V obou úvodních vítězných zápasech nové prvoligové sezony patřil jednoznačně k nejlepším hráčům BC Vysočina. I trenér Petr Pešout si jeho návrat do mateřského klubu nemůže vynachválit.
Jenže se klidně může stát, že na některý zápas prostě nedorazí. Šestadvacetiletý odchovanec jihlavského basketbalu Martin Novák má totiž působení v první lize pouze jako „melouch“.
„Prioritou je pro mě práce pro extraligové Svitavy,“ vysvětluje. „S Jihlavou můžu na zápasy jenom ve svém volnu,“ dodává.
Co všechno máte ve svitavském klubu na starost?
Jsem asistentem trenéra Lukáše Pivody u extraligového A-mužstva, navíc trénuji chlapecký tým do 13 let. Ale úplně tou nejhlavnější pracovní náplní je stříhání videí ze zápasů, příprava na soupeře. A k tomu jsem ještě dostal pozici PR manažera.
Jinými slovy se ještě musíte starat o propagaci klubu?
Přesně tak, mám na starost sociální sítě, přípravy letáků a dalších věcí. Navíc musím před každým zápasem napsat článek pro Českou basketbalovou federaci a potom přepsat také pozápasovou tiskovku, aby o nás lidé měli přehled.
A k tomu všemu ještě dojíždíte hrát zápasy za mateřskou Jihlavu? Máte vůbec nějaký čas jenom sám pro sebe?
Jasně, zrovna sedím ve Svitavách na kávě. Na to si rozhodně sáhnout nenechám. (směje se)
Co se týká vaší hráčské kariéry, měl jste i jinou nabídku než tu z Jihlavy?
Ano, ozvala se mi Olomouc, se kterou mimochodem bude hrát už tuhle neděli v Jihlavě další prvoligový zápas. Těším se.
A co tedy nakonec rozhodlo pro BC Vysočina?
Samozřejmě to, že z Jihlavy pocházím, mám tam rodinu a taky spoustu kamarádů, se kterými jsem vyrůstal. I když je pravda, že co se dojezdové vzdálenosti týká, blíže bych to měl ze Svitav, kde bydlím, do Olomouce. Tam se jedná o nějakých padesát minut jízdy, kdežto do Jihlavy jedu hodinu dvacet.
Opravdu věříte, že se dá všechna práce pro svitavský klub v pohodě zvládnout i s dojížděním na zápasy s Jihlavou?
Ano, ale chce to jasný plán. Až doteď jsem vlastně jen hrál, neměl jsem žádné povinnosti, kromě toho, že jsem šel ráno na tréninky, pak na oběd, na kávu a znovu na trénink či zápas. Teď jdu ráno nejdřív do kanceláře.
Už jste zmínil nadcházející prvoligový souboj s Olomoucí, ovšem o víkendu přece startuje i nejvyšší domácí soutěž a Svitavy míří do Děčína...
To je pravda, ale hraje se v sobotu, takže nedělní zápas v Jihlavě stihnu. Jinak by to samozřejmě nešlo. Můžu hrát jen ve svém volném čase.
Ve Svitavách jste oficiálním asistentem hlavního kouče a co jsem tak mluvila s jihlavským trenérem Pešoutem, podobnou funkci máte i v Jihlavě. I když jen neoficiálně. Poslouchají vás spoluhráči na palubovce?
Výhodou je, že se s klukama v Jihlavě známe dlouhé roky. Nás všechny vlastně vychoval pan Pešout, se kterým máme skvělý vztah. Tykáme mu, ale zároveň jsou nastavená jasná pravidla. On je autorita, musíme makat, dřít, ale po tréninku s ním zažijeme vždy parádní zábavu. Je to výborný člověk. A tím se dostávám k odpovědi, já s klukama nic moc neřeším, vždycky řeknu trenérovi, jaké mám já s něčím zkušenosti a jak bych si myslel, že to má být, a on to pak klukům řekne. On je trenér.
Jak vás tak poslouchám, tak v Jihlavě se sází na rodinnou atmosféru?
Přesně tak. To je to, z čeho všichni těžíme.
A viditelně to týmu pomáhá, protože lepší vstup do sezony si BC Vysočina přát nemohl. Porazili jste Opavu i Nový Jičín...
Já myslím, že zatím můžeme být spokojeni. První zápas jsme až na určitý úsek zvládli úplně v pohodě, vyhráli jsme o více než třicet bodů, a druhé vítězství z Nového Jičína je pro nás ještě cennější. Tím, že je to dlouholetá basketbalová bašta se specifickým prostředím, kde se často nevyhrává.
Už jste si dělal časový audit, abyste věděl, kolik zápasů s Jihlavou nestihnete?
Koukal jsem, že Ústí hraje v extralize v neděli, takže to by mohl být problém. Ale my myslím zrovna hrajeme v Pardubicích, což je v pátek, takže celkově to vypadá dobře. Měl jsem z toho větší obavy.
Jaká je vaše ideální představa o letošní sezoně?
V Jihlavě je to vždy tak, že cílem je hlavně záchrana. Ale tenhle rok se nám povedlo poskládat opravdu hodně silný tým, takže pokud budeme zdraví, tak podle mě můžeme atakovat i horní příčky v play off.
A co plány týkající se extraligových Svitav?
Jelikož ještě nezačala soutěž, tak je těžké říct, jak na tom kdo bude. Každopádně věřím, že budeme hrát v první čtyřce. To je náš cíl. A v play off se může stát cokoli.
Zmínil jste, že aktuálně bydlíte ve Svitavách. Jaký je život ve zhruba dvacetitisícovém městě?
