Jan Bobrovský, který ještě před pár roky dobýval Evropu, musel z lavičky sklíčeně sledovat, jak jeho družstvo od zahraničních týmů schytává debakly a doma téměř bez boje přenechává trůn pražskému USK.
"Jak jsem se dřív na zápasy těšíval, tak to teď někdy zachází až tak daleko, že je to pro mě nepříjemná práce," stýská si sedmašedesátiletý muž, jemuž se v počtu úspěchů v českém basketbale nikdo nevyrovná.
Možná i proto se rozhodl bojovat dál. A to nejen na palubovce. "Teď začíná to nejtěžší období. Jednání se sponzory a politickými stranami," podotýká Bobrovský.
Takže přes den jednáte s různými politiky?
To ne. Začínám v hale, ani nebudu říkat kdy, protože to ještě tvrdě spíte. Pak začnou nějaká jednání nebo pomáhám s organizací mládežnického turnaje. A mezitím nějaké společenské povinnosti.
Co je těžší: vymyslet pět sekund před koncem: vítěznou akci, nebo sehnat v Brně sponzora?
V nynější době sehnat sponzora. Každý slovo krize vnímá jinak. A případní sponzoři ho vnímají hodně silně.
Kolik peněz potřebujete sehnat na další sezonu?
To záleží na tom, jakým způsobem budeme chtít dál vegetovat. Rozhodně už nechci, aby to bylo jako letos, kdy jsme hráli nedůstojnou roli v Eurolize a druhou roli v naší soutěži. Samozřejmě vím, že už se nikdy nevrátí doba, jaká tu byla před třemi nebo pěti lety, ještě bych to ale chtěl nějak oživit. Soustředíme se na naše mladé hráčky, které jsou šikovné, je na čem stavět. Chceme, aby mohly hrát Euroligu.
Takže počítáte s účastí v ní v příštím roce?
Byl bych rád, kdybychom ji mohli zase hrát. Teď ale neřeknu, jestli to bude.
Dokdy máte čas shánět prostředky?
Ten čas už je v podstatě pryč, v co nejbližší době bychom měli mít jasno o rozpočtu. Ekonomicky silné kluby, což je u nás jen USK, už mají sestavená družstva. Ale já nechci sestavovat družstvo, dokud nebudu vědět o ekonomických podmínkách a možnostech. České hráčky euroligové úrovně těžko získáme, spíš se budeme snažit udržet ty stávající. K tomu přistoupí ty mladé od nás a k tomu cizinky. Ale ty by měly být trošku silnější než letos.
Není to v jejich případě občas jako nákup zajíce v pytli?
Záleží hodně na přístupu. Pokud hráčka není přizpůsobivá, je to problém. Třeba Ashley Robinson přišla jako Američanka do Evropy, a přitom nic neuměla, pak začala laborovat se zraněním, přitom žádné neměla. Nebo Jasmine Thomas, ta přijela po pauze z Ameriky, že je zraněná a nemůže hrát. Tak jsme jí řekli, ať se podrobí zákroku, nebo že pojede zpátky, a ona najednou zázrakem začala běhat a hrát. Přitom se charakterově jevila velmi dobře. S Evropankami je to zase o něčem jiném, ty roupama neví, co by chtěly za peníze. Pak se ukážou v Eurolize a jdou za lepšími podmínkami, které už jim nemůžeme nabídnout.
Jak je těžké se smířit s tím, že si vyhlédnete kvalitní hráčku, kterou vám pak vyfoukne třeba USK?
Vždycky je to s nějakými bodlinami v srdci. Zanaříkáme si, ale nic s tím nenaděláme. Samozřejmě nemůžeme počítat s tím, že by cizinkám nějak přirostly Žabiny k srdci. Ony vidí hlavně vlastní peníze.
A potom jim chybí píle, jak jste si letos několikrát posteskl...
Nešlo o to, že by nebyly pilné. Ale chyběla bojovnost nebo chuť dát do toho víc. V obraně to bolí, hráčky musí dřít. Navíc to chce ještě hlavu, a když se to má spojit, tak to někdy nejde.
Jaké to je pro trenéra, když jeho hráčky nebojují, jak by měly?
S tím se těžko smiřuju. Bohužel můžeme křičet, hladit nebo já nevím co, ale u některých to absolutně není možné.
Neuvažovali jste o sportovním psychologovi?
Nějaký odborník by samozřejmě mohl říct, že je blbost, že si někoho nevezmeme, ale já si myslím, že to děláme už hodně dlouho. A jak to v té hlavě není...
