„Mužstvu věřím, jeho potenciál je vyšší, než dosud předvádělo,“ říká 40letý kouč, který v pardubickém klubu zůstává. Nadále se bude věnovat výchově basketbalových nadějí v projektu Golden Talents a navrch povede prvoligové béčko.
Co přesně vás vedlo k tomu, že jste po zápase s Opavou rezignoval?
Určité vyvrcholení domácích výsledků. Vždycky jsme dobře začali, vedli jsme 25, jindy dokonce 38 minut. A v závěru prohráli. Ať to byla obě utkání s Opavou, zápas s Děčínem, Kolínem, nebo USK Praha - průběh byl stejný. Ptal jsem se sám sebe, proč tomu tak je, zvlášť na domácí palubovce. Abych ten tým mohl posunout dál. Další krok, který bych mohl udělat, jsem ovšem nenašel. Hledal jsem proto možnost, jak mužstvo nastartovat. Mezi zápasem s Opavou a následnou tiskovkou jsem si řekl, že to je rozhodující moment a že dám týmu impuls svým odstoupením.
Ta myšlenka ve vás prý zrála už delší dobu. Kdy vás napadla úplně poprvé?
Bylo to po prohraném zápase s USK v aréně (21. listopadu 2015 s výsledkem 54:58 z pohledu Pardubic).
Mluvil jste o nezvládnutých koncovkách. Ty Beksu potápějí dlouhodobě; situace, kdy opavský Šiřina zaznamenal vítěznou trojku pět vteřin před klaksonem, byla jen příznačnou...
Souhlasím. Možná je to i otázka trochy štěstí a odvahy zápas dotáhnout do lepšího konce. Kdybych znal důvod, tenhle rozhovor neděláme a jsem dál u týmu. Bohužel kýžený impuls se po mém odchodu hned nedostavil, protože to samé se teď v sobotu přihodilo na USK. Tým šlapal, a opět podlehl.
Také jste se v mnoha duelech trápili v útoku a v nevhodných chvílích ztráceli míče. Proč?
Že jsme nebyli produktivní v útoku, ví každý. Docela se nám dařilo, a pak jsme se vždycky dostali do útlumu. Kumulace ztrát tam byly taky. Ale zlom přicházel na útočné polovině; přesnou příčinu neznám.
Myslíte, že problém byl spíš v hlavách hráčů, a ne třeba v tom, jak k sobě pasují?
V klíčových okamžicích to bylo v hlavě, ve volbě správného rozhodnutí. V týmové chemii bych to neviděl, protože my jsme si vždycky dokázali vytvořit slušné střelecké pozice. Mohli jsme skórovat, ale nedali. Soupeř naopak otevřené pozice proměnil. To vás srazí hrozně dolů.
Hráči na špatných výsledcích pochopitelně nesou svůj díl viny. Od koho jste čekal víc?
Nekonkretizoval bych to - cítil jsem, že udělali maximum. Nikdy nekazili naschvál, chtěli týmu pomoci. Je na mně, abych to v dané chvíli vyhodnotil. Někdo měl lepší loňskou sezonu a teď výkyvy, ale to tak je ve sportu vždycky. Kdybychom se nastartovali například vítězstvím s Opavou nebo s Děčínem po Nymburku, jsme na vlně a všichni hrají líp. Umění je probudit hráče, když se nedaří. Aby měli tu největší podporu a dostali se znovu na původní úroveň.
Nebyl jste k nim až moc přátelský?
Tým je složený ze dvou skupin hráčů - starších zkušenějších a mladších. Já jsem spíš otevřený trenér. Moje filozofie je, že hráč musí být stoprocentně přesvědčený, že když do něčeho jde, je to pro něj a pro mužstvo správné. Jiný kouč by třeba řekl: Tohle je modrá (i když jiný vidí černou) a vy všichni tomu budete věřit. Potkal jsem se s tím jako hráč a vždy to mělo jen krátkodobý efekt. Já se přikláním k tomu být na hráče tvrdý a vyžadovat věci týkající se tréninkového procesu nebo rehabilitace. Ale v samotné hře chci mít od nich zpětnou vazbu.
Jak moc vám v krizovém období, kdy jste střídali výhry s porážkami, scházel na palubovce zraněný kapitán Lukáš Kotas?
Hodně. Byly pasáže, které by se s ním vyvíjely jinak - například zápas s Kolínem. Lukáš do téhle sezony vstoupil úplně jinak než dřív. Bavili jsme se o tom, že nechci jenom jeho obranné schopnosti a práci pro spoluhráče, ale aby taky střílel. Potřebovali jsme, aby byli nebezpeční všichni členové týmu. Jakmile nejsou, je to pro obrany soupeřů strašně jednoduché. Lukáš hrál v úvodu skvěle. Jeho absence byla pro mě i pro tým velká.
Kterou ze sezon v Pardubicích považujete za nejpovedenější? První, kdy jste pro sebe senzačně urvali v poslední minutě čtvrtfinále v Děčíně, nebo druhou, v níž jste se s Prostějovem statečně prali o finále?
Emočně jednoznačně tu první. Nebyla to však jenom moje sezona, byla společná s Honzou Slowiakem. Pocit, který se dostavil v Děčíně, je nepopsatelný, bylo to něco neuvěřitelného. Kdo si to neprožil, těžko si to může představit. Z basketbalového pohledu to pak byl druhý rok. Sezona byla dobře rozehraná a platilo to i o semifinále s Prostějovem. Je jenom škoda, že jsme je nedotáhli. Po sérii s Orly však nastal moment, kdy byl tým extrémně dole a špatně se motivoval do souboje s Opavou o třetí místo, který jsme nakonec prohráli.
Nahradil vás Levell Sanders. Měl jste v tom směru poradní slovo?
Když jsem rezignoval, ptali se mě a bylo to jméno, které jsem zmínil. Ell je nyní zraněný, byla to první volba a jsem přesvědčený, že bude správná. Kdyby zraněný nebyl, možná jsem neodstoupil. Další variantu jsem neměl. Ke klubu mám neskutečně silnou vazbu a neudělal bych to tak, že odstoupím a vy si hledejte do zápasu s USK dalšího trenéra. Ellovi jsem tím přidělal starosti, musel udělat radikální krok. Buď se soustředit na trenérství, nebo ještě pokračovat jako hráč.
Mohl jste ho pozorovat, když vám dělal hrajícího asistenta.
Loni jsem byl s Ellem v každodenním kontaktu, vždycky seděl v téhle kanceláři a probírali jsme spolu trénink. Pak vím, že byl trochu odtržený od týmu, a já měl za asistenta Tomáše Bartoška, takže jsme přestali komunikovat. Chtěl jsem, aby si poslední sezonu užil co nejvíc jako hráč v týmu. Což nastalo - skoro všichni potvrdili, že byl letos úplně jiný. Za ten rok v pozici asistenta ho ale znám hodně dobře. Věřím, že svoji práci bude dělat výborně.
Budete chodit na domácí zápasy Beksy jako divák?
Když bude možnost, i na venkovní. Byl jsem se po vlastní ose podívat i na USK. První liga se hraje v pátek nebo v neděli, s NBL se to nekryje.
