda.
Soukalová: Trošku mám pořád problémy se svojí nedochvilností. Na tiskovku po stíhačce jsem sice dorazila první, ale nejspíš omylem. A jsem i zmatkař, což se nejspíš nikdy neodnaučím.
8.Která ze tří ostatních členek štafety se za poslední rok podle vás nejvíc změnila?
Vítková: Všechny jsme zůstaly stejné.
Puskarčíková: Těžko říct. Asi nikdo. Gabča je pořád zapomnětlivá a chodí občas pozdě. Jíťa pořád furt stejně syslí jídlo. Jen Hujer (jedna z přezdívek Veroniky Vítkové) už takovým Hujerem není, z deseti tréninků nepřijde jako první na všech deset, ale jen na devět.
Soukalová: Všechny čtyři jsme zůstaly stát nohama pevně na zemi. Možná Verča se změnila. Vypadá mnohem spokojenější a usměvavější. Vyřazuje z ní taková klidná aura.
Landová: Verča je jiná. Je opravdu vidět, že je šťastná.
ŽENSKÁ ŠTAFETA V CIVILU. Zleva Gabriela Soukalová, Veronika Vítková, Eva Puskarčíková a Jitka Landová.
9.Co jste už naučily Zdeňka Vítka, vašeho kouče?
Landová: Být občas vrbou. Umět naslouchat.
Vítková: Zjistil, že s ženskejma to není úplně jednoduché.
Soukalová: Učily jsme ho větší trpělivosti. Ale po letech u biatlonu už je zvyklý na všelicos. Je to člověk do nepohody.
Puskarčíková: Trpělivost na nás potřebuje. Naštěstí má silné nervy. Nepamatuju si, že by na nás někdy zakřičel. Mě nejvíc potrestá, když mlčí. Hrozně mě totiž mrzí, když je smutnej nebo naštvanej. Takže to jeho mlčení je pro mě ještě větším trestem, než kdyby mě seřval.
KOUČ. Zdeněk Vítek na střelnici při štafetě v Anterselvě
10.Jak vás naopak Zdeněk Vítek vychovával a obracel k obrazu svému?
Soukalová: Svými zkušenostmi. Detaily, ze kterých můžeme těžit.
Vítková: Tím, jak se zaměřil na naši techniku na lyžích. Od chvíle, kdy s Blekym (Zdeňkem Vítkem) trénujeme, tak na ní hodně pracujeme.
Landová: Hustil do nás spoustu kilometrů, vystřelených ran i mouder.
Puskarčíková: A říká nám, že nejhorší je smrt z vyděšení.
