Čeští basketbalisté mají ve svých rukou kýžený postup na světový šampionát 2019, i když v další kvalifikační fázi narazí na velikány jako Francie či Rusko a basketbalu zaslíbenou Bosnu a Hercegovinu. Z první skupiny si totiž s sebou berou 11 bodů za pět vítězství ze šesti zápasů.
„Myslím, že kdyby se nás někdo zeptal ještě před kvalifikací, kdy nikdo nevěděl, do čeho jdeme, tak bychom bilanci pět ku jedné asi brali. Průběh kvalifikace ale ukázal, že ten tým se od loňského EuroBasketu posunul hodně dopředu, řada hráčů dorostla do role lídrů, odmaturovala na velké scéně a mohlo to být i šest nula,“ upozorňuje Michal Šob na to, že tým mohl být ve skupině s Finskem, Bulharskem a Islandem stoprocentní.
Zvláště když získal nečekanou výhru ve Finsku. Jediná porážka totiž přišla v únoru na Islandu, který nakonec ze skupiny nepostoupil.
„My si už před dvojbojem v Bulharsku a na Islandu s tou šílenou přepravní logistikou z Bulharska na Island, kdy byl mezi zápasy v podstatě jen den pauzy, řekli, že to nikdy nebude žádná výmluva, na čemž trváme. Ano, všechno nebylo ideální, ale bohužel to bylo podle pravidel. Tohle se FIBA nepovedlo,“ připomíná šestnáctihodinovou cestu a příjezd na hotel ve dvě hodiny v noci v den zápasu.
„Island toho všeho navíc využil naprosto beze zbytku. My přiletěli pozdě v noci, vlastně až v den utkání. Hrálo se už ve čtyři odpoledne, což tam ani není běžné, jak mi potvrdili i lidi z ambasády a Češi dlouhodobě žijící na Islandu. Je to kaňka, což tak všichni bereme, ale už se stalo,“ lituje.
Basketbalisté přesto sahali po vítězství a prohráli o jediný bod.
Za dosavadní průběh kvalifikace ve má Šob pro hráče jen slova chvály. Stejně jako vedení týmu ani hráči nevěděli, co je v novém systému kvalifikačních oken v průběhu sezony čeká.
„Hráči k tomu přistoupili naprosto neuvěřitelně, a i v posledním dvojboji s Finy a Bulhary rozhodlo nasazení a srdce. Motto „Rvi se jako lev“ bylo naplněno bezezbytku. Když nám teklo do bot a Finové v koncovce snížili na dva body, nezpanikařili jsme a šli si za svým. Hráči předvedli famózní výkony a srdce rozhodlo o tom, kde teď jsme,“ pochvaluje si, že tým urval dvě cenná vítězství i bez Tomáše Satoranského a Jana Veselého, dvou největších českých hvězd současnosti.
V zápasech se ukázalo, jak důležité je, že tým spolu má již něco odehráno, oproti loňskému EuroBasketu se navíc vrátili Blake Schilb a Ondřej Balvín, kteří v září z různých důvodů v Rumunsku chyběli.
„Nemyslím si, že by se právě teď zvýšil zájem o nároďák, spíš je jen umocněný tou reálnou šancí na úspěch. Všichni jsou připravení se o ní proprat, a když jsme se loučili po utkání s Bulharskem, hráči se sami ptali, co a jak na další okno, což je vždycky ta nejlepší zpráva. Myslím, že se těšíme všichni,“ otevírá další kapitolu, která se začne psát už v polovině srpna a vyvrcholí zápasy s Ruskem a v Bosně.
Určitě se tak znovu otevře tolikrát diskutované téma ohledně dvou českých hvězd Satoranského a Veselého. A přidá se k nim i Ondřej Balvín, který s Gran Canarií do Euroligy postoupil.
