Rada guvernérů (tedy zástupců majitelů všech třiceti klubů) nedávno odhlasovala rozšíření ligy o další dva. Favorité jsou zřejmí. Vůbec poprvé by měl profesionální mužský basketbal zavítat do Las Vegas, ale především se vrátí do Seattlu. Symbolicky k tomu může dojít přesně dvacet let poté, co SuperSonics město kontroverzně opustili.
Guvernéři NBA jednomyslně potvrdili, že začnou oficiálně přijímat a vyhodnocovat nabídky na nové licence. A Seattle je pro ligu prioritou číslo jedna, nejen kvůli dravé technologické ekonomice tažené giganty jako Amazon či Microsoft, ale především díky své mimořádné fanouškovské základně, která basketbalem nikdy nepřestala žít.
Cena za vstup do tohoto, dosud třicetičlenného, elitního klubu se dnes odhaduje na astronomických 7 až 10 miliard dolarů. To jen dokazuje, jaký se z NBA za poslední léta stal globální byznys. V Seattlu už vzniká silná skupina investorů v čele se Samanthou Hollowayovou, která má v rukou to, co městu dříve chybělo – moderní halu Climate Pledge Arenu, kde hrají hokejovou NHL Seattle Kraken.
V Las Vegas i Seattlu už se mohou těšit, guvernéři klubů NBA schválili rozšíření |
Tento miliardový projekt vyrostl z původní Key Areny a byl postaven čistě ze soukromých peněz partnerů v čele s Amazonem. Právě tato hala, respektive její tehdejší nevyhovující stav, byla v roce 2006 hlavním důvodem, proč Howard Schultz ztratil trpělivost a tým prodal. Tehdejší majitel a zakladatel Starbucks požadoval po městě stovky milionů na její opravu, ale narazil na tvrdý odpor. „Nechtěli jsme dotovat miliardáře z kapes daňových poplatníků,“ znělo tehdy nekompromisně z radnice od starosty Grega Nickelse.
Schultz nakonec v roce 2006 prodal tým skupině z Oklahomy pod vedením Claye Bennetta. Ten sice na tiskových konferencích sliboval, že se pokusí SuperSonics v Seattlu udržet, ale uniklé zprávy později ukázaly pravý opak.
„Jsem posedlý muž. Udělám všechno, abychom se odtud dostali,“ psal Bennett svým společníkům v e-mailech, které později u soudu sloužily jako hlavní důkaz o jeho úmyslech.
Sam Perkins, Detlef Schrempf, Gary Payton a Shawn Kemp (zleva). Legendy Seattle SuperSonics se sešly u příležitosti přípravného zápasu NBA v jejich městě.
V roce 2008 město nakonec po vyčerpávajících sporech podepsalo vyrovnání za 45 milionů dolarů a rezignovaně nechalo tým odejít. Fanoušci tehdy bezmocně sledovali, jak klub draftuje vycházející hvězdu Kevina Duranta, aby jí museli zamávat při odjezdu na jihovýchod.
Z hangáru na palubovku
Příběh SuperSonics se začal psát už v roce 1967. Jméno klub dostal po nadzvukovém letadle (SuperSonic Transport), které Boeing tehdy vyvíjel v hangárech na severozápadě Spojených států. Letadlo se sice nikdy nevyrobilo, zato tým vletěl do srdcí místních obyvatel. Národní a tehdy ještě nejpopulárnější sport v zemi – baseball a jeho tým Seattle Pilots – vydržel ve městě pouhou sezonu, což je dosud rekord v MLB, než se přestěhoval do Milwaukee a vznikli dnešní Brewers.
Na jejich nástupce Mariners nebo Seahawks v americkém fotbale si však lidé museli ještě pár let počkat. I pak – SuperSonics byli stejně jediní, kdo dokázali bojovat o titul. Není proto divu, že se místní tolik upnuli na basketbal. Lidé v Rainy City žili od pondělí do pátku prací v Boeingových halách a o víkendech si chodili odpočinout do Coliseum.
