"Ta jeho trojka s faulem, ta byla boží," rozplývá se při vzpomínce na Šoulovu superakci, která otočila čtvrtfinále s Lotyšskem, Josef Potoček, jeden z mnoha pardubických talentů.
"Když to vidím, tak je můj sen reprezentovat. Je to hrozná motivace. Udělám pro to, co můžu. Chci se tam strašně dostat," svěřoval se čerstvě patnáctiletý křídelník ještě na tribuně pardubické arény.
On sám zatím reprezentaci nedorostl, a tak vypomáhal s organizací. Nebyl v tom ze svého klubu zdaleka sám. "Jsou tu i Vojta Nalevanko, Karel Formánek nebo Alessandro Petric," vyjmenovává ještě mladší kamarády.
Talentovaný basketbalista Josef Potoček v dresu Pardubic.
Do štábu pořadatele ho přizval otec, jinak činovník od pardubických juniorů, který měl během turnaje na starosti haly. "Já jsem sem nejdřív ani moc nechtěl. Ale když jsem zjistil, že budu moct vidět zápasy úplně naživo a že budu přímo u toho, tak jsem si to rozmyslel. A teď jsem za to strašně rád," vypráví Potoček junior.
Pracovní povinnosti měl pestré, od obsluhy kamery přes utírání mokré palubovky až k přenášení lahví s vodou a pitím. To nejpodstatnější však přišlo ve volných chvilkách: šance sledovat, jak se hraje ve špičce.
Sám Potoček - ač v žákovských kategoriích kapitán a lídr pardubického týmu - o své šanci posunout se do roka do finálové dvanáctky trochu pochybuje. Pravda, v extralize do 16 let se dosud moc neprosadil. V Synthesii Pardubice, v Česku už třetím rokem neporažené, ale má tu nejsilnější možnou vnitrotýmovou konkurenci.
"Moc dobře vím, že musím zapracovat hlavně na fyzičce a výskoku. A potřebuju výšku, jsem strašně malej," soudí. 185 centimetrů však přece není žádná tragédie. "Ale u nás v rodině mají všichni přes dva metry," kontruje. "Teď jsem za poslední rok vyrostl o devět centimetrů."
K Potočkovým přednostem prý naopak patří střelba. "Musím se pochválit, že mě pan trenér Procházka po dvou zápasech napsal, že jsem snajpr. Jednou jsem ze 13 střel dal deset. To mě od něj moc potěšilo," chlubí se jeden ze žolíků pro příští šestnáctku.