Je to okresní město, ale popravdě... (přemýšlí). Řekl bych to asi tak, že se tady dá dobře soustředit na basketbal. Moc jiného rozptýlení tu není. (usmívá se)
Takže většinu času trávíte v kanceláři, v hale a doma?
Asi tak. Vyrazit tady někam za zábavou je složitější. Když jsem byl čtyři roky v Prostějově, našlo se toho rozhodně víc. I doma v Jihlavě. Navíc jsem ve Svitavách nestudoval, tudíž neznám svoje vrstevníky mimo basketbal. Vlastně většinu lidí znám jen z kavárny z náměstí, kde je přátelská atmosféra. Tedy hlavně s těmi, kteří tam chodí ve stejný čas jako já.
Je to basketbalové město?
Asi ano, určitý boom tady je. Na druhou stranu tu máme na určité úrovni i volejbal a florbal, což je znát i na náborech dětí. Nicméně lidé vnímají, že se basketbalu daří.
Vy pocházíte z Jihlavy, tedy z města, kde jsou hlavními sportovními taháky hokej a fotbal. Proč jste si vybral zrovna basketbal?
Jako kluk jsem říkal, že budu hrát fotbal, ale rodiče rozhodli, že mě dají raději na basket. A musím jim za to zpětně poděkovat, protože kdo mě dneska vidí při fotbale, okamžitě pochopí, že by to nebyla dobrá volba. (směje se)
Vaši rodiče basketbal hráli?
Ne, tatínek byl kanoista. Ale je pravda, že basketbal měl jako doplňkový sport. A mě taky brzy chytl. Byla tam výborná parta, i díky tomu, co v klubu nastavil pan Pešout. Basketbal se prostě stal mojí láskou.
A jihlavský fotbal sledujete?
Jako sleduju, ale nejsem zrovna fotbalový fanoušek. Vnímám, kdy Jihlava sestupuje nebo hraje o postup, a fandím jí, ale pokud si můžu vybrat, tak jdu raději na hokej.
Porušení životosprávy mu zachránilo život Martin Novák (vpravo) z Olomoucka pod tlakem Martina Peterky z Nymburka. Příští rok v lednu uplyne šest let od chvíle, kterou by jihlavský basketbalista Martin Novák ze svého života nejraději vystřihl. Přesně 14. ledna 2014 se totiž nedaleko Jindřichova Hradce stala tragická dopravní nehoda . „Strašně to letí. Jako by to bylo včera,“ pouští se do vzpomínání na den, kdy přišel hned o tři výborné kamarády. „Dlouho jsem o tom nemluvil, až letos někdy v únoru jsem svůj příběh popsal pro jeden sportovní web. Docela jsem se tam rozpovídal. A myslím, že hodně lidem tenhle článek pomohl dost věcí objasnit. Bohužel, stalo se.“ Ten den se Novák společně s trojicí dalších jindřichohradeckých basketbalistů Michalem Fröhdem, Filipem Sahanem a Romanem Vachem chystal po tréninku vyrazit autem do Včelné u Českých Budějovic. Tak, jako už mnohokrát předtím. Ovšem tentokrát do auta nakonec nenasedl. „Bylo to úplně poprvé, jinak jsem vždycky jel s klukama. Jenže zrovna, když jsem chtěl nastoupit, šel kolem můj tehdejší spoluhráč – Američan Brian Tracey, který mě zlákal, ať s ním ještě zajdu na jedno pivo,“ prozrazuje Novák. Chvíli sice bojoval s pocitem, že by vlastně neměl, protože hned druhý den je čekal náročný zápas. Každopádně právě tahle chvilková nezodpovědnost mu s největší pravděpodobností zachránila život. Jeho tři spoluhráči se totiž po cestě vybourali a všichni při nehodě zemřeli. „Nevěřím v nadpřirozeno ani v Boha, ale asi v tu chvíli někdo chtěl, abych tady něco dokázal. To je jediné vysvětlení, proč jsem ten den nejel s nimi,“ zamýšlí se. Novák bydlel s Fröhdem, Sahanem a Vachem na kraji města v jedné vilce, kde měl každý z nich na patře svůj pokoj. Ve chvíli, kdy dorazil ono úterý večer domů a krátce na to zapadl do postele, absolutně netušil, že už své spolubydlící nikdy neuvidí. „Možná na dvě hoďky jsem usnul a když jsem se probral, viděl jsem na mobilu několik nepřijatých hovorů. Od manažera a vedoucího týmu,“ vybavuje si. Stal se z něj zodpovědný řidič Ještě ani když vzal telefon a volal šéfovi klubu zpátky, netušil, jaká tragédie se udála. „Řekl mi, abych rychle přijel na halu, že se stala vážná věc. To, že nejsou kluci doma, jsem nějak neřešil. Napadlo mě, že se třeba zdrželi v Budějovicích,“ vzpomíná. Jenže po příjezdu zjistil, že se všichni tři jeho kamarádi zabili v autě. „Nespočítal bych, kolikrát jsem se sám sebe zeptal, jestli by vše bylo jinak, kdybych jel taky.“ Nějakou dobu to trvalo, ale věděl, že on musí žít dál. „Člověk se v tom nesmí vrtat, stát na jednom místě,“ má jasno. „Rád na kluky vzpomínám, některé věci se mi s nimi pořád spojují, ale utápět se v tom, to nejde.“ Každopádně událost, která se stala jeho kamarádům, naučila rodáka z krajského města Vysočiny chovat se mnohem zodpovědněji za volantem. „Předtím jsem ještě jako mladý kluk jezdil stylem brzda plyn. Jako úplný blbec,“ přiznává. „Jasně, nikde není psáno, že sebeopatrnější řidič nikdy bourat nebude, ale mě to vyléčilo. Je lepší přijet později o deset minut a omluvit se, než nedorazit vůbec,“ vzkazuje Novák |
