Vstává v sedm ráno a ještě před snídaní vyráží z hotelu. „Běhám tak patnáct minut, zatahám si za gumy a po osmé jdu snídat,“ líčí Eva Puskarčíková.
Připraví si věci na závod – a čeká.
Přijdou? Nepřijdou?
Kdo má přijít?
No přece dopingoví komisaři.
Systém funguje následovně: v každý závodní den je přesně určen čas, kdy se komisaři mohou dostavit na týmové hotely k přepadovým kontrolám. Například od 8.45 do 9.00. Žádné ohlášky, rovnou zaklepou na pokojové dveře.
„Sedíme tam, batoh sbalený a brýle na hlavě, abychom s nimi mohli případně rovnou odjet – a modlíme se, aby nepřijeli. Protože v tom případě si můžeme ještě tak na tři čtvrtě hodiny dáchnout, než je týmový odjezd na závodiště.“
Pokud si je naopak komisaři vyberou, musí s nimi okamžitě odjet do centra, kde mají vyhrazeny místnosti na testy. Ty jsou letos zdlouhavější než loni. „Dřív jsme vyplnili jen krátký dotazník: Jaké berete léky? Podstoupili jste nějaké krevní transfuze? Zato teď je otázek mnohem víc a zaberou tak deset minut. Zavádějí nám totiž biologické pasy.“
Před závodem je biatlonistům odebírána pouze krev. „Moči by se nemuseli dočkat včas – nebo by závodník nemusel stihnout start.“
Z českého týmu byly hned zkraje Světového poháru odvezeny na odběry Vítková, Soukalová i Landová. „Takže brzy dojde řada na mě,“ byla si už v Hochfilzenu jistá Puskarčíková.
Na pokoji v Pokljuce.
Když lyže vržou a pískají
Pokud opouštějí hotel až s týmovým mikrobusem, vyrážejí dvě hodiny před startem. V Hochfilzenu je u tratí vítaly nádherné buňky. Rakušané areál kvůli mistrovství světa 2017 za 21 milionů eur zmodernizovali, a tak měli v buňkách poprvé k dispozici i sprchy. „Zbytečně,“ říkal Ondřej Moravec, raději se osprchují v klidu na hotelu.
„Zato jim tam v buňkách chyběly háčky a věšáčky na věci. Asi už jim na ně nezbylo,“ směje se Puskarčíková.
Na testování lyží berou servismani okolo šesti párů od jednotlivých závodnic. „Než na test přijdu já, mají už kluci ze servisu vybrané finální dva nebo tři páry a o těch spolu diskutujeme,“ líčí Puskarčíková. „Jde také o můj pocit. Vnímám skluz lyží, jestli drhnou, pískají, nebo na sněhu vržou. Když jsou dvoje lyže na dojezd podobné, beru si ty pocitovky.“
Po půlhodinovém testování nadchází čas nástřelu. Jeho průběh ovlivní počasí i střelecká pohoda. „Může se stát, že dám čtyři položky, jdu se projet, vrátím se a ověřím si střelbu ještě na dvou položkách. Nebo se s tím trápím, pořád se nemohu srovnat do polohy a dám při nástřelu i osm položek.“
Zbývají poslední minuty před startem. Očipovat se, nechat si označit zbraň i lyže. V koridoru u startu má k ruce fyzioterapeutku, pobíhá dozadu a dopředu, aby zaktivovala tělo.
Pak závodí. Letos zatím třikrát na bodech a luxusně na prvním úseku štafety, vždyť v Hochfilzenu ho i s dvojím dobíjením ovládla. „Běžecky jsem se proti loňsku posunula, zato střelbu ještě potřebuju zpřesnit.“ Nejbližší příležitost dostane dnes při sprintu v Pokljuce.
Eva Puskarčíková předávala po prvním úseku štafety v Hochfilzenu Gabriele Soukalové na prvním místě.
Za cílem vrátí servismanům závodní lyže, vezme si tréninkové, půl hodiny se na nich vyjíždí – a zároveň sama v sobě pitvá, co mohla udělat lépe. S trenérem Vítkem nastane čas na důkladnější rozbor teprve později v hotelu.
Aby Zdeněk Vítek alias Bleky zvedl hlas, žádná z nich neuslyší, i když tým pěti žen občas zkouší jeho trpělivost. „Naštěstí má Bleky silné nervy,“ ocení Puskarčíková. „Nekřičí na nás. Mě nejvíc potrestá, když po závodě mlčí. Hrozně mě totiž mrzí, když je smutnej nebo naštvanej. Takže to jeho mlčení je pro mě ještě větším trestem, než kdyby mě seřval.“
Studium, omalovánky nebo historický román
Omalovánky pro dospělé. Eva Puskarčíková u nich vysedává u nich ve volných chvílích. „Pomáhají mi soustředit se. Je to lepší než čučet do mobilu nebo počítače,“ říká.
V průběhu pohárového kola, pokud ji následujícího dne čeká další závod, nechodí na rozdíl od některých kolegyň na večerní masáže. Raději se na 40 minut nasouká do lymfatických nohavic, jde se projít, pustí si nějakou komedii, prospí se, uklidňuje se u omalovánek pro dospělé nebo studuje.
Na Masarykově univerzitě v Brně završila bakalářské studium oboru speciální edukace bezpečnostních složek. Dalším „terčem“ je nyní magisterský titul.
Obor si však změnila na učitelství. „Ten původní byl při biatlonu kvůli nacvičování bojových sportů časově příliš náročný. Takže jednou ze mě bude učitelka tělocviku. A když mě děti naštvou, budu mlčet,“ rozesměje se. „I když já bych asi mlčet nevydržela.“
U večeře vybíravá není. „Tedy pokud na jídelníčku nejsou houby, játra nebo tlustá masa.“ Závěr dne si dovede představit s knihou, v oblibě má ty od Vlastimila Vondrušky aneb od detektivek a Přemyslovské epopeje až k té husitské.
S usínáním bývá potíž, po závodech se občas převaluje klidně až do půl druhé v noci. „Loni jsem v Östersundu před stíhačkou spala dokonce jen dvě hodiny. Strašně mě bolely nohy a vůbec jsem nevěděla, jak si lehnout, i když jsem je opírala o zeď a pořád se otáčela.“
Aby ji vzápětí uprostřed noci probudily křeče z hladu jako Gabrielu Soukalovou, dosud nezažila. „Ale když dlouho nemůžu usnout, musím si dát třeba banán.“
