Japonsko? Pecka!, mohl by zvolat Ladislav Pecka stylově.
„Chvíli jsem si říkal, že si žiju svůj sen,“ rozplýval se potetovaný pivot nad zážitky z druhé strany zeměkoule. Jenže aby basketbalově rostl, z Japonska se před novou sezonou přesunul do Ústí.
A když se hlásil v kabině, čtrnáct dní musel spoluhráčům vyprávět o svém exotickém angažmá. „Už jsem měl napapouškované všechno, co říkám,“ směje se.
A že toho bylo! V druholigovém týmu Toyoda Gosei Scorpions byl se svými 197 centimetry nejvyšší a vyčníval i herně. „Protože všichni až na mě pracovali, ta soutěž je amatérská. Ale já to nebral jako posun basketbalový, nýbrž posun jako člověka. Viděl jsem věci, které už v životě neuvidím!“
Šestkrát navštívil Tokio, podíval se v Kjótu na světoznámé chrámy.
„Byl jsem i na tréninku suma. Seděl jsem v rohu mezi 40 lidmi tak na dvou centimetrech a byl jsem rád, že jsem se tam vůbec dostal. Tři hodiny jsem koukal a absolutně jsem nevěděl, o co jde. Sumó je v Japonsku posvátný sport,“ poznal.
Vajíčko vyklepnuté do zmrzlinového poháru, chobotnice a další pochoutky si užíval. „Byl jsem tam přesně 100 dní. A třikrát denně jsem měl kopec rýže, 200 gramů.
Takže jsem snědl 60 kilo rýže,“ spočítal si. Vrátil se domů tenčí, vážil 91 kilogramů. „Po 14 dnech doma na gulášcích a segedínu jsem zase nabral na 98. O japonském jídle by se dalo povídat celý den!“ Dva měsíce chodil do školy a šprtal japonštinu. Jako první, ještě v kabině, pochytil méně slušná slovíčka.
Podobně jako sportovci z ciziny, kteří přijdou do Česka. „Třeba chin chin je výraz pro pánské přirození,“ chechtá se.
Ale jinak poznal pověstnou japonskou slušnost. I na hřišti. Nikdo prý neřekl rozhodčím ani slovo. Kromě trenéra - a právě Pecky.
Ladislav Pecka ještě v dresu Plzně.
„Já jsem tím známý. Asi se nepoučím. V Ústí se držím, snažím se myslet jen na výkon, na týmovou hru. A zatím nemám důvod nadávat, zatím je to paráda,“ líbí se mu nové angažmá i bouřlivé publikum.
„V Nagoji na nás chodilo 300-400 lidí, takový klídeček, žádné burcování. Sedí v klidu a zatleskají. Jsou milí! I když člověk zahrál blbě, přišli a řekli: Ganbatte. Něco jako bojuj dál. Všichni měli úsměv na rtu,“ učarovalo 23letému rodákovi z Podbořan.
Japonský basketbal jako takový však Peckovi tolik nedal. Popisuje ho jako hodně rychlý, až zbrklý.
„Kluci jsou tam houževnatí, běhaví, basket ne tak silový a ne tak vyčůraný jako v Evropě. Japonští hráči byli všude a nikde. Kam letěl balon, letěl celý tým a nikdo nepřemýšlel, že by čekal - jak se říká - v ofsajdu na přihrávku,“ líčí Pecka, který kvůli řediteli klubu hrál domácí zápasy se zahalenými kérkami. Aby je neviděl.
Domů se bývalý hráč Plzně, Vyšehradu nebo Chomutova vrátil v březnu. „Chci hrát basket na dobré úrovni, jenže v Japonsku jsem cítil určitou stagnaci. Trénink jsme měli jen dvakrát týdně. Být to profesionální a mít tam nějaké kluky z Ameriky, s kterými bych mohl trávit čas, vypadalo by to jinak.“
Teď cítí obrovskou chuť dokázat sám sobě, že může být stále lepší. „Je to vnitřní tlak. Jdu do všeho, i když to kolikrát nejde. Budu makat!“ předsevzal si. „Ústí beru jako další impuls do kariéry. V přípravě to moc nevypadalo, hledal jsem se, proti Opavě jsem se našel,“ povídal po středeční domácí premiéře, v níž nasázel 16 bodů.
Sluneta zdeptala obhájce bronzu 90:76 po prodloužení. Drama na úvod! „Byl by pech prohrát, když Opava vedla poprvé až v poslední minutě. Než Laroche trojkou vyrovnal, měl jsem srdce venku a držel si ho, aby mi neupadlo,“ vykresloval emotivně Pecka.
„Celkově jsme udělali velký posun. Hlavně v obraně. I v tom, že v přípravě jsme hráli individualisticky, teď jsme si hodněkrát půjčili balon. Loňský ústecký tým nasadil laťku vysoko, lidi jsou namlsaní. Máme teď první domácí vítězství, tak uděláme nějaký rekord. Ještě 17 výher, ať jich je o jednu víc než minulý rok!“