„Září jsme začali řešit hned po zápase s Bulharskem, trenér je s hráči v kontaktu. Konkrétně Tomáše řešíme, situace u něj je složitější, že se teď všechno snaží podřídit kariéře v NBA, což je logické, a všichni to respektují. My doufáme, že s Washingtonem a s Tomášem najdeme cestu k tomu, aby se připojit mohl, váží si Šob.
„Ondra Balvín už naznačil, že Euroliga neeuroliga, reprezentace je pro něj prioritou. Musíme respektovat, že FIBA s Euroligou stále nesedí u jednoho stolu a nevypadá to na brzkou dohodu. Pro nás je podstatné, že ti hráči chtějí, a když je vůle, je daleko se snazší dohodnut i věci, co se na pohled nezdají lehko realizovatelné,“ věří i v příjezd nejvyššího muže sestavy.
Sám přiznává, že některé zkreslené názory v různých internetových diskuzích ho netěší: „Nechci říct, že tomu nepřikládám žádnou váhu, člověka to samozřejmě mrzí, a nejvíc vůči těm hráčům a trenérovi. Já vždy říkám ano, kritika k tomu patří, buďme kritičtí, ale pojďme se bavit o faktech a důvodech absencí jednotlivých hráčů.“
Hned přidává jeden aktuální příklad: „Osobně jsem četl, že Tomáš Satoranský nepřijel kvůli trenérovi a podobné názory, čemuž se musím jenom smát. Loni jsem měl tu čest a dostal pozvání na Satyho svatbu, stejně jako trenér Ginzburg. A já si říkám, že neznám moc hráčů, kteří by nechtěli přijet na sraz kvůli trenérovi a zároveň ho zvali na svoji svatbu.“
O vztahu Satoranského k reprezentaci ví hodně. Vypovídá o tom i příhoda z loňského léta, která ukazuje, co i ostatní hráči musí kvůli národnímu týmu obětovat: „Tomáš Satoranský si kvůli EuroBasketu odložil až na letošek svatební cestu. To jsou věci, které nejsou vidět, ale asi je potřeba o nich začít mluvit i nahlas, protože to pro ty hráče není nic jednoduchého. Za to, že právě rodinné důvody nebyly důvodem k omluvám, samozřejmě patří velké uznání i jejich partnerkám, jež je podporují.“
Své o tom ví i členové realizačního týmu. V novém kalendáři FIBA jsou dvě možnosti. Buď musíte mít profesionální realizační tým, nebo spoléhat na oddanost a pracovitost jeho členů.
To druhé je případ i české reprezentace: „Česko nemá až na trenéra mužů stálý realizační tým u národního týmu mužů a žen, tedy na plný úvazek. Jsou to nadšenci, kteří si na okna během roku musejí brát dovolenou. Petr Czudek pracuje pro repre, ale zároveň skládá tým a připravuje opavský klub na Champions League. Honza Pospíšil připravuje podklady pro tým Kooperativa NBL a druhý den přepíná a věnuje se hře Finska. Tak to prostě je. Není to jednoduché sedět na dvou židlích a ani jednu nešidit.“
Michal Šob, vedoucí týmu USK, horečnatě vysvětluje komisaři, co se Pražanům nelíbí během zápasu v Brně.
I tak Češi dokázali ujít kus cesty. V roce 2011 se zvedali z pomyslného sportovního dna, když hráli evropskou divizi B. Pak přišly tři EuroBaskety v řadě, přičemž na druhém z nich získali historické sedmé místo. Loňské ME skončilo sice neúspěchem, ale hráči získané zkušenosti zúročují nyní, když klepou na dveře čínskému šampionátu.
„Kdyby nám před prvním zápasem divize B se Slovenskem někdo řekl, že za osm let můžeme reálně klepat na brány mistrovství světa, asi by si leckdo zaklepal spíš na čelo. Ti hráči tomu ale věřili, šli za tím a uhráli si to sami,“ chválí si Šob. Jedním dechem ale upozorňuje: „Nicméně pořád platí, že jsme k historickému úspěchu stejně blízko jako daleko.“
