Snad i proto, že z fotbalové brány byl zvyklý hlasitě usměrňovat hru před sebou, je padesátníka ze Zlína na basketbalu všude slyšet. Tluče u toho do bubnu, polepeného nálepkami basketbalových i fotbalových klubů, a s úsměvem přiznává: „Po zápase ze mě leje, jako kdybych sám hrál.“
Vzhledem k tomu, že další buben dostal právě k padesátinám před pár týdny darem od sestry, zřejmě jen tak nepoleví ani v blízké budoucnosti.
Pařízek vábení kamaráda neodolal, po půlroční pauze si zachytal za Kunovice |
„Je krásný. Vytuním si ho a budu brát na zápasy,“ plánuje Pařízek, zaměstnaný už roky ve službách souvisejících s ubytováním. Basketbal ho ovšem pohltil. Obě jeho dcery to s ním dotáhly až do brněnských Žabin, kde je mládežnickým trenérem další bývalý fotbalista Petr Křivánek, bývalý Pařízkův spoluhráč z 90. let v Boby Brno.
Na bubnu ale máte logo fotbalového Baníku Ostrava. Proč ne třeba Žabin?
Moment, Žabiny tam mám taky. I SKB Zlín, USK Praha, Basket Brno, Děčín nebo Bayern Mnichov. Taky mám českou vlaječku. Když se jede někam na turnaj a mají tam nálepku, tak já je nekupuji, ale nechám si ji fuknout na bok. Je to takový přátelský bubínek pro všechny. (úsměv)
Častěji se bývalí sportovci dívají na zápasy raději v klidu, někdy i v ústraní. Vás dokážou pořád ještě pohltit?
Mám strašně rád dobrou atmosféru. Fandím slušně, korektně a nahlas! Buben jsem si sehnal, když moje holky začaly hrát basket ve Zlíně. Tam to bylo tak mrtvé, že by bylo slyšet padnout špendlík na palubovku. Tak jsme se s partou domluvili a poctivě fandíme.
Martin Pařízek v lizeV nejvyšší soutěži působil pět sezon. Jednu strávil v Boby Brno, jednu na hostování v Benešově a zbytek v Drnovicích. Celkem odchytal 30 zápasů. Nejvíc v Drnovicích, kde má 15 startů, 10 přidal v Brně a zbytek v Benešově. Z Drnovic odešel do Řecka, chytal za Ionikos Atény a Volos. |
Kolik jste už zlámal paliček?
No ty vogo! Tipuji tak tři čtyři. Blány padly dvě.
A pořád je vás z tribuny slyšet.
Hlavně mně je ale vlastní adrenalin, když to má drajv. Nemám nic proti tomu, že je pro někoho buben moc hlučný a chce raději klid. Díky bohu si každý může dělat, co chce. Někde jsou bubny zakázané, domy kolem stadionů sepisují petice proti randálu. Tak se mnou je ten randál dvakrát tak velký. (směje se) Ze zápasů chodím unavený, jako kdybych sám hrál. Nosím si s sebou ručníčky, musím se otírat, leje ze mě. Říká se jim Pařezovy ručníčky.
Jak se to vlastně stane, že se z rodiny fotbalového gólmana stane basketbalová?
Můžou za to děti. Starší Marťa, teď jí je šestnáct, dělala aerobik, cvičení. Jednou přišla ze školy z náborové akce a že chce zkusit basketbal. Říkám si, to je pro mě úplná neznámá! Viděl jsem ho jenom jednou, když jsem chytal v Řecku, šli jsme tehdy v Athénách na derby. Komu já zavolám, co budu dělat? Nějaké rady mi dal kolega z firmy, bývalý baskeťák, a Marťa se do toho neskutečně zažrala. Markétka, té je teď třináct, se díky tomu chytila taky. Teď musím konstatovat, že basketbal je tak nádherný sport, až je zvláštní, že jsem na to dřív nepřišel.
Jak se děvčatům vede?
Marťa se snaží dostat na mistrovství Evropy šestnáctek do Rumunska. Byla ve všech mládežnických výběrech a před dvěma lety jsme se na utkání proti Žabinám potkali s Petrem Křivánkem, mým exspoluhráčem ze Zbrojovky. Vůbec jsem nevěděl, že trénuje basket! Koukali jsme na sebe z nějaké vzdálenosti, já ho hned nepoznal, on mě taky ne, nějaké to kilo jsem přibral. Přišel a říká: Kurňa, Pařez, jsi to ty? Já na to nazdar, jasně. To byl zlom. Poznali jsme rodinné prostředí v Žabinách a Petra jako výborného trenéra. O Marťu měl zájem hned, a když na kempu v Mikulově viděl Markétku, chtěl ji do Brna taky. Už jsme vyřídili přestup. Nás s manželkou by asi nenapadlo, že by holky někdy mohly hrát za Žabiny, je to velký pojem.
