Nyní se však český basketbal musí obejít bez ní. Dvaatřicetileté hráčce ubývala motivace, naopak přibývaly potíže s kolenem. "Můj rehabiliťák mě upozornil, že pokračovat by znamenalo velké riziko. Koleno mám tak opotřebované, že mi hrozí artróza, kvůli které bych ani nemohla běhat se svými dětmi," líčí Večeřová.
Uplynulá sezona, v níž po dvou letech v cizině došla s brněnským Valosunem ke čtvrtému místu v lize, tak byla její poslední. "Je příjemné se živit něčím, co člověka baví a odmala je to jeho koníček. Ale tuto sezonu jsem se utvrdila v tom, že to není jen sranda, ale je to pořád i o stresu," vypráví rodačka ze Šumperka.
V čem spočíval ten stres?
Člověk pořád přemýšlí o hře, dělala jsem přípravy na zápasy, pořád jsem se snažila do toho něco přinést a už mě to hodně vysilovalo. Já jsem člověk, který nikdy nic nedělá polovičatě, takže jsem si říkala, že je to někdy i o mentálním zdraví. Proto už jsem ani nešla do nároďáku, i když ty dva měsíce bych ještě mohla zvládnout. Ale už ani nevidím žádnou další motivaci.
Laik by si přitom řekl, že ve Valosunu, který není tolik na očích, vás tolik stresu nepotká...
Nemůžu říct, že by na mě někdo vyvíjel tlak, v tom žádný problém nebyl. Spíš si kladu hrozně velké nároky sama na sebe. Tím, že mám nějaké jméno, tak každý čeká, že to Večeřová spasí, a mně by bylo líto, kdyby se zápas nepodařil a lidi si říkali: Ježišmarja, co ta dělala v nároďáku? Já nedokážu jen tak si jít zahrát basket, zvlášť když do toho klub dává peníze a vždycky jde o výsledky. Dokud jsme první půlku sezony hrály dvakrát za týden, tak mě to opravdu bavilo a byla jsem v pohodě. Ale ve chvíli, kdy jsme hrály čtyři zápasy týdně, už toho bylo moc a člověk toho měl plné brejle. Zároveň to někdy byl boj s větrnými mlýny.
Ivana VečeřováNarodila se 30. března 1979 v Šumperku, kde také začala s basketbalem. Po hostování v Olomouci a dvou letech v Přerově strávila 11 let v brněnských "Žabinách", s nimiž pokaždé slavila titul. Následovaly sezony ve Valencii, Galatasarayi Istanbul a Valosunu Brno. S reprezentací získala stříbro na mistrovství světa i zlato a stříbro na mistrovství Evropy, dvakrát si také zahrála na olympiádě. |
V jakém ohledu?
Když jsme hrály skupinu A2, tak některé spodní týmy cítily, že na to nemají fyzicky, výškově nebo zkušenostmi, tak se místo hraní pořád drželo a strkalo. Někdy jsem si říkala, proč si nemůžu normálně zahrát basket.
Jak poslední sezonu hodnotíte z osobního i týmového pohledu?
Kdyby mi někdo před třemi měsíci řekl, že skončíme třetí, tak bych tomu nevěřila, protože jsme na tom byli opravdu špatně. Nakonec tým hráčsky na bronz opravdu měl, jenže celý rok jsme naopak neměli žádnou koncepci. Tři měsíce začaly holky bez nás s Mílou Svobodovou, a když jsme přišly, tak měl trenér Veselý úplně opačnou koncepci všech řešení situací, než na co jsme byly z brněnského basketu zvyklé. Než jsme stačily pochopit, která bije a co dělat, tak nám to dělalo velké problémy. Pak se trenér vyměnil, ale tým už to nestačil dohnat, protože čas na práci byl krátký. To mě mrzí, protože si myslím, že se s tím týmem dalo udělat daleko víc práce.
Jakou jste vlastně měla v týmu roli? S vašimi zkušenostmi se dá čekat, že jste v šatně jen potichu neseděla.
To je těžké. Po třech měsících, co holky s trenérem něco nacvičovaly, jsem nemohla přijít a říct: Hele, tohle bychom měly dělat jinak. Já jsem navíc člověk, který se rád přizpůsobí, vyslechne si jiné názory a přemýšlí nad nimi. Na každém systému se dá najít něco dobrého, akorát to člověk musí mít zažité a v krizové situaci mu to musí sepnout. A na to je potřeba trénovat dva tři měsíce, aby to bylo zautomatizované. Zatímco my jsme přišly a najednou jsme musely jít úplně opačným směrem, než na co jsme byly zvyklé.
Užila jste si aspoň, že po dvou letech v cizině zase můžete hrát doma? Zvlášť o působení v Turecku jste říkala, že nebylo zrovna ideální.
