Žádný další mužský klub z Česka na jejich úspěch nenavázal.
Byl to tehdy ve Vídni zápas, který nemohl nudit. Až do koncovky vyrovnaný a vyhecovaný. Smeč Jiřího Zedníčka kolem obřího gruzínského pivota Ležavy na 75:70 patří do tuzemských sportovních dějin, i když si ji dnes neprohlédneme.
„Dostal jsem přihrávku do protiútoku, byl jsem rozběhnutý a smečovat jsem mohl, kdy jsem chtěl a jak jsem chtěl, a tak jsem to přes něj dal. Myslím, že ani nevyskočil a mně to stejně bylo jedno,“ usmívá se Zedníček při vzpomínce na krásný okamžik.
Zápas mu patřil - s 22 body byl nejlepším střelcem na ploše.
Následovalo vyloučení Sakadzelidzeho a taky obrovská radost pro české a slovenské fandy.
„V družstvu Dinama Tbilisi byli tři hráči ze sovětské reprezentace. Bylo velice dobré, ale nás bylo víc. My jsme v té době měli devět, deset hráčů, kteří mohli nastoupit. Když jsme začali umdlívat, tak jsme se vystřídali,“ cení si Zedníček síly kolektivu.
Pouto ostatně vytrvalo dodnes. I po padesáti letech se tahle parta stále setkává. Měsíc co měsíc.
Kdo šel přes Vídeň, přišel se podívat
Rakouská metropole měla být neutrálním prostředím. Ale klub z Československa našel v zápase proti sovětským reprezentantům větší pochopení. Od začátku „bratrské“ okupace uplynulo jen pár měsíců, takže neutrální publikum to nemělo těžké s rozhodováním, kdo je dobrý a kdo zlý.
Zápasu navíc přihlížela celá řada krajanů.
„Půlka z těch lidí, kteří odešli cestou přes Vídeň, se přišla podívat,“ poznamenává rozehrávač Jiří Ammer. „Zápas byl původně určený do malé sportovní haly asi pro dva a půl tisíce diváků. Protože ji během hodiny vyprodali, přeložili to do velké, která měla kapacitu deset tisíc,“ dodává Zedníček.
Velká sláva pro pražský tým cloumala dokonce i se zapřísáhlými Brňany. „V hale byl i jeden fanoušek Zbrojovky, pro kterého jsme byli úhlavní nepřátelé a který nám to dával při každém zápase dopít. Ale emigroval a po tomhle zápase mě nosil na ramenou. Což bylo hodně legrační a krásné,“ přibližuje Zedníček atmosféru oslav.
Basketbalisté Slavie VŠ Praha v roce 1970
Pro jižní Moravu byl zápas možná větší událostí než pro metropoli. V Praze žádné uvítání neproběhlo a dobový tisk se přece jen držel zkrátka - bylo pár týdnů po památných soubojích československých a sovětských hokejistů. Ovšem u hranic byl zápas sledovaný díky přenosu rakouské televize.
Jiří Zedníček vzpomíná: „Moravané nám mávali a dokonce byl v jedné vsi přes silnici transparent. Zastavili nás a dostali jsme do autobusu demižon.“
Dvě unikátní atrakce
Pro pražský celek „mnoha Jiříků“ se Zedníčkem, Ammerem, Jiřím Zídkem, Jiřím Růžičkou, Jiřím Šťastným, Jiřím Konopáskem, Jiřím Lízálkem, Bohumilem Tomáškem, Karlem Barochem, Robertem Mifkou nebo Janem Blažkem to byl symbolický vrchol.
I v dalších letech sbíraly hlavní postavy týmu úspěchy s reprezentací, nepřestaly jim chodit pozvánky do Výběrů Evropy, ale Slavia VŠ Praha opouštěla pozici mezi klubovou smetánkou. Zlatá šedesátá skončila také v tomto případě.
Členové Slavie VŠ Praha po 50 letech od triumfu ve finále Poháru vítězů pohárů v českých dresech a činovníci Zdeněk Bříza (vlevo) a Miroslav Jansta.
„Je to zajímavé, ale myslím, že si nejvíc vážíme výsledků, které byly před Vídní,“ zmiňuje jeden z tahounů týmu Jiří Ammer finále PMEZ proti Olimpii (Simmenthalu) Milán a také legendární finále PVP s AEK, kterému na stadionu Panathinaiko přihlíželo nějakých 80 000 diváků.
„Získali jsme dvě atrakce, které žádný sportovec nemohl zažít. Zápas v Aténách má pořád jednu z nejvyšších návštěv, jaká na basket kdy byla. A ve Vídni se nám to (před výjimečným publikem) povedlo dotáhnout do konce,“ považuje si Ammer.
