Letos to bude devět let, co za sebou Dušan Nižňanský naposledy zavřel dveře kanceláře v hale basketbalistek Žabin. V první dekádě po roce 2000 s nimi oslavil čtyři medaile v Eurolize, stále častěji však nabýval dojmu, že potřebuje změnu.
Vyzkoušel si zahradničení, balení zásilek ve výdejně e-shopu, po nocích rozvážel opilce, čepoval pivo v baru. Od roku 2016 a konce ve sportu zažil kdeco, jen jedno ne – sentiment nebo lítost, že se z profesionálního sportu stáhl.
„Jsem spokojený, mám klid a čistou hlavu. Rád za sebou vidím něco hotového, hýbu se, a když je v práci padla, tak je skutečně padla,“ usmívá se sedmapadesátiletý rodák ze Slovenska, usazený v Brně.
Žádný div, když si na zápas Žabin, podle nichž si dlouhých 14 let i v jejich nejslavnějším období řídil kalendář, najde cestu jen sporadicky.
Myslel jsem si, že budu mluvit česky. Pak jsem si všiml, že i děvčatům se slovenština líbí, všichni mi tady rozumějí, tak jsem zůstal u své mateřštiny.