"Zkoušel jsem to, ale pak jsem se z toho půl roku dostával. Všechno mám zničené," říká Kropilák. Kudrnatý, vytáhlý, hubený. Tak si ho možná pamatujete. A taky technický pivot s věčně ovázanými koleny.
"Tak jsem odehrál půl kariéry. I dneska, když jdu na lyže, musím mít tejpy," říká nakrátko ostříhaný muž. Na mistrovství Evropy 1985 vedl tým jako kapitán. Až ke stříbru. "Ten nejkrásnější pocit byl, když skončilo semifinále se Španělskem. Když bylo jasné, že budeme nejhůř druzí. Lidi z hlediště a kamarádi z Bratislavy na nás naskákali," říká.
A to ještě Československo teprve čekalo finále proti Sovětům. Pomyslel Kropilák na zlato? "Věděli jsem, že Sověti jsou strašně silní. A popravdě, po těch oslavách jsem to ani nepředpokládal. Někteří jsme to možná přehnali. I když první poločas jsme odehráli dobře," vypráví.
"Ale, před zápase i po něm mohla být sranda. Když se hrálo, tak se hrálo. Na place jsme se semkli."
Na šampionátu měl 30. narozeniny. Profesionálně hrál pak do 40. Ale na mistrovství byl československý tým považován za mužstvo veteránů. "Možná i proti nás ostatní podcenili.
A my jsme se semkli. Já se jako veterán nikdy necítil," říká „Killy“.
Kropilák dostal přezdívku podle slavného lyžaře. Lyžoval na sjezdovkách i běžkách, pak plaval. Teprve poté se dostal na škole k basketbalu.
Po montrealské olympiádě měl být prvním Čechoslovákem, jehož režim oficiálně pustí do zámoří na univerzitu. Studovat a hrát basketbal. Jenže Kropilák si zranil koleno.
A tak studoval dva roky architekturu a pak práva. Dnes se mu právnické vzdělání hodí. Po stříbrném šampionátu odešel do ciziny, v roce 1996 se vrátil na Slovensko. Tři roky pomáhal Interu Bratislava jako manažer, pak se stal prezidentem klubu.
"Nejhorší je, že jsem se pak neměl čas věnovat se basketbalovým věcem, protože se to zvrhlo jen ve shánění peněz," říká.
A ještě víc trpěl v hledišti. Na Slovensku hledá tamní basketbalista století svého nástupce. Pár jich zkoušel vychovat. I z vlastního syna Braňa, který však basketbalu nechal.
Práci v Interu teď musel Kropilák opustit, necelý měsíc je poslancem slovenského parlamentu za stranu ANO, kterou spoluzakládal. Jako manažer neměl šanci ovlivnit dění a změny ve slovenském sportu. Proto se dal do politiky.
"Aby se zlepšily podmínky. Školy a hřiště chátrají, místo nich se staví supermarkety," říká 15násobný člen výběru Evropy.
V parlamentu si jako nováček zvyká. "Co mě překvapilo? Zvenku to vypadá, že v parlamentu jdou všichni proti sobě. Ale tak to není."