Jak si tedy užíváte koučování, když vidíte, že hráčky nebojují naplno?
Teď to není o užívání, v některých momentech je to trápení. Někdy je to až nepříjemná práce.
A baví vás ji pořád dělat?
Ale jo, když se tomu člověk věnuje tak dlouhou dobu. Já jsem tomu obětoval v podstatě všechno, žádné jiné koníčky nemám. Že bych třeba okopával zahrádku, to nemůžu, protože to neumím. Těžko budu hledat v tomto věku nějakého koníčka. Ale možná, že ještě něco přijde, třeba začnu chodit na ryby.
Když se vám dařilo, převládala ve vás radost z koučování, nebo to byl také v první řadě stres?
Ne ne, byl jsem rád, že jsme hráli tak a tak. Že tam někdy křičím a skáču, to k tomu patří, to jsou někdy herecké výkony. To není od stresu. I když teď si samozřejmě uvědomuju, že když tam skáču a hráčky na mě stejně dlabou, tak je to zbytečnost.
Říkal jste, že už nechcete hrát druhé housle. Je tedy možné vyrvat USK titul?
Já si myslím, že je to určitě možné. Dokonce jsem si po našem semifinálovém výkonu v Trutnově myslel, že bychom je mohli letos hodně potrápit. Jenže bohužel jsme ten výkon nezopakovali ani z poloviny a navíc rozhodla zkušenost Whalen a Milton, které nás jednoznačně zašlapaly do země. První utkání, které dalo ráz celému finále, odehrály prakticky samy dvě. Ale USK samozřejmě taky řeší obměnu družstva, měli jsme signály, že vymění všechny cizinky a Kulichová půjde pryč.
Jste pořád v kontaktu s hráčkami, které vám vyrůstaly pod rukama? Třeba s Hanou Horákovou?
Když tu Hanka je, tak se s ní samozřejmě bavím. Teď chce jít domů, ale to je všechno otázka jednání, promluvit si s ní, co a jak. To zase není tak jednoduché, teď to vůbec nechci předesílat.
S představou Hany Horákové zpátky v Brně se vám musí dobře usínat, nebo ne?
Ony jsou tam zas jiné myšlenky, které to spaní moc nepodporují.
S ostatními bývalými svěřenkyněmi vycházíte dobře? Třeba Eva Vítečková odcházela ve zjitřené atmosféře.
S Evžou problémy v žádném případě nemám. Jenom Kulichová má potíže s tím, aby pozdravila, ale to je mi jedno. Ani nevím, co se stalo, někde v novinách řekla, že jsem ji urazil, když odcházela. Neřeknu vám, co jsem jí mohl říct, ale taky to tak dopadlo. Co odehrála? Kdyby zůstala tady, tak jde pořád nahoru. Takhle dostala první rok velké peníze, to je pravda, ty by tady v žádném případě neměla.
S bývalým manažerem Jiřím Hamzou jste pořád v kontaktu?
On tady má pořád kancelář a v kontaktu jsme neustále. Když to dělal dvacet let a já jsem ekonomiku vůbec nedělal, tak mi musí pomáhat. Tedy nemusí, ale pomáhá mi.
Čekáte, že jednou v týmu povedete svou vnučku?
To ne, to bych ani nechtěl. Když je tam rodinný příslušník, tak vždycky trpí. Vždycky jsou na něj kladeny větší nároky než na druhé. Neříkám, že s námi nebude trénovat, ale nechtěl bych, aby byla tím, že je má vnučka, nějak poškozovaná. I kdyby to tak nebylo, může se někomu v mysli objevit, že je protekční.
Přitom to bývá opačně...
Samozřejmě. Je tu příklad Karla Kroupy, který sem přišel, že mi bude pomáhat, a hned se vyrojily různé domněnky. Přitom Bára Kašpárková (Kroupova dcera) se svou bojovností prosadila. Tím neříkám, že je excelentní hráčka, ale probojovala se do základní pětky. A všude se objevují řeči, že je to kvůli tomu a tomu, přitom to je nesmysl.
Měníte se s roky jako trenér?
Určitě jo. Myslím si to, že už se to nachyluje. Z té náročnosti, kterou jsem dřív míval, hodně slevuju. Někdy je to zas v návalu vzteku naopak. Není v tom už ta lehkost, a když navíc sezony dopadají jako tato, tak už je to špatný.
Ohlédnete se někdy zpátky a pustíte si na videu nějaký slavný zápas?
To ne. S Jurem (Hamzou) si říkáme, že byly doby, kdy jsme na tom byli dobře. Ale teď jsme na tom špatně a musíme to vytrpět.