Martina Pařízková
Markéta Pařízková
Začal jste ho hrát i vy?
Jenom když je nějaký rodičovský zápas, jinak ne. Musel bych napřed zhubnout, abych neudělal díru v palubovce.
Když se potkáte s Křivánkem, mimochodem s 317 zápasy v lize zbrojovákem s největším počtem startů v nejvyšší soutěži v historii, stačí vůbec přijít řeč na basketbal?
Řešíme prakticky jenom ten. Je neuvěřitelné, jak Peťa, fotbalista, má krásné basketbalové tréninky. Jak dělal naplno fotbal, jak se bil za svůj mančaft, tak dělá i basket. Taky se k němu dostal přes rodinu, přes děti. Na fotbal ale taky přijde řeč, hlavně na kluky, se kterými jsme hrávali. Se spoustou z nich jsem ztratil kontakt, po fotbale jsem začal dělat v hotelích, službách, pronajímáme i malé chaloupky. Fotbal u mě vyšuměl, neměl jsem důvod se mu věnovat. Jelikož jsme se ale s Petrem poprvé potkali ještě na škváře v Brně na Rybníčku, což je dost dlouho, tak kluků, na které si zavzpomínáme, je docela dost. (úsměv)
Co říkáte současné Zbrojovce?
Ptá se mě hodně lidí. Vždycky, když se dlouhodobě nedaří, není problém jenom v hráčích, ale hodně vtom, jak je klub vedený. Říkám i ve své práci, že ryba smrdí od hlavy, a když se mi něco nedaří, začnu sám u sebe řešit, proč tomu tak je. Teď si ale myslím, že příchod trenéra Svědíka je signál, že se blýská na lepší časy. Martina znám, jsme stejně staří, potkávali jsme se v dorostu. Hrál tehdy za Baník Ostrava. Je inteligentní, je to blázen do fotbalu a má koncepci. Jde o to, aby dostal čas, protože ve Zbrojovce je práce jak na kostele.
Hladký postup i náměty ke zlepšení. Teď Češky míří do Řecka za medailovým snem |
Proč padla tak hluboko, že se složitě dostává z druhé ligy nahoru?
Těžko to nějak stručně pojmenovat. Dost velký problém byl, když se přestěhovala z Lužánek do Králova Pole. Když to vezmu ze svého pohledu, tak já jsem kdysi ze Zlína mohl jít do Baníku, ale vybral jsem si Zbrojovku, a to ze dvou důvodů: jednak měla výborného mládežnického trenéra Františka Haraštu, jednak se soupeřům blbě hrálo za Lužánkami. Bývala tam skvělá atmosféra. Ta v Králově Poli není, stadion je tam nehostinný, nefotbalový. Určitě to ale není jediný důvod. Něco blbě se tam muselo dělat, to každopádně.
Už podruhé zmiňujeme Baník Ostrava. Máte k němu vztah?
Doufám, že si proti sobě nepoštvu lidi z Brna, ale mám. (úsměv) Mým dobrým kamarádem je Honza Laštůvka, dlouholetý kapitán Baníku. Rád vidím Milana Baroše, Marka Jankulovského. Strašně bych Zbrojovce přál to, co dokázal pan Brabec (majitel Baníku) u nich. Baník taky nehraje na Bazalech, jako Zbrojovka nehraje za Lužánkami, přesto zůstal obrovským pojmem. Zrovna na basketu v Brně jsem viděl chlapíka s vytetovaným logem Baníku na ruce. Jsou tam srdcaři. Mezi Brnem a Ostravou je rivalita, ale v lecčems jsou si ty kluby hodně blízké. Jen to uchopit za správný konec a rozjet to.
Fotbal jde nahoru i v ženském provedení. Líbilo by se vám, kdyby ho dcery hrály?
Pokud ho holky mají rády, je dobře, když ho hrají. Já jsem své dcery nikdy do ničeho nenutil. Učaroval jim basket, baví se o něm, žijí jím. Miluju jejich zápal pro sport.
