Navíc v nejbližších měsících se do Česka ještě párkrát podívá. Přiletí na Vánoce a ještě předtím jí los Eurocupu zařídil zápas proti KP TANY Brno.
„Konečně mě zase rodina uvidí hrát, do Španělska za mnou nejezdí, mají to daleko a cesta vyjde na dost peněz. Tak jsem vždycky ráda, když můžu hrát v Česku,“ libuje si reprezentační křídelnice.
Nejistota kolem Holešínské. Na tréninku si podvrtla kotník, tým čeká na výsledky |
Oproti univerzitním rokům to musí být příjemná změna.
Velká. Když jsem hrála v Americe, po sezoně jsem přijela někdy v červnu na dva až tři týdny. Pak jsem musela zase zpátky na prázdninové tréninky. V Evropě je ježdění domů jednodušší.
Jak zpětně hodnotíte čtyřleté působení ve Wisconsinu?
Řekla bych, že v dobu, kdy jsem odcházela, jsem neměla na nejvyšší evropské soutěže. Kvalitní soupeřky v Americe jsem ocenila, i když díky zkušenostem z první španělské ligy vím, že srovnávat se to úplně nedá. V Evropě máte lepší systémy, musíte být chytřejší, Amerika je spíše o individualitách.
Takovou je třeba Caitlin Clarková. Užila jste si zápasy proti ní?
Jako hráčku ji respektuji, je výborná, ale když jsem proti ní nastupovala, získala jsem pocit, že má vysoké ego. Umí být hodně nepříjemná, často mluví nahlas, nadávala mi. Dělá i špinavé věci v obraně, dobře ví, že americký basket musí být show. Lidi určitě dobře baví. Když se chovala škaredě ke mně, pochopitelně jsem nadšená nebyla.
Caitlin Clarková ještě v dresu Iowy.
Česká reprezentantka Julie Pospíšilová.
Oplácela jste?
Snažila jsem se. (úsměv) Jen nejsem zvyklá někoho tahat za dres, nebo dělat špinavější věci. Rozhodně jsem ráda, že jsem proti ní hrála. Je budoucností basketbalu a i já se pak budu moci chlubit: Koukejte, my hrály proti sobě.
Teď na amerických univerzitách působí vaše reprezentační kolegyně Dominika Paurová a Valentýna Kadlecová. Budete jejich výkony sledovat?
Nejvíce asi Valentýnu, hraje s Indianou ve stejné konferenci (Big Ten). Kouknu se, jak si povede proti Wisconsinu. Pozorněji sleduju až NCAA Tournament, během sezony toho času tolik nemám, ani na WNBA mi nezbývají síly.
Jsme na očích! WNBA frčí, agent nestíhá a modeling jede, líčí hvězda Pražanek |
Po čtyřech letech v Americe jste loni zakotvila v týmu nováčka španělské ligy z Ferrolu. Proč právě tam?
Měla jsem docela štěstí, ve Wisconsinu jsme nehrály na špici tabulky a měla jsem strach, že se v Evropě do vyšší soutěže nedostanu. Trenér z Ferrolu (Lino López) hledá přesné typy hráček do svého systému, hrajeme princetonský útok, což je hodně specifická taktika. (Klade důraz na neustálý pohyb, předávání míče a disciplinovanou týmovou hru.) Našel si mě skrze univerzitu a řekl si, že budu dobrým článkem týmu.
Itálie vs. Českokvalifikace na EuroBasket 2025 Začátek: 18.15 (ČT2) Trenérka Romana Ptáčková se musí obejít bez Petry Holešinské, která si podvrtla kotník a s týmem z Prahy neodcestovala. „Komplikuje nám to plány, ale na pozici křídel náhrady jsou. Petra s námi nebyla již v srpnu na předkvalifikaci MS,“ řekla Ptáčková. |
Zjišťovala jste si o klubu něco víc od dalších Češek, které ve Španělsku hrály?
Úplně ne, byla jsem ráda, že budu hrát v první lize. To pro mě bylo dostačující.
Má i španělská nejvyšší soutěž hráčku, na kterou se těší fanoušci soupeře?
Osobně si myslím, že k nejlepším patří Alina Jagupovová (z Valencie) nebo Leonie Fiebichová (bývalá opora Zaragozy, šampionka WNBA s New York Liberty). Nicméně vlastní Caitlin Clarkovou nemáme, pořád je důležitější týmový duch, zápas nikdy nevyhraje jen jedna dobrá hráčka. Každý výběr musí být vyvážený, aby konkuroval ostatním.
V Galicii jste spokojená?
Region je krásný, moc se mi tam líbí příroda. Tím, že nám pořád prší, je všechno zelené. Má to i nevýhodu, že nemůžu tolik chodit ven, jinak si není na co stěžovat. Ferrol patří k menším španělským městům, což je pro mě jako holku z Prahy trochu nezvyk, ale rodinné prostředí je fajn. Odráží se to i na fanoušcích.
Jsou stejně zapálení jako například Baskové?
Rozhodně, tím jak je Ferrol maličký, podporují nás skoro všichni. Kromě basketbalu se chodí na futsal a fotbal, ale halu máme skoro vždycky plnou, v průměru nejdeme pod dva tisíce.
Julie Pospíšilová z Baxi Ferrol během zápasu v Eurocupu.
Zdraví vás fanoušci i mimo halu?
Nejčastěji když chodím do obchodu nebo na jídlo. Lidi na mě mávají, hlavně děti k nám vzhlíží, jsou vždycky nadšené, když se někde na ulici potkáme.
Připomínají vám lidé, že hrajete ve městě, kde se narodil generál Franco?
To je ve Ferrolu náš největší fun fact. (smích)
Je to na atmosféře cítit?
Všechny památníky a další věci, které ho připomínaly už zmizely. Celé město ale působí zastarale, některé domy jsou trošku rozbourané. Nějaká historická souvislost tam cítit jde, ve Ferrolu má stále základnu třeba španělské námořnictvo.
A nedaleké Santiago de Compostela už jste navštívila?
Ještě ne, ale plánuju buď po této sezoně, nebo někdy v budoucnu, jít na Camino de Santiago (Svatojakubskou cestu). Jen se kvůli basketbalu pouť plánuje hůře.
