Přitom v září, kdy Žabiny s nebývale výraznými posilami podlehly v kvalifikaci o Euroligu španělské Zaragoze, se zdál celý ročník zmařený. Místo toho se brněnský celek ode dneška porve s USK Praha o titul a navrch dva jeho „produkty“ míří za snem do americké WNBA.
„Chápu pohled, že se na startu sezony něco nezdařilo. Ale někdy je to tu až nevděčné, druhé místo v Česku je tu bráno jako samozřejmost,“ říká 41letý Pruša.
Právě prožíváte skvělé období. Vrátil jste se k reprezentaci do 20 let, Žabiny jsou opět ve finále a Eliška Hamzová s Emmou Čechovou, které jste trénoval, míří do Ameriky. Co z toho považujete za největší úspěch? Když se vrátím k té náročné první polovině sezony a k určitému zemětřesení v kádru, které přišlo po velkém zklamání, jsou to tři příjemné momenty. Přestože jsou všechny spojené s basketbalem, každý je z trochu jiné oblasti. Proto je teď těžké hodnotit, co je víc a co méně. Každopádně jsem rád, že se to na konci sezony tak nějak propojuje – nejen práce v rámci jedné sezony, ale i ta dlouhodobá.
Eliška Hamzová ze Žabin Brno vymýšlí, kudy přes Elišku Kubíčkovou z SBŠ Ostrava.
Co vás přimělo, abyste vzal vedení českého týmu do 20 let?
Když jsem končil u U19, bylo to po deseti letech v kuse u mládežnických reprezentací. Vyhodnotil jsem si, že těch deset let je symbolické číslo a že tato etapa je pro mě uzavřená. Mělo to ale tři roviny. První je, že reprezentace se neodmítá, je to čest a privilegium, pro mě absolutní vrchol. Druhá rovina je, že jde o tým, se kterým jsem pracoval dva roky předtím, což na miskách vah hrálo roli. Už u U18 jsme postoupili z evropské divize B do áčka. A v neposlední řadě to beru i jako určité splacení důvěry, kterou jsem od federace za těch deset let dostal. Situace pro ni nebyla jednoduchá, rozhodovalo se rychle, takže to vnímám i jako pomoc v dané chvíli.
Je před vámi podobný cíl jako v kategorii U18, tedy pokus o postup z druhé divize mistrovství Evropy mezi elitu?
Teď je to vlastně stejné jako před dvěma lety, kdy jsme v Rumunsku bojovali o postup. Cílem je znovu ho vybojovat, tentokrát v kategorii U20.
Pracovité naděje, které by mohly být i drzejší. Ptáčková o Hamzové a Čechové |
Pojďme k Žabinám. Začátek sezony jste sám označil za velké zklamání, daří se vám ho postupně zahánět?
Určitě. Já jsem to označil jako neúspěch z našeho pohledu. Samozřejmě se na to všichni dívají tak, že to bylo neúspěšné hlavně proto, že jsme byli velmi blízko tomu, přes Zaragozu přejít, a bylo to opravdu bolestivé. Na druhou stranu je pro nás důležitý kontext. Zaragoza se v pátek prala o účast ve finále Euroligy a z hlediska rozpočtu, podmínek a celkového zázemí je úplně jinde. U nás přišly turbulentní změny v kádru, některé hráčky odešly přesně podle nastavení jejich smluv, takže to období bylo velmi náročné.
Teď jste v pozici, na kterou jste si už „zvykli“ a do které vás všichni automaticky staví. Jste opět vyzyvatelem USK Praha ve finále.
To přesně sedí. Všichni v podstatě počítají s tím, že druhé místo je naše, a vlastně ani není bráno jako úspěch, ale jako samozřejmost. Je to náročné a často i nevděčné, bere to hodně energie, v určitém smyslu i zdraví. Na druhou stranu je privilegium být v Žabinách a já to tak vnímám. Je to pro mě čest, stejně jako pro všechny, kteří tu pracují. O to víc pak vnímám hodnotu letošního finále v kontextu všeho, co mu předcházelo.
Jak se za těch deset let vašeho působení proměnila pozice vůči USK? Navenek je pořád stejně velkým favoritem. Když se na to podívám v průřezu těch deseti let, tak jsme se posunuli z pozice, kdy jsme nemohli konkurovat, do pozice, kdy můžeme. Je to specifické v tom, že proti tomuto soupeři se od nás vlastně nic neočekává, ale zároveň jsme se etablovali jako hlavní vyzyvatel, takže už nejsme úplní outsideři. Já to ale beru tak, že mým úkolem je vyhrávat zápasy včetně těch, kde nejsme favoritem. V tom je ten hlavní rozdíl. Posun tam určitě je, ale pořád rozhodují detaily a musí do sebe zapadnout spousta věcí.
Viktor Pruša se pokouší ovlivnit hru Žabin Brno.
Jak těžké je stát proti výrazně silnějšímu soupeři a kde se bere motivace?
