Na východ Čech přicházel Corey Muirhead v létě jako největší posila z krachujícího Nového Jičína. Nějakou dobu mu trvalo, než se v novém působišti rozehrál, v posledních týdnech ale naplňuje naděje, které do něj vedení pardubické "Beksy" vkládalo. Jeho přesná ruka udržela Pardubice v evropském poháru.
Dvěma šestkami v poslední vteřině odvety v ukrajinském Ivano-Frankivsku proti Goverle jste rozhodl o postupu Beksy do další fáze poháru EuroChallenge. Zdá se, že máte nervy z ocele.
Bylo to fajn. Jako hráč si vždycky představujete: Páni, to by byla paráda, kdyby se mi poslední střelou povedlo vyhrát zápas! Ptáte se sám sebe, jak byste asi zvládl takovou situaci... Trefíte, nebo minete? Legrační bylo, že ráno před zápasem jsme celý tým házeli šestky. Kdybychom nastříleli určitý počet, nemuseli bychom klikovat. Například: Kdybychom z deseti minuli jen jednou. Jako tým jsme nakonec měli dělat 48 kliků. Kouč pak řekl, že když hodím jeden trestný hod, nebudeme klikovat. Ale když minu, musíme udělat dvojnásobek kliků. Tak jsem házel a trefil. Večer přišlo to bláznivé utkání a skoro stejná situace. Házel jsem dvě šestky, a abychom vyhráli, musel jsem dát obě. Takže jsem si vzal balon a vzpomněl si: Kámo, ráno jsi se taky trefil, když hrozilo 96 kliků, takže teď to dokážeš taky. Těch 96 kliků pro mě a mé spoluhráče představovalo větší tlak.
Atmosféra v autobuse cestou domů asi stála za to.
Byla vynikající. Pardubice hrají EuroChallenge prvním rokem a nikdo nám nedával šanci kromě trenérů, hráčů samotných a managementu. My jsme si věřili, ale nemyslím, že si někdo z venku myslel, že se dostaneme do dalšího kola. To první jsme měli skvělé, postoupili mezi nejlepších šestnáct každý si to náležitě užíval.
Přišel jste do Pardubic právě kvůli možnosti hrát poháry. Teď máte ve skupině turecký Besiktas, španělskou Fuenlabradu a ruský Nižnyj Novgorod. Jste spokojený?
Těšíme se. Je to dobré pro celý český basket. Dává nám to možnost zviditelnit Česko na basketbalové mapě Evropy. Že jsme schopni hrát tady na úrovni podobně jako ve Španělsku, Turecku nebo Rusku. Nymburk v tomhle směru odvádí skvělou práci a nyní i Pardubice dobře reprezentují Česko a českou ligu. Teď začneme získávat respekt i na mezinárodní úrovni.
Jaké cíle si Pardubice mohou dávat v Last 16 EuroChallenge?
Domnívám se, že naše obrovská výhoda je, že nejsme pod žádným tlakem. Jak jsem řekl, nikdo nečekal, že postoupíme. Můj osobní názor je, že nás soupeři trochu podcenili. Roanne určitě. To nám dalo výhodu a podařilo se nám lidi překvapit. Chtěl bych, abychom pokračovali v solidní hře. Jsem přesvědčený, že máme dost slušný tým na to, abychom v Last 16 nezklamali.
Blíží se také All Star Game (odehraje se v pardubické ČEZ Areně v neděli 8. ledna). Pokusíte se vymazat děčínského Tomáše Pomikálka, který vás loni porazil, ve smečovací soutěži?
Rozhodnu se až v den zápasu. Jestli se budu cítit stejně dobře fyzicky jako teď i za tři týdny, pak do toho půjdu. Smečování totiž sebere hrozně energie. Vypadá to jednoduše, ale je to hodně namáhavé.
Natrénoval jste nějaký nový trik?
Pár jich mám. Možná něco z toho předvedu.
Máte dvojí občanství, jamajské a kanadské. Kdy a jak jste se vlastně do Kanady dostal?
Když jsme se rozhodli přestěhovat, bylo mi dvanáct. Moji rodiče nám chtěli dopřát lepší budoucnost, než bychom měli na Jamajce. Tam je hrozně složité získat kvalitní vzdělání, dobrou práci a budovat nějakou kariéru. Platíte drahé školné a spoustu dalších věcí. Rodiče měli spoustu dětí, bylo to těžké. V Kanadě tohle bylo úplně jiné.
Corey Muirhead198 cm vysoký a 89 kg vážící kanadský basketbalista ve službách pardubické Beksy hraje na postu křídla. Jeho specialitou jsou nájezdy ze strany a efektní smeče, s nimiž v roce 2010 zvítězil v All Star Game české ligy. Narodil se 23. června 1983 v jamajském St. James, když mu bylo dvanáct, odstěhovala se jeho rodina "za lepším" do Kanady. Studoval na Western Carolina University, poté začal hrát profesionálně za rakouský Oberwart, francouzský Cholet a švýcarský Rhone, v letech 2008-11 nastupoval za Nový Jičín. Je ženatý, s manželkou Lauren vychovávají syna Andrease. |
Přestěhovali jste se tedy všichni?