Během zimní přípravy v zápase Drnovic proti Dolním Kounicím zasahuje na zemi brankář Martin Pařízek. (2002)
Neuvažoval jste o tom, že po návštěvě brněnské skupiny mistrovství Evropy je vezmete tento týden do Řecka na play off? Nedaleko Pirea jste hrál, byl byste tam jako doma.
Však ve staré hale v Pireu jsem byl na tom jediném basketbalu, který jsem viděl, než ho začala hrát děvčata. (úsměv) V Řecku už holky jsou, ale na Rhodosu na dovolené. Tento týden je jediný, kdy nemají basketbalové povinnosti, a já mám doma práci, naše firma ve Zlíně otevře v polovině prázdnin hotel se spa. Chceme stihnout přelom července a srpna, finišujeme. Blesklo mi hlavou, že bychom na EuroBasket letěli, možná bychom mohli vyrazit na finále, kdybychom ho v neděli hráli my. Spíš se ale podívám v televizi.
Budou Řekové turnaj brát vážně po organizační a fanouškovské stránce, když jejich tým do závěrečných bojů nepostoupil?
Když jsem se nedávno díval, jak na Olympiakosu hrály Žabiny, tak mi přišlo, že fanoušků dorazilo víc z Brna než domácích. Ale teď je to šampionát, přiletí lidé ze všech zúčastněných zemí, kulisu by to mít mělo.
A organizačně?
Je pravda, že Řekové jsou trochu lehkovážní, když to řeknu kulantně. Úroveň to ale mít bude. Chytal jsem v Athénách za Ionikos v roce 2004 v době olympiády a zvládli ji uspořádat perfektně. To mi připomíná, že musím pochválit organizaci skupiny v Brně, to byla paráda. Atmosféra jako na hokeji, každý si mohl najít to svoje a zvládli i hodinový výpadek proudu před prvním utkáním. Klobouk dolů.
Žádná tryzna. Drnovice a Vyškov se s profi fotbalem loučily důstojně |
Do Řecka jste odcházel z Drnovic po sezoně 2001/02, v níž jim hráči přestoupili do Příbrami a tým spadl z první ligy. Jaký máte pocit z toho, že se letos historie ve vyškovském podání opakuje?
Je neskutečné, jak se to zase sešlo. Tenkrát jsem měl taky možnost jít do Příbrami, seděl jsem s panem (majitelem) Starkou, s trenérem Kotrbou, možná i Radovan Krejčíř u toho byl. To už nevím přesně. Končila mi smlouva, rozhodl jsem se jejich peníze oželet a chtěl jsem ven. Ten konec byl tehdy pro všechny opravdu blbý, ani se mi o tom nechce mluvit, co se tam dělo.
Bylo těžké vzepřít se a neskončit v Příbrami, která Drnovice téměř vysála?
Nechci ze sebe dělat geroje. Neměl jsem rodinu, končila mi smlouva, to bylo moje velké štěstí. Neměl jsem za zlé nikomu, kdo přestup podepsal. Já jsem tehdy zariskoval. Sice jsem chtěl ven, ale neměl jsem za sebou stovky ligových zápasů, které by mě tam dostaly. Jako člen kádru jsem zažil Pohár UEFA ve Zbrojovce i v Drnovicích, ale vždycky jsem byl hlavně poctivá dvojka za takovými brankáři jako Luboš Přibyl v Brně nebo Martin Vaniak v Drnovicích. A ono to vyšlo, sen jsem si splnil a zachytal si pár roků v Řecku.
Mrzí vás, že v Drnovicích „velký“ fotbal s nedávným krachem druholigového Vyškova zřejmě nadobro skončil?
Jednak je to dost dávno, co jsem tam hrál, jednak jsem vytížený mimo fotbal, takže ani nevím. Na fotbal už se zajdu podívat jen sporadicky, když je nějaké derby nebo pořádný mač. Nebo se vypravím za kamarádem Jardou Drobným, s nímž jsem se poznal v Řecku a výborný vztah nám vydržel. Trénuje brankáře v béčku Bayernu, já mám možnost vidět, jak to tam funguje, a je to krása.
Daří se mu?
Za mě je Jarda jedním z hodně nedoceněných brankářů u nás. Patnáct let byl v bundeslize, prosadil se jako cizinec, pokračuje v tom i s trénováním. V Německu má velké jméno, udělal neskutečnou kariéru.