Wes Unseld (41) z Washingtonu se snaží zablokovat Paula Silase ze Seattle Supersonics, rok 1979
V roce 1975 se tým poprvé probojoval do play off pod vedením prostovlasého rozehrávače Slicka Wattse, jenž do basketbalu vnesl nošení čelenky, a legendárního Billa Russella na lavičce v roli hlavního kouče.
Skutečný zlom však přišel až v sezoně 1977/78, kdy Sonics začali být k nezastavení. Jejich soupiska byla tehdy nabitá velikány jako Dennis Johnson, Jack Sikma či Gus Williams.
Seattle se probojoval až do finále NBA, kde navzdory vedení 3:2 v sérii nakonec prohrál s Washington Bullets v drásajícím sedmém zápase na domácí půdě. „Nálada ve městě vypadala, jako by vám někdo vytrhl srdce,“ vzpomínal na tehdejší atmosféru komentátor Kevin Calabro.
O rok později už to vyšlo. V sezoně 1978/79 Sonics porazili Washington 4:1 na zápasy a vybojovali vytouženou trofej Larryho O’Briena. Ulice na oslavu triumfu pak zaplavilo přes 300 tisíc lidí, což byla polovina tehdejšího Seattlu. Navíc šlo pro město o vůbec první titul napříč všemi profesionálními sporty a na tento primát se v rámci velké ligové čtyřky podařilo navázat až po dlouhých 35 letech, když v roce 2014 Seahawks ovládli Super Bowl.
Basketbalový Seattle Storm slavil na vrcholku Space Needle svůj čtvrtý triumf v WNBA.
Radost přinášely alespoň basketbalistky Seattle Storm, které doručily tituly WNBA v letech 2004, 2010, 2018 a 2020. I s velkou dopomocí Češek, v prvním případně u toho byla Kamila Vodičková, ve druhém Jana Veselá.
Deptání Michaela Jordana
Největší slávu ale Sonics zažili v devadesátých letech. S rozmachem informačních technologii přišel Microsoft i stále větší americký fenomén Starbucks, nehledě pak na nový hudební styl grunge. Nirvana, Pearl Jam a Alice in Chains ovládli rádia a SuperSonics našli své nové tváře, které k téhle syrové, energické a trochu drzé kultuře seděly dokonale – Gary Payton a Shawn Kemp.
Payton psychicky deptal soupeře neustálými poznámkami a agresivní obranou. Kemp zase zvedal diváky ze sedadel svými smeči, které se staly pravidelnou součástí televizních sestřihů.
Pod impulzivním trenérem Georgem Karlem si Sonics vybudovali pověst týmu, který před nikým neuhne. Jejich styl hry tak udělal z NBA show, na níž se sjížděly ty největší světové celebrity.
Gary Payton (vpravo) v dresu Seattlu SuperSonics brání Michaela Jordana z Chicaga Bulls
Vrchol přišel v sezoně 1995/96. Sonics vyhráli v základní části 64 zápasů a ve finále NBA vyzvali Chicago Bulls s Michaelem Jordanem, kteří tehdy měli za sebou rekordních 72 výher. Seattle prohrával v sérii už 0:3, ale pak trenér Karl nasadil Paytona přímo na Jordana.
V Key Areně proslulé svou elektrizující atmosférou, kde přes hluk fanoušků hostující hráči pomalu neslyšeli pokyny trenéra, pak Gary Payton, jakožto čerstvě vyhlášený nejlepší obránce ligy, deptal hvězdu Chicaga celých 48 minut a nutil ho k těžkým střelám. Jordanův průměr ve finále poté klesl z 31 bodů na 23 v zápasech, kdy ho bránil právě Payton.
Chicago sice nakonec vyhrálo 4:2, ale Jordan vypadal vyčerpaně jako nikdy předtím. V dokumentu The Last Dance (2020) nicméně tyto momenty s úsměvem zlehčoval, ale statistiky nelžou – Payton byl jeden z mála, kdo dokázal nejlepšího hráče historie skutečně vykolejit.
