Jak moc vás při basketbalové kariéře ovlivňovala vaše matka Petra Reisingerová, která je dosud nejlepší střelkyní české ligy?
Mamka hrála ještě předtím, než jsem se narodila. A po porodu se hned, jakmile to bylo jen trochu možné, vrátila na hřiště – s pomocí rodiny a hlavně babičky. Já jsem vyrůstala doslova na basketbalové palubovce. Byla jsem kočárkové dítě, které si během tréninků houpali asistenti a trenéři.
Vybavujete si období, kdy matka ještě hrávala?
Ano. Jako dítě jsem si úplně zamilovala atmosféru ženské šatny – ať už šlo o zápas, trénink nebo oslavy titulů. Pamatuju si, jak jsem vcházela mezi ty „velké holky“, které jsem před chvílí obdivovala na hřišti, a najednou jsem mohla být součástí jejich světa. Ten pocit, že k nim patřím, byl skvělý. Nejvíc mi utkvěl moment, kdy mamka ve Strakonicích vybojovala bronz, bylo úžasné vidět, jak si to užívá.
Opora českých basketbalistek Julia Reisingerová s maminkou Petrou před mistrovstvím Evropy, jehož skupinu odehrají Češky v Brně.
Byla jste na ni pyšná?
A jsem dodnes. S odstupem času a díky vlastní zkušenosti z profi sportu obdivuju, co všechno zvládla. Hrát na špičkové úrovni, cestovat po celé republice a zároveň být mámou… To není samozřejmost. Díky ní jsem si mohla prožít dětství, které sice bylo jiné, ale také krásné. A stalo se základem mojí cesty.
Vzhlížela jste k matce?
Jednoznačně. Byla nejen mou sportovní inspirací, ale i životním vzorem. Ukázala mi, co znamená týmovost, že když něco děláš, tak naplno. Nikdy by svůj tým nenechala na holičkách, bez ohledu na únavu, bolest nebo zranění. Stejně drží pohromadě naši rodinu. Vždycky si na mě s taťkou udělali čas, abychom si mohli užít volné chvíle.
EuroBasket 202518. až 29. června Skupiny se odehrají v Brně, Boloni, Hamburku a Pireu, kde se uskuteční i finále. Češky se v domácí skupině utkají ve čtvrtek s Černou Horou, v pátek s Portugalskem a v neděli s Belgií. Začíná se vždy v 17:30, vstupenky jsou v prodeji ZDE. |
Zahrály jste si někdy spolu?
V oficiální soutěži jsme se nikdy nepotkaly – ani jako spoluhráčky, ani jako soupeřky. Když jsem začínala hrát první ligu a extraligu, mamka už měla pauzu, a vrátila se, až když jsem odešla do zahraničí. Jediná výjimka byla benefiční akce pro děti z dětských domovů, kterou jsem organizovala. Na ní jsme proti sobě nastoupily, ale byl to spíš takový sranda basket, kde o výsledek vůbec nešlo. A i tak říkala, že by proti mě hrát nikdy nechtěla.
A vy byste chtěla?
Upřímně? Asi taky ne. (smích) Protože hraju typově silovější basket než ona a nechtěla bych jí ublížit.
Od žákyň jste vynikala nejen ve svém ročníku, ale i ve starších kategoriích. Kdy jste si uvědomila, že basket bude vaše priorita?
Basket byl pro mě od začátku něco víc než jen koníček. Vzhledem k tomu, z jaké rodiny pocházím, to vlastně ani jinak nešlo. Taťka je tenisový trenér a sám hraje, mamka hrála basket až do svých pozdních let, takže sport byl u nás doma přirozenou součástí života. Jasně, během dospívání člověku občas hlavou probleskne: „Fakt to chci dělat celý život?“ Ale pak přijde silný zážitek, výhra, důležitý zápas nebo jen moment, kdy si uvědomíš, že všechno to úsilí a dřina mají smysl.
V reprezentaci jste, co se týče evropských angažmá, vůbec nejzkušenější hráčkou. Zažila jste španělskou, italskou a v minulé sezoně i maďarskou ligu. Nechybělo moc a mohla jste hrát taky WNBA, protože vás v roce 2018 draftoval tým LA Sparks. Co se tehdy stalo?
Zrovna jsem působila ve Španělsku. Odehrála jsem zhruba tři čtvrtě sezony a pak jsem si vážně zranila páteř. Skončila jsem v nemocnici a nesměla jsem se moc hýbat, nemohla jsem pořádně chodit, natož hrát. Den po narozeninách jsem se probudila a mobil mi zahltily stovky zpráv, oznámení a gratulací. Nechápala jsem, co se děje, až potom jsem zjistila, že mě draftovali do WNBA. Byla to zvláštní směs emocí.
Jakto?
Věděli, že jsem momentálně mimo hru, a byli jsme domluveni, že případně zkusíme štěstí další léto. Jenže to mě taky zasáhly zdravotních potíže, a pak přišla reprezentační sezona. Zkrátka se to nějak neposkládalo. Když se teď ohlédnu zpátky, možná jsem v některém okamžiku mohla víc zatlačit, ale taky si říkám, že nic není ztracené. Kariéru nekončím, takže kdo ví, třeba se ta příležitost ještě otevře.
