"Mám možnost teď něco vyhrát. S nároďákem se mi to nikdy nepovedlo. Fakt bych úspěch s Českou republikou chtěla. Držte palečky," dodává.
Evo, dovedla jste si tuhle výzvu představit, když jste kvůli potížím s kolenem, v němž vám chybí meniskus, musela na čas ukončit kariéru?
Ne. Všichni doktoři měli stejný názor. Že chrupavky jsou odřené a že by bylo nejlepších nechat sportu, jinak mi budou muset dát umělé koleno. Tak jsem toho nechala.
Ale jste zpátky.
Vydržela jsem to jen tři měsíce. Koleno splasklo, přestalo bolet. Namakala jsem si zpátky svaly. Dostala jsem se znovu na úroveň první ligy a nároďáku. Jsem moc ráda. Nechat basketu ze dne na den, když ho děláte celý život, je hodně těžký.
Depresivní?
Prvních čtrnáct dní jsem brečela každý den. Najednou musíte nechat toho, co milujete. Hrůza. Ale našla jsem vůli k tomu, abych se při všech zraněních a operacích vrátila. Nelituju, mám basket pořád ráda.
To teď musíte cítit zadostiučinění. Jedete na mistrovství Evropy.
Je to spíš odměna. Třešinka na dortu by byla medaile a kvalifikace na mistrovství světa příští rok.
Ani jedno není pro českou reprezentaci nereálné.
Máme dobrý tým. Mladý, ale už vyhraný. Jen musíme stát nohama na zemi, nepodceňovat soupeře.
Který bude podle vás nejtěžší?
Lehký nebude první zápas proti Francii. A každý soupeř nás může překvapit. Německo hraje tvrdě, Řekyně jsou rychlé a tvrdé. Z druhé skupiny je to Rusko a Španělsko, které se rok od roku zlepšuje.
Říkala jste, že soupeři vás mohou překvapit. Co překvapilo vás při návratu do reprezentace?
Vyloženě nic. Ale byla jsem ráda, že mě jako starší hráčku holky dobře přijaly do týmu. Jsem od některých deset let. Měla jsem strach.
Vykaly vám spoluhráčky?
To ne. Na prvním soustředění byly trochu rozpaky, jak se máme pozdravit. Ale pak už bylo vše v pohodě.
Nepožíváte jako nejzkušenější hráčka většího respektu?
Respektujeme se všechny navzájem. Nikdo si na hvězdu nehraje.
Bydlíte na pokoji s nejmladší v týmu Petrou Kulichovou...
Dělám starší ségru. (smích) Ne, chovám se jako holky. Cítím se mladá jako ony a ony mě tak i přijímají, baví se se mnou v pohodě. Ráda těm mladším pomůžu. V basketbale i v běžných věcech. Když někdo bude chtít, může za mnou přijít. V tom je možná moje role.
Ale vaše role na hřišti je jiná než dřív. Místo křídla hrajete pivotku.
Hraju menší pivotku. A řekla bych, že momentálně mi to jde i líp. Jsem rychlejší, mám střelbu ze střední vzdálenosti, některé soupeřky vytáhnu ven, obejdu je, vystřelím nebo uvolním místo pro ostatní.
Jak těžké bylo do reprezentace zapadnout po herní stránce?
Vždyť tým se dva roky skoro nemění. Běhací, skákavej, tvrdej basket se mi líbí. Jen mi chvíli trvalo, než jsem se naučila herní systémy. Ale s pomocí všech to šlo rychle.
Kolektiv prý funguje bezvadně. Jak je to možné, když je tolik žen pořád pohromadě?
Všechny jsme jen na trénincích, po nich je každá sama nebo si po dvojicích trojicích někam zalezeme nebo jdeme na kafe a utužujeme kolektiv. Sešly jsme se třeba všechny večer na jedno zdravotní pivo. Prostě to jde samo.
Opravdu je týmový duch znát?
Připadá mi, že tým drží hodně pospolu. Nejsou rozpory, každý může diskutovat s každým, to je vzácné. My ženský jsme někdy takový, že když se nám někdo nelíbí, nemluvíme s ním. V týmu nám to ale vychází. Na hřišti i mimo vycházíme. Jsme jako mušketýři. Jeden za všechny, všichni za jednoho.
|
Spoluhráčky očima Evy Němcové |