Jednoduché to není. Uvnitř organizace máme nastavené určité principy a standardy, které se snažíme dodržovat. To, podle čeho se navenek hodnotí úspěch nebo neúspěch, je sice výsledek, ale pro nás je klíčové dělat maximum v rámci těchto principů a pak uvidíme, na co to bude stačit. Nejhorší by bylo se tím nechat svazovat nebo hledat výmluvy. Motivace samozřejmě není jednoduchá, ale pracujeme na ní celý rok. Profesionalita podle nás znamená vyhrávat zápasy, které vyhrát máme, a zároveň dokázat překročit vlastní stín tam, kde se to od nás tolik nečeká. Je to proces.
Teď je před vámi finálová série, ale jaká je vize pro příští rok?
Teď máme všichni v hlavě čistě finále, samozřejmě ale musíme plánovat i dopředu. Vůle hrát Euroligu je stoprocentní, to určitě platí. Zároveň ale teď nejsme schopni odhadnout, jakou cestou by to mělo být – jestli přímo v základní části, nebo přes kvalifikaci jako nasazený tým, kde bychom se mohli vyhnout soupeřům typu Zaragozy. Stejně tak ale existuje varianta, že budeme nenasazení.
Funguje český ženský basketbal pořád hierarchicky? Jste ten mezistupeň, kam chtějí hráčky jít, než odejdou do zahraničí?
Myslím si, že bohužel se to spíš posouvá dolů. Hodně do toho vstoupila kolektivní smlouva v WNBA a obecně dění kolem ní. Přibývají další americké projekty. Zároveň je českých hráček málo. Tím, že jich je čím dál méně, jsou kluby nucené zvyšovat finanční nabídky. Dřív platilo, že když se řeklo „Žabiny mě chtějí, půjdu tam a vyhraju se“, mělo to velkou váhu. Myslím si, že pořád nějakou má, a snažíme se, aby to tak bylo, ale už to není takové jako dřív. Projekty v USA a další příležitosti odvádějí hráčky, takže se v Evropě uvolňuje prostor, ale zároveň se vytrácí ten přirozený krok, kdy se hráčky nejdřív vyhrály a získaly zkušenosti. To se podle mě už tolik neděje a upřímně mě to trápí.
Naplno i v tréninku! radí poslední Češka v WNBA. Hamzová na cestu za moře vyspěla |
Kolik práce dá dostat dvě hráčky na práh WNBA, jak se to před pár dny podařilo?
Nechci, aby to znělo příliš skromně, ale tohle je moje práce – dostat hráčky na takovou úroveň. Samozřejmě je za tím hodně práce, nejen mojí, ale i celého klubu a dalších trenérů, kteří se na jejich rozvoji podíleli. Je to ale velmi potěšující a zároveň zavazující pokračovat v té práci minimálně stejně dobře, spíš ještě lépe. Upřímně, kdyby nám někdo řekl, že nastane situace, kdy se dvě hráčky, které prošly výrazně Žabinami a mým vedením, dostanou na práh WNBA, bral bych to jako velkou čest a profesní úspěch. Není to o penězích ani o egu. Pokud má mít trenér nějakou nefinanční odměnu, tak je to právě tenhle proces, kterého si při zpětném pohledu opravdu vážím.
Čím se Emma Čechová a Eliška Hamzová odlišují od ostatních hráček? Neštítí se práce, která není na první pohled vidět. Odvádějí tu „černou práci“ – obrana, doskoky, kontakt, práce pro tým. V tomhle jsou si velmi podobné a myslím si, že právě tím se odlišují od řady soupeřek. Nyní to musí prodat. Ustát tréninkový kemp, kde hráčky musí v krátkém čase ukázat maximum a kde se rozhoduje o jejich další budoucnosti, je náročné. Právě mentální odolnost je něco, na čem je potřeba dál pracovat. Hráčky mají svůj další krok jasně daný.
Hamzová o nabídce z WNBA: Docela šok, mám i obavy. Zaujalo je, že jsem atypická |
Jaký bude ten váš?
Souvisí to s tím, co jsem říkal o motivaci. Pro mě je po zkušenosti s Euroligou hlavním cílem právě návrat do ní a dlouhodobé ukotvení klubu na této úrovni. Chci, abychom tam nebyli jen nárazově přes kvalifikaci, ale abychom se stali stabilním a respektovaným klubem. Reprezentace je pro mě obrovská čest a privilegium, to je absolutní vrchol. Ambici posouvat se dál samozřejmě mám, ale nechci nic tlačit na sílu. Chci, aby to vycházelo z práce. Důležité pro mě je i to, aby hráčky, které projdou klubem, pokračovaly dál – nejen do WNBA, ale i do kvalitních evropských soutěží a dobrých organizací. To je pro mě důkaz, že ta práce má smysl.
Dá už se říct, že jste vy a Žabiny spojenými nádobami?
Není to nastavené tak, že bych začal trénovat v Žabinách a měl tu kariéru i zakončit. Dokud budu cítit, že to má progres, rostoucí tendenci a každou sezonu se v něčem posouváme, tak mi to dává smysl. Zároveň zkušenosti ze zahraničí nebo z Euroligy jsou něco, co trenéra posouvá a rozšiřuje mu obzory, takže jsem tomu otevřený