Už chápu, co dělá táta! Kadlecová se vrhla na tvorbu her, v Indianě cvičila i hlasivky |
Takže další kariérní položka je pro vás elitní zámořská liga?
Určitě ano, i když už ji neberu jako ultimátní cíl. Poslední dva roky jsme se snažili najít způsob, jak se zúčastnit kempu, ale vždycky jsme narazili na termíny. Španělská i italská liga mají dlouhé sezony a kempy v Americe začínají dřív. Byla tam i konkrétní jednání, kluby mě chtěly, ale když jsme jim oznámili, kdy mi končí sezona, šance padla. Nechci na to tlačit za každou cenu, ale kdyby přišla možnost, třeba jen na kemp, určitě bych si to ráda vyzkoušela. I kdyby jen na pár dní.
Aktuálně hrajete v Maďarsku a zároveň studujete vysokou školu ve Španělsku. Zvládáte to?
Je to trochu komplikované, ale dá se to. Díky manželovi jsem objevila univerzitu ve Španělsku, která je opravdu flexibilní – výuka probíhá kompletně online a za celé studium není nutné jedinkrát vkročit na kampus. Vybrala jsem si obor zaměřený na vzdělávání dětí od narození do dvanácti let, což je oblast, která mě přirozeně zajímá. Celé to probíhá ve španělštině, takže občas je to náročnější.
Zmínila jste manžela, se kterým jste se poznali právě ve Španělsku.
Ano, potkali jsme se v Gironě. Já tam hrála a on působil jako atletický trenér u mužského týmu. Už od začátku mi byl nesmírně sympatický, takže jsem se ho pokusila nějak zaujmout. A musím říct, že mi to trvalo dlouho. (smích)
Life isn’t perfect, but we are perfect together.
Pre-wedding photo shoot with our lovely Cris!
@flasholot_nuvis @flasholot_
Jak jste dokázali váš program skloubit, když už jste za Gironu nehrála?
Těžce. Když jsem přestoupila do Salamanky, sice jsme pořád byli ve stejné zemi, ale každý na opačném konci, takže během toho roku jsme se viděli doslova dvakrát. Pro mě to bylo psychicky i fyzicky extrémně náročné období – trápilo mě zranění, klub to příliš neřešil a já se postupně dostávala do bodu, kdy jsem vážně zvažovala, jestli má smysl v basketu pokračovat.
Co vám pomohlo?
V létě po sezoně jsem potřebovala úplně vypnout, nevidět míč, neřešit zápasy. Dostat zpátky nejen tělo, ale i hlavu. A zpět na nohy mě vrátily dvě věci – podpora od manžela během pauzy a pak skvělá parta holek, se kterou jsem se potkala v italském Schiu. Díky nim jsem si znovu připomněla, proč ten sport vlastně dělám.
V Maďarsku už jste byli s manželem spolu?
Ano, shodli jsme se, že na dálku už to dál nejde. Moje kariéra nebude trvat věčně, takže jsme si řekli, že teď pojedeme podle mého režimu. A až skončím, podpořím zase já jeho. Arnau pracuje dál jako trenér, ale už bez stálého zázemí, víc cestuje a přizpůsobuje se mému programu. Rodina je pro mě strašně důležitá, a když jsme spolu, všechno funguje líp.
A kde se vidíte v budoucnu? Vy máte silné kořeny v Česku, zatímco váš manžel pochází ze Španělska.
Zatím žijeme tak trochu ze dne na den, podle toho, kam mě zavane basketbal. Zvažujeme různé nabídky a zároveň jsme otevření tomu, že třeba přijde šance, kterou si nebude moct nechat ujít Arnau. A pak se samozřejmě přizpůsobíme jemu a já se zkusím najít v jeho novém prostředí. Arnau má navíc takový tichý sen podívat se pracovně i do Států, takže třeba jednou skončíme tam.
Váš program je pestrý a plný cestování – s basketbalem, za manželem, za rodinou, studujete vysokou školu. Co děláte, abyste se odreagovala?
Momentálně dost pomáhá náš pejsek Alfie. Procházky s ním jsou pro nás taková malá meditace – vezmeme si kafe do ruky, jdeme do parku, a najednou máme čas se spolu pobavit, vydechnout a vyčistit si hlavu. Pes je šťastný, že je s námi, a my díky němu taky.
Váš projev na hřišti je hodně suverénní, pod košem si děláte prostor a budíte respekt. Jste taková i mimo basketbal?
To asi úplně ne. Na hřišti možná působím tvrdě a neústupně, ale každá rána, kterou rozdám, mě ve skutečnosti mrzí. Možná to vypadá, ale já si to fakt neužívám. Jsem daleko citlivější, než by si lidé mohli myslet.
A jak s tímto vnitřním bojem pracujete?
Mám sportovního psychologa, se kterým jsem dřív pracovala dost intenzivně. Dnes už to není tak časté, ale mám od něj spoustu nástrojů, jak se s náročnými momenty vyrovnat. Sport někdy umí být tvrdý, drsný a svět okolo často nevidí, co se odehrává uvnitř. Jsem opravdu vděčná, že mám kolem sebe lidi, kteří mě podrží, když to nejvíc potřebuju. I díky nim se poslední roky na hřišti cítím tak dobře, jako nikdy předtím.
