Ale je to tak, uvěřte tomu.
Snažím se, ale spíš je to pro mě jako sen. Asi si to uvědomím až někdy později, dlouho po závodě.
Jak těžké je uvěřit splněným snům?
Hodně. Já jsem nikdy nevěřila, že bych mohla být ta vyvolená, co by česala nějaké úspěchy, takže teď jsem hrozně ráda.
Vzpomenete si, kdy jste si byla dnešní medailí jistá?
Abych pravdu řekla, ještě v průběhu závodu jsem nevěřila, že bych mohla skončit do třetího místa. Doufala jsem v první pětku. Potom se naděje zvětšovala. Ale snažila jsem se to vnímat co nejmíň. Řekla jsem si, že si raději z cíle zajdu do buňky udělat takové ty běžné věci po závodě a potom že se zkusím podívat, jestli to bude na nějakou placku stačit. Tajně jsem doufala a ono to nakonec vyšlo. Je to super.
A na samém konci tak složité sezony máte i vaši první individuální medaili z mistrovství světa...
To je pro mě hrozně velké překvapení. Vážně, obrovské překvapení. Zvlášť po téhle sezoně, během které jsem byla pro spoustu lidí terčem kritiky a kterou jsem se nejvíc protrápila. Je to pro mě hrozné zadostiučinění, že jsem těm zlým jazykům zavřela ústa.
Srážela vás ta kritika?
Víte, mě se hrozně líbí jedno čínské přísloví, které praví: Kdo mi lichotí, je mi mým nepřítelem, a kdo mě kritizuje, je mým učitelem. Asi tak to beru.
Co vás dnes při závodě nejvíce bolelo?
V posledním a předposledním kole nohy, přímo hrozně. Já už jsem pak sotva jela a dalo mi zabrat posunout tu jednu nohu před druhou. A z posledního kopce si toho už moc nepamatuju. Na té rovině to se mnou už bylo vážně zlé, snažila jsem se tedy vložit do každého kroku co nejvíce síly a myslela na lidi, které mám ráda, že jim chci udělat radost.
Pak přišel cíl a vy jste padla jste na sníh...
To bylo strašné. Potom se mě ptali, jakou ránu jsem netrefila. A já nebyla schopná odpovědět, protože si ji vůbec nevybavuju. Já už byla tak hotová, že jsem si myslela, že tam při té poslední stojce nechám čtyřku.
Čekala jste, že by vás o zlato mohla ještě připravit právě Jurlovová?
Pravdou je, že do ní bych to tedy neřekla. Ale ona je moc milá, pořád se usmívá. Takže tak to prostě je a já jsem vděčná, že jsem si mohla tu stříbrnou třešničku utrhnout taky pořádně vysoko.
Zlato má naopak žena, která je až 61. ve Světovém poháru.
Je to neskutečné, ale i hrozně hezké. Ve kterém jiném sportu by se mohlo stát, aby se takhle pořadí promlelo? No není to bezvadné? Na biatlonu je krásné, že i když nejezdíte právě top běžecké časy, jako je letos nejezdím já, tak i s povedenou střelbou můžete být na pódiu.
A teď se můžete těšit i na oslavnou večeři. Jaká bude?
Uvidíme, co nám pan kuchař připravil. Je to strašné brát ho s sebou, protože jsem už dlouho nezažila někoho, kdo by líp vařil. Vše co udělá, je tak dobré, že mě musí držet, abych to nesnědla za víc lidí.
To nedělejte. Ještě není konec, dva další závody čekají...
Ale já už jsem hlavou někde na prázdninách. Já už to tady prostě dojedu tak nějak pro radost, nic už nehrotím jako předtím. Věřím však, že se teď povezu na vlně úspěchů. Také ve štafetě přece máme dost slušnou šanci. Porveme se s holkama o ni.
Udržíte tedy ještě koncentraci?
Věřím, že s tím nebudu nijak přehnaně laborovat. Jednou to vyjde, jednou ne, ale já jsem ráda, že to vyšlo zrovna mně, tady a teď. Že mi bylo dovoleno nahlédnout až do takových výšin. Jak se znovu ukázalo, Ondra Rybář, který celou mou přípravu letos řídil, umí formu naplánovat tak, aby z toho na velkých akcích byly ty třešničky.