Kromě mých dvou starších bratrů. Pro ty bylo mnohem obtížnější splnit administrativní požadavky pro to, aby se do Kanady dostali. Museli tak zůstat na Jamajce.
Kolik sourozenců je vás celkem?
Mám pět bratrů a šest sester.
A bratři také hrají basketbal?
Fotbal, ale ne profesionálně - jen pro zábavu. A další sporty, jako třeba kriket, dělají i lehkou atletiku.
Kdy jste s basketbalem začal vy?
Když mi bylo čtrnáct.
To znamená až v Kanadě.
Přesně tak. Na Jamajce jsem vůbec netušil, co to nějaký basket je. Předtím jsem hrál ten fotbal.
Poté, co jste dokončil studia na Western Carolina University, jste měl hned jasno v tom, že budete hrát v Evropě? Nebyly i jiné možnosti?
Já jsem prostě jen chtěl sportovat, dělat něco pro svoje tělo. Basketbalem jsem navíc splácel svoje univerzitní vzdělání. Nikdy jsem neměl ambice hrát po škole profesionálně. Pak mi ale nasadil brouka do hlavy můj kouč, který mi řekl, že bych to měl zkusit. Sehnal jsem si agenta a měl štěstí i na to, že mě někde jako hráče zaměstnali. Dneska si neumím představit, že bych dělal něco jiného, ale nebylo to tak vždy.
V létě jste přišel do Pardubic z Nového Jičína, kde jste sice měli velmi silný tým, ale také finanční problémy. Byla to pro vás velká úleva, přesunout se do stabilního klubu?
Jasně. Jako hráč se chcete soustředit na svou práci a nebýt z ní vytrhován okolím. Chcete chodit na tréninky a hrát zápasy. Nestarat se o to, zda a kdy vám přijde výplata. Tady se můžu věnovat jen basketbalu.
Má vůči vám Nový Jičín stále závazky, nebo už je "stůl čistý"?
Pořád mi dluží hodně peněz. Čekám na to, až mi je zaplatí, a doufám, že se tak stane. Myslím, že já sám i moji bývalí spoluhráči jsme byli s klubem velice trpěliví, aby měl čas vyřešit tu situaci. Nedávno jsem zaslechl, že to šlo k soudu. Uvidíme, snad se to vyřeší.
V Česku působíte od roku 2008. Jak jste na tom s jazykem? Chytáte se?
Trochu. Dříve jsem nenavštěvoval žádné kurzy. Chci a budu, ale co umím teď, je jenom to, co jsem odposlouchal. Když už tady jsem, rád bych se jazyk naučil. Se ženou se o to rozhodně pokusíme. Jsem schopen si přečíst menu v restauraci, takže to bude v pohodě.
Na klubovém webu Beksy se píše, že máte rád spoustu filmů. Jste původem z Jamajky - patří mezi ně i příběh o jamajském bobu na zimní olympiádě v Calgary "Kokosy na sněhu"?
Každý má rád Kokosy na sněhu! Je to hodně srandovní film. Docela dobře vystihuje život na Jamajce, pokud jde o ty závody vozítek. Jak ti mladí mluví, jednají a vtipkují kolem toho, prostě jak si užívají života. Takže samozřejmě, mám ho rád.
Provozujete také svoji módní značku. Daří se jí?
Docela ano, v Novém Jičíně je dost fandů, kteří mají trička. Taky vedle na Slovensku, ve Švýcarsku, v USA i v Kanadě. Původně to bylo vyloženě pro charitu, aby bylo z čeho darovat. Není to sice jako v NBA, ale snažím se něco odvádět zpátky v podobném duchu. Možná časem, až skončím, z toho ještě něco bude.
Na svých stránkách hojně citujete bibli, podle všeho jste silně věřící křesťan. Jak se cítíte v Česku, kde většinou žijí ateisté?
Všechno v životě je o toleranci. Lidé se vždycky budou v něčem lišit. Když třeba nějaký můj český kamarád v Boha nevěří, nebudu ho soudit a povyšovat se nad něj. Mým úkolem je jen chovat se srdečně a jít příkladem. Je to podobné jako v případě homosexuálů. Nelze je odsuzovat, musíte mít rád každého. Moje víra mě učí, že mám mít rád ostatní stejně jako své bratry a sestry.
Chodíte někde v Pardubicích do kostela?
Ne, protože nemluvím česky. Čtu bibli, sleduji nejrůznější obřady, pouštím si gospely a se ženou se modlíme.
Co byste popřál fanouškům basketbalu do nového roku 2012?
Především dobré zdraví. Pak dostatečné příjmy, a taky aby se cítili bezpečně.
