Rodák z Missouri začal - stejně jako jeho šest starších sourozenců - se sportem velmi brzy kvůli nátlaku rodičů. To proto, aby netrávil čas poflakováním na ulicích. Při prvních basketbalových krůčcích, které přišly už v pěti letech, ho vedl jeho otec George L. White Sr.
Jako velký mládežnický talent si Jo Jo vybral univerzitu Kansas, se kterou měl našlápnuto k titulu v NCAA už v prvním roce na škole. V regionálním finále však Jayhawks podlehli po sporné koncovce ve druhém prodloužení univerzitě Texas Western. Na konci prvního prodloužení White proměnil s klaksonem vítěznou střelu, ale rozhodčí ji odvolali, protože údajně vyšlápl ze hřiště.
Jeden z nejslavnějších ročníků turnaje NCAA později posloužil jako předloha k filmu Cesta za vítězstvím (v anglickém originále Glory Road). Právě univerzita Texas Western celý turnaj nakonec vyhrála, když poprvé v historii spoléhala z velké části na hráče černé pleti.
White tehdy mohl jen přihlížet, tituly sbíral později. Historické okamžiky jako by jej přitahovaly.
První velký moment Jo Jo Whitea, jak ho pojali filmaři v Cestě za vítězstvím:
Po vystudování byl White nominován na olympijské hry v roce 1968 v Mexiku. Americký basketbalový tým tehdy neodjížděl jako favorit, protože účast odmítli pozdější hvězdy Elvin Hayes a Lew Alcindor (neboli Kareem Abdul-Jabbar) a nominováni nebyli třeba Pete Maravich nebo Calvin Murphy. Tým v čele s Whitem či Spencerem Haywoodem ale prošel turnajem bez porážky až do finále, kde zdolal Jugoslávii 65:50.
„Před olympiádou jsme ani zdaleka nebyli favorité na zlato. Myslím, že se s námi nepočítalo ani na medaili. Největšími favority byli Rusové, kteří ale v semifinále nestačili na Jugoslávii, a my se s nimi tak nemuseli utkat. Byli jsme maximálně odhodlaní uspět, a to byl rozhodující faktor,“ vzpomínal White ve své biografii Make It Count na turnaj v Mexiku.
Po hrách byl White draftován do NBA jasně nejlepším klubem tehdejší doby Bostonem, který měl na kontě jedenáct z posledních třinácti mistrovských titulů. Zároveň po něm toužili američtí fotbalisté Dallas Cowboys, kteří jej draftovali do NFL. White ale zvolil basketbal.
Do NBA mohl už v roce 1969, přestože neabsolvoval kompletní dvouletou vojenskou službu, protože se za něj přimluvil Red Auerbach, legendární trenér a manažer Celtics.
„Byl jsem mariňák, takže jsem byl už před tréninkovým kempem Celtics dobře fyzicky připraven. Myslím, že mi to dalo velkou výhodu a bez vojenské přípravy bych to asi jen těžko zvládl,“ vzpomíná White na předsezonní tréninkové dávky v Bostonu.
Bohužel pro Whitea se jeho příchod do celku bílozelených křížil s koncem kariéry hvězd Billa Russella a Sama Jonese, takže se Celtics první roky s novým rozehrávačem spíše trápili. Průlom přišel až v roce 1974, kdy se Boston dostal zpět do finále a v něm zdolal našlapaný tým Milwaukee s Abdulem-Jabbarem a Oscarem Robertsonem.
Ještě o dva roky dříve se White dostal až do finále dnes už zapomenutého turnaje jeden na jednoho mezi hráči NBA, ve kterém podlehl detroitskému Bobu Lanierovi. Duel se hrál o poločase pátého utkání finále NBA 1972.
V roce 1976 byl White zřejmě nejlepším hráčem utkání, které se dodnes označuje za nejlepší zápas historie NBA a bylo o něm natočeno hned několik dokumentů. Páté utkání finálové série mezi Bostonem a Phoenixem dospělo až do třetího prodloužení, ve kterém Celtics doma slavně zvítězili 128:126.
White v ten večer odehrál neskutečných 60 minut, za které byl nejlepším střelcem zápasu s 33 body a přidal i devět asistencí. Boston následně vyhrál také ve Phoenixu a získal další titul. White byl vyhlášen nejlepším hráčem finálové série.
Jo Jo White coby hráč Boston Celtics:
Dodnes zůstala Whiteovi pověst železného muže, vždyť stále drží klubový rekord v počtu utkání bez jediné absence, navíc při bezprecedentním vytížení. Dostal se až na číslo 488 zápasů, než promarodil většinu sezony 1977/78.
Kvůli neshodám v Celtics byl Jo Jo White na závěr své kariéry vyměněn nejprve do Golden State Warriors a následně do Kansas City Kings, kde také v roce 1981 ukončil svou bohatou kariéru, ve dvanácti sezonách NBA zapisoval průměrně přes 17 bodů, pět asistencí a čtyři doskoky.
Všichni si ho však budou pamatovat jako hráče Bostonu, tam také visí u stropu už od roku 1982 jeho dres s číslem 10.
Po dlouhých letech se Jo Jo White dočkal v roce 2015 i uvedení do basketbalové Síně slávy ve Springfieldu, když byl už od konce minulého století považován za jasného kandidáta, ale nominován dlouho nebyl.
Momentka z roku 2015: Jo Jo White vstupuje do basketbalové Síně slávy ve Springfieldu.
V roce 2010 podstoupil operaci mozkového nádoru, která mu následně působila komplikace až do konce života. Přesto ještě poslední roky vedl nadaci Jo Jo White Foundation pro výzkum rakoviny mozku a měl u Celtics pozici prezidenta pro zvláštní projekty a vztahy s místní komunitou.