Já beru všecko jako zkušenost, a i když mi přítel říká, že jsem hrozný pesimista, tak si na všem najdu něco dobrého a špatného. Takže bylo fajn být zase zpátky, ale musím říct, že po těch dvou letech v cizině člověk ztratil veškeré kontakty a domácí návyky. Trvalo rok, než jsem se do toho zase dostala.
Už jste vnitřně smířená s tím, že vám začíná jiný život než basketbalový?
Určitě by byla hloupost a bylo by mi líto odejít z basketbalového světa úplně, takže bych minimálně chtěla s nějakým klubem spolupracovat. Myslím si, že nějaké zkušenosti mám, takže to ještě může být zajímavé.
Máte představu, co byste chtěla dělat?
Kdybych věděla, co budu dělat v budoucnosti, tak bych byla nejšťastnější člověk na světě. Myslela jsem si, že se za ten poslední rok někam nasměruju, ale zjistila jsem, že směr, kudy jsem se snažila jít, rozhodně dobrý není. Takže hledám pořád dál. S mou povahou by asi bylo nejlepší jít na osm hodin do kanceláře, vrátit se domů a mít čistou hlavu. Ale zase by mi bylo líto začít ve dvaatřiceti úplně od nuly, zatímco v basketu už jsem toho hodně zažila a můžu toho daleko víc nabídnout. I když na druhou stranu mi lidé říkají, že s vystudovanou vysokou školou ekonomickou by byla škoda se třeba jenom věnovat dětem.
Takže zvažujete, jestli vás víc láká běžný život, nebo zda pokračovat v tom sportovním?
Já vím, že hlavní trenérka být nemůžu minimálně deset patnáct let, než bych se vypracovala z asistentky. Nedokážu úplně vést tým, ani mi nedělalo moc dobře, když mě někdy zvolili zástupcem kapitána. Nejsem člověk, který by dokázal přijít, bouchnout do stolu a říct: Tady bude klid. Takže bych se chtěla spíš poohlédnout po nějaké manažerské činnosti. Nápadů mám několik, ale na všech těch postech je omezený počet míst. Nemůžu čekat, že někam přijdu, řeknu, že jsem Večeřová, a oni mi hned otevřou dveře. Chci dělat věci, které mají nějaký směr, a začít si budovat nový život stejně, jako jsem si budovala hráčskou kariéru.
Když se za ní ohlédnete, dokázala jste víc, než vás jako začínající hráčku napadlo?
To rozhodně. Pamatuji si, jak jsme ve výtahu potkali sousedku s kočárkem a ta říkala mamce: Ale nebude ta tvoje holka nikdy sportovat na vrcholové úrovni, že? Já jsem ani nevěděla, co to znamená, a říkala jsem si, že bych to ani nechtěla.
Ale pak to tak najednou přišlo.
Splnila jste si všechny hráčské sny?
Můj sen bylo hrát na olympiádě a myslela jsem, že je to nedosažitelné. Pro sportovce je fajn vidět, že když zamaká, tak se dá dosáhnout hodně věcí. Jsem ráda, že jsem byla součástí té generace, která si těch snů mohla splnit víc, než vůbec očekávala. Nikdy jsem třeba nevěřila, že bychom mohli mít medaili ze světové akce, a to loňské mistrovství světa doma jsem brala jako poslední naději a motivaci, která mi v nároďáku zbyla. Kdyby to nevyšlo, tak bych věděla, že další šance už nebude.
Takže loňské stříbro považujete za svůj největší úspěch? Co euroligový titul se Žabinami?
Tehdy jsem byla po operaci kolena a začala jsem hrát asi měsíc před Final Four. Víc si považuju úspěchů, na kterých jsem se mohla podílet. Takže mám ve svém životopisu, že jsem vyhrála Euroligu, ale byla to daleko větší zásluha ostatních holek, i když jsem jim v těch dvou zápasech Final Four trochu pomohla. Ale musím říct, že největší vzpomínky budu mít na stříbro z Evropy v roce 2003, protože to byla první velká medaile, a navíc nás posunula na olympiádu, o které jsme hrozně moc snily.
Je něco, co byste zpětně změnila, nebo byste svou kariéru klidně prožila znovu takovou, jaká byla?
Byla to hrozně dlouhá doba, takže nedokážu říct, jestli bych znovu chtěla prožít ty nervy, to už mě neláká. Spíš mi chybí různé přípravy, protože mě daleko víc baví trénovat a užívat si tu srandu než se pak stresovat při zápasech. A jestli bych chtěla něco změnit? Já beru život takový, jaký je. Dřív jsem o něm hodně přemýšlela, ale teď ho beru tak, jak přichází, a snažím se neohlížet moc za sebe. Myslím, že můžu být maximálně spokojená s tím, co jsem dokázala, a nasbírala jsem spoustu zkušeností, ze kterých můžu čerpat.