Rozpad impéria aneb Starbucks není NBA
Jenže po finálové sérii přišel i tvrdý pád. Za všechno mohl jeden neuvážený podpis, který ve stmelené šatně Sonics odpálil nálož. Vedení se totiž rozhodlo podepsat pivota Jima McIlvainea za tehdy astronomických 33 milionů dolarů.
A pro hlavní hvězdu Kempa, jenž byl pilířem týmu, to byla obrovská rána pod pás. Atmosféra v týmu se okamžitě otrávila. Kemp začal vynechávat tréninky, jeho vztah s vedením ochladl a v roce 1997 byl poté vyměněn do Clevelandu za Vina Bakera.
„Dali balík peněz někomu, kdo neuměl ani pořádně chytit míč, zatímco já jsem na hřišti nechával všechno. V ten moment se naše rodina rozpadla,“ vzpomínal Kemp po letech na rozhodující moment.
I Kevin Durant psal historii Seattle SuperSonics, v roce 2017 se do města vrátil jako hráč Golden State Warriors k přípravnému zápasu.
Sonics sice dál vyhrávali, ale jejich magie byla pryč a situaci nepomohl ani příchod nového majitele v roce 2001. Howard Schultz, zakladatel Starbucks, přišel do NBA jako šéf zvyklý na disciplínu ve svých kavárnách, ale u hvězd s milionovými kontrakty narazil. Začal jim veřejně vyčítat vysoké platy a čekal od nich stejnou poslušnost jako od svých baristů. Hráči na jeho kritiku reagovali odporem a vztahy s majitelem se rychle ocitly na bodu mrazu.
V roce 2003 pak Schultz nechal vyměnit i Paytona a pro lidi v Seattlu to byla poslední tečka. Od té chvíle začal zájem o Sonics prudce opadat a poloprázdná hala pak o pár let později jen přispěla jako hlavní argument pro to, aby se tým mohl přestěhovat do Oklahomy.
V hlavní roli opět aréna
Seattle sice před poslední sezonou draftoval ještě Kevina Duranta, zázračné dítě, které mělo všechno zachránit, o rok později dresem Sonics zamával Russell Westbrook, ale na nápravu už bylo pozdě.
Záběry na davy fanoušků v ulicích, kteří marně skandovali: „Save Our Sonics“, „Zachraňte naše Sonics“, jen dokonale vykreslovaly celou situaci.
CHCEME ZPĚT DO NBA. Fanoušci Seattle SuperSonics, tedy klubu, který se v rce 2008 z basketbalové mapy vytratil.
Město se však od roku 2008 neuvěřitelně proměnilo a podporu sportu vnímá odlišně. Díky Amazonu a dalším technologických gigantů je Seattle dnes jedním z nejbohatších měst USA. Ironií osudu je, že hlavním důvodem návratu je opět hala – tentokrát však v úplně jiné roli. Zatímco spor o stavbu nové arény tehdy tým z města vyhnal, dnes je to právě špičková Climate Pledge Arena, která mu otevírá dveře zpět.
Seattle si navíc tehdy prozíravě nechal práva na jméno SuperSonics i svou ikonickou barvu. Jako by všichni tušili, že se jednou vrátí. Hvězdy jako Durant nebo místní rodák Jamal Crawford na město dodnes vzpomínají jen v superlativech a u vedení ligy za něj aktivně bojují.
Jak kdysi řekl Gary Payton: „Seattle bez basketbalu prostě nedává smysl.“ Pokud všechno vyjde, návrat SuperSonics přijde v roce 2028 – tedy přesně dvacet let od chvíle, kdy tým NBA opouštěl.
„Vraťte nám Sonics,“ stálo od té doby na nejednom z transparentů na zápasech napříč Spojenými státy. Ta chvíle je, zdá se, tady.
