„Jsem hodně kávičkář,“ tvrdí o sobě hrdě v rozhovoru pro Českou basketbalovou federaci. Proto nepřekvapí, že by si jeden podnik, kde bude servírovat voňavé šálky s kávou a k nim něco na zub, ráda po kariéře otevřela.
Basket není priorita. Chci vystudovat práva a řešit válečné zločiny, líčí Čechová |
A stále doufá, že na to nebude sama. Byznys by nejraději rozjela s o dvě minuty mladším dvojčetem Kristýnou, která v současnosti lítá všude možně po světě. „Záleží, jestli bude dál chtít cestovat, najde si něco v zahraničí, anebo se vrátí do Česka a v cukrařině si vytvoří svoji klientelu,“ vypráví Karolína Šotolová.
Když plánujete společné podnikání, musíte se sestrou vycházet opravdu skvěle, což?
Nevím, jestli je to u všech dvojčat běžné, ale my spolu máme fakt skvělý vztah. Jsme sestry, kamarádky, spřízněné duše a jsme jak jedna. Hrozně dobře se známe a určitě se doplňujeme. Když jsme jako malé hrály na ulici fotbal, hokej nebo cokoliv, tak jsem chtěla hrát vždycky s Týnkou. Dříve jsem byla flegmatik já a ona spíš horká hlava. Pak to ode mě chytla.
Lišíte se ještě v něčem?
Ona je rozhodně víc sociální, já jsem introvert. Týnka se s každým hnedka spřátelí, pro mě je složité jít do cizí společnosti a začít se s někým bavit. Má to po taťkovi, jde jí to samo. Několikrát jsem vtipkovala, že kdybychom byly jedna, tak jsme úplně skvělé.
Stává se přesto, že si vás někteří pletou?
Dříve hodně. Třeba ani nevěděli, jaké jméno dát ke komu. Pamatuju si, že ve škole na sporťáku učitel matematiky vyvolal Týnku. Seděly jsme vedle sebe a on koukal z jedné na druhou, protože nevěděl, která to je. A já jsem věděla, že Týnka vůbec neví, tak jsem začala mluvit. No a on netušil, že mu odpovídá Karolína. To byl ale jenom jeden případ, teď už jsme úplně jiné.
Společně jste začínaly v Pardubicích i s basketbalem. Jak to, že u něj sestra nevydržela?
Hostovaly jsme spolu do extraligy U19 do Hradce, kde jsme začaly trénovat i s áčkem. Ségra to ale nedávala a po měsíci se s trenérkou Ptáčkovou domluvila, že bude chodit jen na ty devatenáctky. Pro sestru to bylo těžké hlavně mentálně, herně na to měla. Byla vlastně stejná jako já, obranu měla dokonce lepší, já zase byla vidět více v útoku.
Za covidu zářila na sítích. Teď nejmenší z basketbalistek točí, když si přijde pěkná |
Pak ale Kristýna skončila úplně.
Během covidu se dostala do kavárenského prostředí a chytlo ji to. Pak odletěla do Austrálie za starší sestrou na rok a teďka je v Dublinu. Já bych si s ní ale strašně ráda ještě zahrála. I s holkama z Pardubic, například nějaké 3x3 v Česku.
Jaký je váš vztah teď, když vás dělí stovky kilometrů?
I nyní se hodně podporujeme a tlačíme dopředu. Voláme si každý den, i když jen nechceme třeba večeřet samy. Kolikrát si voláme a ani spolu nemluvíme, jen cítíme, že jsme jakoby vedle sebe. A když mě něco trápí, tak jí to řeknu, je takový můj psycholog. Nemusíme to ani dál rozebírat, jen jí to povím a jsem v klidu.
Nehlodá vás někdy, že má sestra takovou volnost a cestuje?
Závidím, ale taky jí hrozně přeju. Ona v uvozovkách žije život, co se mi líbí. Je to ale složité. Já mám furt basket a málo volného času, ale zase mám peníze. Zatímco Týna má občas čas, ale musí si na to prvně vydělat.
Ovšem do světa se díky basketbalu taky podíváte, viďte?
Jsem hrozně ráda, že se účastníme (s KP TANY Brno) Eurocupu a máme skvělý kolektiv. Když někam cestujeme, zajdem si do kavárny a projdeme si město. Takže je to ten život, co bych chtěla. Akorát další den musím být ready na zápas, nemůžu si jít na desetikilometrovou túru. V tom to musím brzdit.
Nebýt basketu, bila by se. Šípová se držela rodiny, zahraničí ještě nevzdala |
Volno nemáte ani po sezoně, se spoluhráčkami z Brna reprezentujte i v trojkovém basketbalu. Je vám tato varianta bližší?
Během sezony mě táhne víc hra pět na pět. Je to kreativnější a týmovější. Vždycky se ale strašně těším na tři na tři v létě, kdy jsem venku a cestuju. Jsem ráda, že mám obojí.
Co vás hraní 3x3 naučilo?
Určitě zvládání situací jeden na jednoho. Že to musíte vzít na sebe a nemůžete se schovávat. Měla jsem občas problém, že jsem mívala hrozný respekt k soupeřkám na evropské nebo světové úrovni. Když jsem je pak potkávala na tom tři na tři, zjistila jsem, že s nimi můžu hrát a nejsem horší, dodalo mi to sebedůvěru. Zároveň mě to udržovalo přes léto v kondici.
